Článek
Bylo to tiché. Žádné drama. Žádné zrychlené monitory, žádné volání „ztrácíme ji!“
Jenom dech, co se rozplynul. A pak nic.
Seděla jsem tam ještě několik minut, jako bych tím mohla přemluvit realitu. Měla jsem na jazyku tolik slov. Ale už nebyla komu je říct.
Z venku šel smích. Zdravotní sestra prošla chodbou. Další telefonovala na recepci. Nikdo se nezastavil. Nikdo nepřišel. Neptal se. Neviděl.
Umírání je tiché. A často opomíjené.
Babička byla v nemocnici tři dny. Poslední dva dny už jen ležela. Odpovídala pohledem, usmívala se. Dýchala, ale bez síly.
Při každém jejím zakašlání jsem vyskočila. Ale personál… jako by ji neviděl. Přitom věděli, že se blíží konec. Řekli mi to – suše, bez emocí.
Byla jsem s ní. A zároveň na to úplně sama.
Když zemřela, trvalo 23 minut, než přišel někdo z personálu. Přišla mladá sestřička a řekla: „Aha… tak já zavolám doktora.“
Neřekla nic dalšího. Žádné „je mi líto“. Žádný dotek. Žádné pochopení.
Pro ně to byla jen další postel, co se uvolnila.
Nezlobím se na konkrétní lidi. Ale na ten systém, který z nás dělá jen čísla v tabulce.
Na zdravotnictví, kde už není čas na lidskost. Kde se umírání stalo technickou záležitostí.
Babička byla moje hrdinka. Můj tichý přístav. Naučila mě dělat perník bez vážení, vyšívat stejným stehem jako ona, přežít zimu v duši i venku.
A umřela v cizí budově, kde nikdo ani nezvedl hlavu.
A tak si říkám – co vlastně znamená doprovodit člověka na konci?
Stačí být fyzicky přítomen?
Nebo to má být akt lásky, pozornosti, respektu?
Nedostala ho. A já si to budu vyčítat ještě dlouho. Že jsem nedokázala zakřičet, zburcovat svět, aby aspoň na chvíli uctil její poslední dech.
Závěr, který není koncem
Píšu to nejen kvůli ní, ale kvůli všem babičkám a dědům, co umírají v nemocnicích, na
lůžkách, v domovech. Bez slov, bez lidí, bez doteků.
Možná bychom měli umět říkat „je mi to líto“ častěji.
Možná bychom měli zůstat, i když už není co říct.
A hlavně – vidět. Protože umírání by nemělo být neviditelné.
