Článek
No a proč jsem to město neznala? Původně jsme totiž vyráželi do Bosny a Hercegoviny, navštívit známější poutní místo - Medjugorii. Upřesňuji, že mezi původním cílem (Medjugorie) a skutečným cílem (Mariazell) je nemalý rozdíl ve vzdálenosti - cca 600 km. Na přehodnocení původního a skutečného cíle došlo během cesty při srovnání mých a manželových sportovních předpokladů. Jeli jsme na úplně nových kolech za naší první společnou a největší „cyklovýzvou“.
Během cesty jsem nabývala dojmu, že těch původních 800 km ušlapu nejdřív za měsíc, zatímco můj manžel měl ambice ujet klidně i 100 km denně. Vůbec mě to u něho nepřekvapovalo, když byl schopný na cestě do Santiaga ujít i 80 km - a to prosím PĚŠKY! Vždyť chůze je pomalá! Jak někdo může ujít za den 80 km? Já ujela na kole nejvíc snad 40 km za den, a to jen díky vidině, že už večer budu zpátky ve své posteli. Správně, ke zmíněnému osobnímu rekordu došlo v poslední den cesty.
V průběhu naší cyklo pouti jsme byli oba bez pracovních závazků, a tak se mohl někomu (manželovi) jevit náš momentální stav v kombinaci s „just married“, jako sen všech novomanželů. Mně se ale vize dvouměsíčních líbánek strávených na kole, nezdála jako dobrý nápad. (Uznávám, že dnes už bych po 8 letech na RD jela na kole i na 3 měsíce, a to klidně bez cíle.)
Zpátky na zem! Byla potřeba stanovit nový cíl naší cesty - Mariazell! Jevilo se nám to důstojná varianta k Medjugorii, když se vlastně jednalo o proslulé rakouské poutní místo!
Co se týče našeho ubytování po cestě, tak pojem „ubytování“ není zdaleka vystihující. Čemu se dalo říct ubytování, tak to 2× v tzv. „Gasthof“, a to jsme vyhledali, protože jsme očekávali teploty pod nulou. Zatímco já si hověla ve spacáku do -10 stupňů, manžel obýval můj spacák do 15 stupňů.
Celkem milou vzpomínku mám na první noc v Břeclavi. Spali jsme tehdy v kostele nebo spíše pod kostelem. Asi hodinu před příjezdem do Břeclavi jsme volali tamějšímu p. faráři, zda by se u něj nenašlo nějaké místo k přespání. No, měli jsme smůlu, nemohli jsme být na faře, protože tam probíhala rekonstrukce, dostali jsme ale klíče od kostela, že si tam můžeme najít někde ve společenské místnosti prostor, kde se uložíme ke spánku. Aspoň tak jsme to od polského pana faráře pochopili :-) Měli jsme vše, co jsme potřebovali! Sucho, teplo, střechu nad hlavou, takže už jen večeře, vyčistit zuby a hurá na kutě do spacáku! Já na lavičce a manžel na zemi. Na to, že jsme měli spát po cestě jen ve stanu, tak jsem byla v podstatě víc než spokojená. Takový dobrý začátek cesty.
Musím uznat, že nám cesta ubíhala pohodovým tempem, což se rádoby pomalému cestování nedá upřít. Neměli jsme stanovený konkrétní cíl dne, tak jsme jeli, dokud jsme chtěli a mohli. Pokud se nám někde po cestě zalíbilo nějaké idylické místo na pauzu, tak jsme trochu spočinuli a u toho si namleli čerstvou kávu do naší všude přítomné moka konvičky. K večeru jsme pak vyhlíželi nějaké vhodné místo k přespání.
Většinu nocí jsme k mé nevalné radosti trávili už víceméně pod stanem. Naštěstí! Protože moje noční můra byla spát pod širákem. Ano, i takový zážitek jsem měla s mým dobrodruhem, ale o tom zase jindy. Na této cyklo-expedici jsem takový nápad v druhé polovině září v cizí zemi odmítla.
Ráda ještě vzpomínám na výše zmíněné ubytování v Gasthof: měkká voňavá postel, sprcha, žádní komáři a přírodní živly…no a ráno! Ráno jsme měli nachystanou roztomilou snídani. Prostě ráno vstanu a snídaně na stole! Pamatuji se na rozpečenou housku se sýrem a kakao. K tomu milá německá konverzace s domácími. Neskutečné!
Na cestě jsme strávili 12 dnů.
Orientační body naší cesty tam: Břeclav, Mistelbach, Vídeň, Wiener-Neustadt, Pernitz, Mitterbach, Mariazell.
Cesta zpět: St.Pölten, Kremz, Tulln an der Donau, Klosterneuburg, Mistelbach, Břeclav.
