Článek
je taková věc, která určuje hranice, kdy mohu zatáhnout za kliku a kdy ne.
Někde je jen, na zvláštním místě. To ale zjistíte až když běháte v neznámém městě a hledáte to spásné místo – „veřejné záchodky“.
Když už to, skoro máte na krajíčku a uvidíte vysněné místo.
A rychle zamíříte k oné budově a s výrazem stíhacího letce, který překonal přetížení, taháte za kliku… a nic.
Pomalu vaše oči zamíří na cedulku, která mluví něco o provozní době od 8:00 do 20:00
a pod tím text:
„udržujte čistotu“
A vám se chce zrovna na malou za pět minut osm.
A nechcete být nezdvořák, který potřebu udělá někde za rohem.
Ještě udržujete 5 minut slušnost a se zkříženýma nohama vyčkáváte, kdy cvakne zámek u dveří.
„Cvak.“
Vítězně otevíráte dveře a už, už se vidíte, jak se vám uleví.
Ženete se jako zuřivý býk, protože ještě chvilku a bylo by po býkovi.
Když tu se ozve z místní kanceláře:
„A platit bude kdo?“
Ta věta, jako kdyby zarazila vše. I tu potřebu.
Začnete se s posledních sil šacovat, hledat. Studený pot stéká po tváři.
Mezitím si paní nervózně poklepává nohou a čeká na první úlovek, první tržby.
Její přísný výraz mrazí až někde úplně dole.
Procedíte mezi zuby:
„Já se omlouvám, ale nemám u sebe hotovost. Kdybyste byla tak hodná a pustila mě… nebo to dám do kalhot. Já vám peníze pošlu na účet.“
A paní, odhodlaná bránit svůj podnik, vás úplně uzemní:
„Nejsem zaopatřovací ústav. Kdyby to udělal každý, kam bych přišla.“
A tak se svěšenou hlavou a studem odcházíte udělat potřebu za roh.
Řekne si zavírací doba.
Ale někdy je tak zavírací, že překoná všechnu vaši slušnost.
