Pět hodin naděje: Útok na Írán očima cestujícího, který nakonec neodletěl

Je pět minut před sedmou ranní. Fronta u přepážky už docela opadla, na odbavení totiž přicházíme mezi posledními. Check-in agenti pracují rychle, a tak co nevidět odevzdáváme kufry a na oplátku dostáváme letenky. Palubní vstupenka je pro mě jakýsi symbol svobody, záruka, že už mi moji dovolenou nic ani nikdo nevezme.

Pozitivně naladěni, procházíme pasovou kontrolou i převoněnou duty-free zónou. Přestože je teprve osm, pražským letištěm proudí davy lidí. Kromě linky do Dubaje odlétají v následující hodině a půl z terminálu 1 také spoje do Istanbulu, Antalye, Hurghady či Londýna.

„Vážení cestující, společnost Smartwings s omluvou oznamuje, že let QS1200 do Dubaje bude z provozních důvodů opožděn. Další informace budou k dispozici v devět hodin a patnáct minut,“ zní najednou z rozhlasu. To je zvláštní, měli jsme letět v 9:10. Obvykle společnost rovnou oznámí předpokládanou dobu zpoždění. Že by se jednalo o nějakou vážnou technickou závadu? Nebo třeba nemají posádku? Nedá mi to a jdu se podívat k bráně A5, odkud bude naše linka odlétat.

Již z dálky vidím, že cestující opouštějí gate. U jeho vstupu stojí pracovnice Smartwings. Táži se, zda má nějaké bližší informace ke zpoždění. „Vzhledem k izraelskému útoku na Írán je let momentálně odložen na neurčito. Operační oddělení to intenzivně řeší.“ Na chvíli mi přebíhá mráz po zádech. Cože? Útok na Írán? Otevírám Seznam.cz, abych se přesvědčil, že je to doopravdy tak. Bohužel ano.

Ostraha vyhnala z gatu všechny, kteří do něj zatím stačili přijít. Také piloti s letuškami odcházejí. Na informačních tabulích se místo „Východ otevřen“ objevilo „Východ uzavřen.“ Přemýšlím, co bude dál. Poslední etapa našeho letu měla vést přes Perský záliv, tamní vzdušný prostor je teď ale uzavřený. Snad se Smartwingsu podaří zajistit náhradní trasu třeba přes Egypt, Jordánsko či Saúdskou Arábii. Je jasné, že o to samé se momentálně snaží spousta dalších aerolinek a nebe není nafukovací. Nezbývá, než čekat a doufat.

Minuty ubíhají pomalu. Čas si krátíme sledováním nejnovějších informací, které z Blízkého východu přicházejí. V Teheránu se ozývají výbuchy, jsou hlášeni první mrtví. Do útoku se zapojily i Spojené státy, Donald Trump říká, že operace bude „masivní“ a potrvá minimálně čtyři dny. Čím víc novinek čtu, tím víc se bojím, že dnes nikam neodletíme. V 9:15 se čas, kdy mají cestující dostat další informace, posouvá o hodinu.

Je pár minut po desáté. „Vážení cestující, váš let společnosti Smartwings linky QS1200 do Dubaje bude odbaven z východu A5,“ rozléhá se letištní budovou. Hurá, tak ono se jim to povedlo! Získali jsme náhradní trasu. Celí šťastní se zvedáme z pohodlných křesel na okraji terminálu a míříme k bráně. Po cestě potkáváme naši posádku.

Bezpečnostní kontrola probíhá rychle, pracovníci jsou usměvaví a ochotní. Přestože většina lidí působí uvolněně a je zjevně ráda, že se i přes potíže dostane k moři, tu a tam spatřuji v davu i ustaraný obličej. Přeci jen Spojené arabské emiráty odděluje od válčícího Íránu v nejužším místě Perského zálivu jen asi 60 kilometrů. Co kdyby se nám do cesty připletla zbloudilá raketa?

Všichni cestující jsou již v gatu. U dveří vedoucích do nástupního mostu přešlapují dva členové pozemního personálu a čekají na pokyn pustit nás na palubu. Dobrých patnáct minut se ale nic neděje. Vím, že takto složitá geopolitická situace je něco nepředvídatelného, přesto si nechci připustit, že by mohli let opět odložit či úplně zrušit. Už jsme se dostali tak daleko.

Najednou ke vstupu do mostu přichází pracovnice Smartwings, jež nás ráno informovala o útoku. Okamžitě se kolem ní tvoří hlouček pasažérů. „Právě jsme dostali informaci, že Emiráty budou uzavírat vzdušný prostor. Čekáme na oficiální potvrzení. Nástup se nyní neuskuteční, váš let je prozatím odložen. Pokud chcete, můžete opustit gate.“

Celý gate najednou ztichl. Lidé se snaží vstřebat, co právě slyšeli. Většině je jasné, že uzavření vzdušného prostoru je konečná. Někteří zůstávají a vyptávají se personálu na další informace, jiní se svěšenou hlavou opouštějí odletovou bránu. My se zvedáme a přesouváme se zpět na pohodlná křesílka. I když už moc nevěříme, že bude naše linka dnes vypravena, oficiálně ji ještě nezrušili. Hodinu čekání navíc už nějak přežijeme.

V médiích se postupně objevují další zprávy. Rakety dopadají také na Bahrajn, Kuvajt, Katar i Spojené arabské emiráty. V Abu Dhabí je dokonce jedna oběť. Pravidelný let Emirates z Dubaje do Prahy oblétává zónu konfliktu přes Saúdskou Arábii, spoj z Dauhá se zase krátce po startu otočil a vrátil zpět na letiště Hamad. Začíná mi docházet, že střet bude mít rozsáhlé následky pro celý region.

Minutu před polednem se na odletových tabulích objevuje červeným písmem finální verdikt: Zrušeno. Po pěti hodinách na letišti umírá i ta poslední naděje. Čekáme další asi hodinu a půl, než jsou z letadla vyložena naše zavazadla, která si vyzvedáváme na páse číslo 13. Ve dvě odpoledne odjíždíme z letiště domů.

Na jednu stranu mě mrzí, že teď neležím na pláži s drinkem v ruce, na stranu druhou jsem rád, že jsme neodletěli. Konec konců představa, že mi nad hlavou sviští rakety a drony, není zrovna dvakrát příjemná.