Poslední varování klimatických vědců. Co říká nová zpráva IPCC?

20. března 2023 vyšla nová zpráva Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC). Jako Klimatická koalice jsme se podíleli na jejím představení české veřejnosti během tiskové konference v Praze. Co nová zpráva přinesla? Co vědci říkají o stavu klimatické krize? A jaká nám nabízejí řešení?

Průměrná povrchová teplota byla mezi lety 2011 a 2022 o 1,09 °C vyšší než v letech 1850–1900. Na pevnině se otepluje víc (o 1,59 °C) než nad oceánem (o 0,88 °C).

Za probíhající změnu klimatu může člověk. Emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry v důsledku lidské činnosti způsobily oteplení o 1°C - 2°C, některé jiné dopady lidské činnosti, zejména aerosolové částice uvolňované do atmosféry, mají ale opačný účinek a působí směrem k ochlazení (o 0°C - 0,8°C). Přírodní vlivy (sluneční a sopečná aktivita) ovlivnily teplotu minimálně (–0,1°C - +0,1°C). Dohromady mají tyto vlivy na svědomí výše zmíněné oteplení celkově o 1,09 °C.

Nárůst koncentrací skleníkových plynů v atmosféře pozorovaný od roku 1750 je bezesporu důsledkem lidské aktivity. Mezi lety 1850 - 2019 přidali lidé do atmosféry 2400±240 GtCO2. 42 % těchto emisí bylo vypuštěno během posledních 30 let. Atmosférické koncentrace CO2 jsou nejvyšší za přinejmenším 2 miliony let. Koncentrace metanu a N2O jsou nejvyšší za posledních 800 000 let.

Antropogenní emise skleníkových plynů byly v roce 2019 odhadovány na 59±6.6 GtCO2-eq (ekvivalentu CO2) za rok, tedy asi o 12% (6.5 GtCO2-eq) vyšší než v roce 2010 a o 54% (21 GtCO2-eq) vyšší než v roce 1990. Za jejich nárůst je největší měrou odpovědné CO2 ze spalování fosilních paliv a z průmyslových procesů a následně metan.

79 % emisí skleníkových plynů pochází z energetiky, průmyslu, dopravy a budov. Zbytek emisí souvisí se zemědělstvím, lesnictvím a využitím půdy.

Změna klimatu představuje pro životní podmínky člověka a zdraví planety hrozbu. Okno příležitosti, v němž můžeme pro všechny zajistit obyvatelnou a udržitelnou budoucnost, se rychle uzavírá. Rozhodnutí a opatření, která přijmeme už v tomto desetiletí, budou mít dalekosáhlé důsledky, a to na tisíce let dopředu.

Polovina lidstva, podle vědců 3,3 až 3,6 miliard lidí na planetě, žije v kontextech vysoce zranitelných vůči změně klimatu. Nejzranitelnější komunity přitom ke změně klimatu přispěly nejméně. Častější klimatické extrémy už teď vystavují miliony lidí akutním potravinovým krizím a nedostatku vody. Změna klimatu nejvýrazněji dopadá na různé regiony v Africe, Asii, Střední a Jižní Americe, na nejméně rozvinuté země, malé ostrovní státy, v Arktidu, ale i na malé farmáře, nízkopříjmové domácnosti nebo na původní obyvatele po celém světě.

Změna klimatu významně poškozuje také ekosystémy, na nichž už nyní působí nevratné škody. Místní druhy mizí po stovkách, často v důsledku extrémních veder vyskytujících se čím dál častěji jak na souši, tak v oceánech.

Každých 1000 GtCO2 vypuštěných do atmosféry činností člověka zvýší průměrnou globální teplotu o 0,45 °C. Zbývající uhlíkový rozpočet, který máme od počátku roku 2020 k dispozici pro omezení globálního oteplení na 1,5 °C (s 50% pravděpodobností) je 500 GtCO2, případně 1150 GtCO2 pro omezení oteplení na 2 °C (s 67% pravděpodobností).

Jinými slovy, do konce roku 2030 je třeba snížit emise CO2 zhruba o polovinu a emise metanu o třetinu.

Pokud by roční emise CO2 zůstaly v letech 2020-2030 na stejné úrovni jako v roce 2019, vyčerpali bychom do konce dekády téměř celý zbývající uhlíkový rozpočet pro limit oteplení o 1,5 °C (50%). Pro udržení oteplení pod hranicí 2 °C (67 %) bychom vyčerpali více než třetinu zbývajícího uhlíkového rozpočtu.

Překročí-li nárůst globální teploty určitou úroveň, například 1,5 °C, je možné oteplení opět postupně snížit v případě, že dosáhneme (a udržíme stav) záporných emisí CO2. To by ale narozdíl od scénářů, kdy bychom tuto hranici nepřekročili, vyžadovalo nasazení metod odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry, u nichž panují značné obavy jak ohledně proveditelnosti, tak ohledně udržitelnosti. Překročení limitu 1,5 stupně Celsia bude znamenat nevratné dopady a rizika pro lidské i přírodní systémy. Rizika se budou zvyšovat v závislosti na míře a trvání překročení této hranice. Udržení oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia (>50 %) do roku 2100 bez překročení tohoto limitu ale umožňuje jen zlomek těch nejambicióznějších modelových scénářů.

A co kdyby nastala sopečná erupce? Nezačalo by se naopak ochlazovat? IPCC říká, že v případě velké sopečné erupce by došlo jen k částečnému potlačení projevů antropogenní změny klimatu na krátkou dobu - globální povrchová teplota a množství srážek by pokleslo na 1 až 3 roky.

S nárůstem průměrné globální teploty sílí i extrémní projevy, které změnu klimatu provází, a zvyšuje se riziko (pravděpodobnost) spuštění náhlých a nevratných změn.

Mnohá rizika spojená se změnou klimatu jsou vyšší, než uváděly závěry předchozí Páté hodnotící zprávy IPCC vydané před několika lety. Předpokládané dlouhodobé dopady až několikanásobně převyšují změny, které pozorujeme v současnosti. Mezi rizika očekávaná v blízké budoucnosti patří nárůst úmrtnosti a nemocí u lidí zejména v důsledku extrémních teplot, záplavy v pobřežních a jiných nízko položených městech a regionech, ztráta biodiverzity v suchozemských, sladkovodních i oceánských ekosystémech nebo (v některých regionech) i pokles produkce potravin.

Zvyšování hladiny moří po další stovky až tisíce let už je nevyhnutelné. Důsledkem postupujícího ohřívání oceánů a odtávání ledovců bude zvýšení hladiny moří trvající po tisíce let. Výrazné, rychlé a trvalé snížení emisí skleníkových plynů by ale dalšímu zrychlování tohoto procesu zamezilo. Mezi lety 1901 - 2018 se průměrná hladina moří zvýšila o 20 centimetrů. Hladina oceánu se ale nezvyšuje lineárně, nýbrž exponenciálně. Mezi lety 2006 a 2018 už to bylo rychlostí 3,7 mm za rok.

Možnost udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C nebo 2 °C závisí do značné míry na tom, kolik uhlíku se ještě v atmosféře nahromadí před tím, než dosáhneme uhlíkové neutrality (pokud jí vůbec dosáhneme!), a také na tom, zda se nám podaří výrazně snížit emise skleníkových plynů už v tomto desetiletí.

Mezi trajektorií vedoucí k dosažení cílů Pařížské dohody a vnitrostátními závazky zemí světa (platnými před klimatickou konferenci COP26 v roce 2021 v Glasgow) stále zeje propastný rozdíl. Pravděpodobným výsledkem splnění závazků nahlášených do konference v Glasgow bude překročení hranice oteplení o 1,5°C během tohoto století. Ani slíbené závazky ale nejsou vždy naplňovány. Cesty umožňující omezit oteplení na 1,5 °C (s pravděpodobností alespoň 50 %) nebo na 2 °C (s pravděpodobností 67 %) znamenají okamžité a hluboké snížení emisí už v tomto desetiletí.

Jak tedy situaci řešit? Problémem je v první řadě spalování fosilních paliv. Samotné emise CO2 ze stávající infrastruktury pro fosilní paliva hrozí vyčerpat celý uhlíkový rozpočet, který nám ještě zbývá před prolomením hranice oteplení o 1,5 °C.

Některé možnosti, jak změnu klimatu brzdit, jsou podle IPCC už dnes dobře technicky proveditelné, široce podporované veřejností i finančně dostupné. Které? Zejména využívání energie ze slunce a z větru, elektrifikace měst, zelená infrastruktura ve městech, energetická úspornost, změny v poptávce, lepší hospodaření v lesích a v zemědělství včetně pastvin nebo omezení plýtvání potravinami. V letech 2010-2019 se výrazně snížila cena jednotkových nákladů na solární energii (o 85 %), větrnou energii (o 55 %) i lithium-iontové baterie (o 85 %). To vedlo k významnému nárůstu i v jejich praktickém zavádění, např. u solární energie na více než desetinásobek, u elektrických vozů na více než stonásobek.

Ambiciózní scénáře (které jediné ale umožňují zastavit nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 stupně Celsia) znamenají rozsáhlé, někdy až disruptivní změny stávajících ekonomických struktur, jejichž součástí je významná redistribuce jak uvnitř jednotlivých zemí, tak mezi nimi. Rychlé a dalekosáhlé změny jsou nutné napříč všemi odvětvími a systémy. Systémové změny potřebné k rychlému a zásadnímu snížení emisí jsou bezprecedentní z hlediska rozsahu, ale ne nutně z hlediska rychlosti. Součástí systémových změn budou: zavádění nízkoemisních nebo bezemisních technologií; snižování a změna poptávky prostřednictvím změn infrastruktury a přístupu k ní, sociokulturní změny a změny chování; účinnější technologie nebo ochrana a obnova ekosystémů. Proveditelné, efektivní a levné možnosti adaptace i mitigace už máme k dispozici. Potřebujeme je rychle uvést do praxe. Podmínkou řešení je zapojení vlád, občanské společnosti, byznysu i mezinárodní spolupráce. To, která opatření zavedeme nebo naopak nezavedeme v následujících několika letech, bude mít dalekosáhlé důsledky sahající na tisíciletí dopředu. A poslední zpráva IPCC ukazuje, že jsme stále daleko od trajektorie ke splnění cílů Pařížské dohody.

Celosvětový ekonomický a sociální přínos zastavení změny klimatu pod hranicí oteplení o 2 °C je přitom podle IPCC větší než náklady na daná klimatická opatření, a to i bez započtení přínosů plynoucích z prevence škod, který hrozí vzniknout v důsledku změny klimatu!

Celou zprávu vydanou 20. března nejdete v případě zájmu na webu IPCC.