Článek
Kdysi dávno, v ulicích Třebíče, kde chodníky pamatují víc kotrmelců než městské slavnosti, brázdil svět jeden kluk se skejtem pod rukou a věčným odřeninovým designem na kolenou. Byl to ten typ, co si troufl jezdit i tam, kde to nedávalo smysl—schody, obrubníky, podchody… možná i ta babiččina zahrádka, ale to už je promlčené.
Jenže čas je prevít, a tak kluk jednou prostě sbalil prkno, pár triček, a vydal se do zahraničí. Tam potkal ženu, která se nebála jeho neustálého vrzání koleček ani občasného filozofování o tom, proč je asfalt největší nepřítel i nejlepší přítel skejťáka. A tak se vzali. Jednoduše, bez dramatu, skoro až překvapivě dospěle.
Po čase je to ale zase táhlo domů. Vrátili se do Čech, protože domov je tam, kde voní rohlíky, pivo teče jako argument v hospodě a kde vás soused zdraví, i když neví proč.
A dnes? Dnes žije ten bývalý kluk v Českých Budějovicích. Neklouže už po zábradlích, ale životem evidentně ano—hladce, spokojeně a s úsměvem, který vypadá, jako by pořád slyšel vzdálené cvakání skejtových koleček. A možná i slyší. Někdy totiž stačí zavřít oči… a Třebíč je zpátky.
