Článek
Česká republika je v porovnání s Polskem, co se týče obrany, s nadsázkou chudý příbuzný, který by v případě napadení naší vlasti mohl akorát vztyčit bílou vlajku a poklonit se všem dobyvatelům, kteří by se rozhodli obsadit tuto naši domovinu. A přitom existují země, jako válkou zkoušená Ukrajina, které ukazují, že je možné se postavit i mocnému nepříteli, jenž má k dispozici ohromné ozbrojené síly. Rusko disponuje přibližně 1 134 000 aktivními vojáky, zatímco napadená Ukrajina má výrazně menší armádu, zhruba 730 000 aktivních vojáků.
Co stojí za tím, že Česká republika podceňuje svou obranu, navzdory tomu, že se dnešní svět stal kolbištěm nejrůznějších válek a ozbrojených konfliktů, především o strategické nerostné suroviny? Ano, naše obrana se stala záležitostí politikaření a osobních antipatií, což může vyhovovat té či oné straně. Nicméně politická nevraživost naši zemi významně poškozuje a kdybychom sousedili s Ruskou federací, mohli bychom se stát další satelitní zemí Ruska, podobně jako v dobách bývalého SSSR.
Pojďme se objektivně a bez předčasných závěrů podívat na to, kdo skutečně politikaří a tím zbytečně hazarduje s bezpečností této země, a kdo naopak odpovědně hájí demokratickou svrchovanost, která se bez dostatečně silné armády neobejde. Ta je totiž jakousi daní za svobodu, o kterou bychom měli společně, bez ohledu na politickou příslušnost, pečovat.
Prezident Petr Pavel, nebo Andrej Babiš? Komu z těchto dvou politiků máme dát za pravdu? To je hlavní téma tohoto článku, který vede čtenáře k jednoduchému zamyšlení nad tím, kdo je kdo, abychom v příštích volbách nechybovali a zvolili si politiky, kterým není budoucnost, respektive bezpečnost této země lhostejná.
Kdo je v právu – Petr Pavel, nebo Andrej Babiš? Ani jeden, rozhoduje Ústava
Protože jsme demokratická země, což znamená, že se o všech problémech musí svobodně diskutovat, neboť politika není obchod, ale služba ve prospěch obyvatelstva, která podléhá zákonům, zejména Ústavě, jež je nadřazená všem ostatním zákonům. Čtenáři a odpůrci mých názorů mě často osočují, že nejsem objektivní a že nadržuji tomu či onomu politikovi. To však razantně odmítám, protože pravda je vždy konzistentní, i když se nemusí tomu či onomu příznivci líbit.
A proto máme dvě pomyslné váhy, které jasně ukazují, co je pravda a co je jen politikaření založené na nepravdě. Pravdou je, že na základě tohoto vyjádření si můžeme udělat objektivní obraz o politikovi, který bez nadsázky označil parlament naší republiky za „žvanírnu“. V tomto směru se však musím Andreje Babiše zastat, protože tato slova pronesl v době, kdy byl ministrem financí a nebyl ještě dlouho v politice.
Ano, nejen politik má právo vyslovit svůj názor, neboť svobodné slovo stojí v demokracii nad vším, ať s tímto názorem souhlasíme, nebo ne. Na druhou stranu bychom měli v těchto slovech hledat postoj demokrata. Pokud někdo opovrhuje Poslaneckou sněmovnou a označuje ji za „žvanírnu“, nabízí se otázka, proč do takové instituce vůbec kandidoval, když ji očividně nemá v oblibě.
U Andreje Babiše to nepochybně nebylo kvůli nedostatku financí, o tom nikdo nebude pochybovat. I když nechci současnému premiérovi nic podsouvat, dokážu si u něj představit ambici, která by mu nejlépe vyhovovala, čím by mohlo být neomezené vládnutí, a to bez koaličních partnerů a neomezeně dlouho. Nakonec se tím netají ani sám Andrej Babiš, který před volbami prohlásil: „Nejlépe by bylo, kdybychom mohli vládnout sami, protože většinový systém u nás nemáme, a v koalici byl vždy problém.“
Nepochybuji o tom, že se náš současný premiér vzhlédl ve vládnutí, jaké ještě nedávno panovalo v Maďarsku za pana Orbána, který měl výrazně silnou politickou moc.
V letech 2010–2022 měl Orbánův Fidesz spolu s koaliční KDNP dvoutřetinovou většinu v maďarském parlamentu. A dvoutřetinová většina v Maďarsku znamená, že lze měnit Ústavu. Pokud by se něco takového přihodilo i v naší zemi, mohli bychom dopadnout podobně jako Maďaři, protože koncentrovaná politická moc v jedné osobě či straně téměř vždy končí stejně – vládou jednoho muže nebo jedné strany. Ještě než budu pokračovat dále, rád bych čtenářům připomněl, co všechno se za premiéra Orbána v Maďarsku odehrálo.
Po získání dvoutřetinové většiny Orbán:
• přepsal celou Ústavu (2011),
• změnil volební systém tak, aby zvýhodňoval vítěze,
• snížil počet poslanců,
• upravil hranice volebních obvodů (gerrymandering),
• posílil vliv vlády na média a justici.
To vše bylo provedeno legální cestou, protože disponoval ústavní většinou.
Ovládnutí klíčových institucí
Díky této většině mohl dosadit své zástupce do:
• Ústavního soudu,
• mediální rady,
• státního zastupitelství,
• centrální banky,
• kontrolních úřadů.
Tím se vytvořil systém, ve kterém byla kontrola moci výrazně oslabena.
Takže v případě Andreje Babiše není vůbec podstatné, zda byl či nebyl příslušníkem bývalé StB, i když soudy na Slovensku nepotvrdily, že spolupracoval se státní bezpečností, ale zároveň pracovaly s archivní evidencí týkající se jeho osoby. Podstatnější je, jakou politickou kulturu a jaké zřízení chce tento politik v naší zemi prosazovat. Jsem přesvědčen, že „orbánovský“ politický model v naší zemi většina Čechů nechce.
A protože Andrej Babiš označil Viktora Orbána za svého přítele, kterého dokonce podporoval v maďarských volbách, lze si snadno domyslet, jak bychom v České republice dopadli, kdyby se mu podařilo získat ústavní většinu. Koneckonců snahy o změny financování či fungování České televize a Českého rozhlasu podle kritiků ukazují, že část politických návrhů se inspirovala maďarskou politickou kulturou, která je vnímána jako problematická z hlediska pluralitní demokracie.
Na druhou stranu tu máme zcela jiného politika, který je svými odpůrci označován jako bývalý komunistický vojenský rozvědčík apod., což však není pravda. Je zajímavé, že právě z těch politických řad, které podle kritiků usilují o oslabení demokracie, často přicházejí kritická až útočná tvrzení vůči demokraticky zvolenému prezidentovi, který se ve funkci projevuje jako slušný a zodpovědný představitel státu.
Samozřejmě nebudu tvrdit, že se současný prezident nedopustil žádných politických chyb nebo že jeho politika je absolutně dokonalá. Abych byl spravedlivý a především zůstal objektivní, lze mu vytknout například to, že jeho poradce Petr Kolář nemá prověrku Národního bezpečnostního úřadu, a to v souvislosti s tím, že Kancelář prezidenta republiky rozhodla, že ji v jeho případě nevyžaduje.
Toto bylo zdůvodněno tím, že Kolář není zaměstnancem a neseznamuje se s utajovanými informacemi. I kdybychom to akceptovali, pokud v této záležitosti přetrvávají pochybnosti, které navíc mohou vyvolávat ztrátu důvěry v samotného prezidenta, měl by prezident na tuto situaci nějakým způsobem reagovat, například i ukončením spolupráce s panem Kolářem, který nedisponuje bezpečnostní prověrkou.
Přesto toto pochybení podle mého názoru není natolik významné, aby jím mohl být prezident kompromitován, natož aby kvůli němu ztrácel důvěru veřejnosti, protože Petr Kolář je externí poradce prezidenta ČR, tedy bez pracovního poměru.
Zatímco Vratislav Mynář byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky (kancléřem) za prezidenta Miloše Zemana. A pokud mám být objektivní, šlo o placeného zaměstnance státní instituce, který neměl bezpečnostní prověrku NBÚ na stupeň „Přísně tajné“. A komu to vadilo? Prosím, měřme všem stejným metrem, tak jako se o to snažím v tomto článku.
Co se týče kritiky, že Petr Pavel vyjednával s Lichtenštejny o jejich zabaveném majetku, nebo dokonce že tento postup nějak podporoval, jde opět o mediální konstrukci, jejímž cílem je diskreditace prezidenta, nic jiného. Abych to uvedl na pravou míru, lichtenštejnský princ představil prezidentu Pavlovi návrh na mimosoudní vyrovnání sporu o majetky. Tento návrh spočíval ve vytvoření společného česko-lichtenštejnského fondu a prezident Pavel jej pouze předal vládě k dalšímu posouzení.
Podle CNN Prima News prezident prohlásil: „Tento návrh jsem vzal na vědomí a po návratu z USA jsem o něm informoval vládu. Nemám v úmyslu do jejího rozhodování zasahovat.“ Tím je celá věc uzavřena. Šlo tedy o zbytečný humbuk kolem prezidenta, který měl údajně zradit české zájmy ve prospěch Lichtenštejnů.
Prezident v tomto směru o ničem nerozhoduje, rozhodnutí přísluší vládě a návrh zůstává pouze návrhem. Od kultivovaného politika, jakým je Petr Pavel, nelze očekávat nekorektní či neuctivé chování vůči princi Aloisovi.
Jinak co se týče osoby Petra Pavla, musíme si přiznat, stejně jako v případě Andreje Babiše, že měl komunistickou minulost. Na rozdíl od Andreje Babiše se však nepřiklání k politice, která by mohla ohrozit naši demokracii, tak jak se to podle kritiků odehrálo v Maďarsku. Prezident Petr Pavel se od této minulosti jednoznačně distancoval, což dokládá i jeho působení na nejvyšší možné vojenské pozici v celé Alianci – byl předsedou Vojenského výboru NATO (Chairman of the NATO Military Committee) v letech 2015–2018.
To je nejvyšší vojenská funkce v NATO, nad níž stojí už pouze generální tajemník (civilní funkce). Proto si dovolím tvrdit, že označovat našeho prezidenta za komunistického rozvědčíka nebo za spolupracovníka StB (Petr Pavel u StB nikdy nepracoval), je mezi lidmi, kteří věc chápou v kontextu, poněkud nepřesné až nesmyslné tvrzení.
Kdyby tomu tak nebylo, bývalý příslušník StB by se nikdy do NATO nedostal ani by nemohl zastávat funkci předsedy Vojenského výboru NATO. Je zřejmé, že tato organizace si své členy i vedoucí představitele důsledně prověřuje.
Docela by mě zajímalo, zda by se do vysokých struktur NATO mohl dostat i náš premiér Andrej Babiš, stejně jako se to podařilo Petru Pavlovi. Pokud někdo stále věří nepravdivým tvrzením o našem prezidentovi, je namístě ověřovat si informace z důvěryhodných zdrojů, nikoli z dezinformačních webů.
Prezident Pavel je dlouhodobě chválen zejména za:
• jasné postoje vůči Rusku a podporu Ukrajiny,
• posilování vazeb v rámci NATO,
• aktivní roli v evropské bezpečnostní politice.
• jasné postoje vůči Rusku a podporu Ukrajiny,
• posilování vazeb v rámci NATO,
• aktivní roli v evropské bezpečnostní politice.
Toto jsou jednoznačné argumenty, které popisují pro-demokratického prezidenta, jenž svou bývalou (komunistickou) minulost jednoznačně odmítl svým dosavadním svobodným jednáním, které rezonuje s politickou a demokratickou kulturou naší země, jež zůstává demokratická navzdory všem snahám o oslabení této svobody.
Ano, na politické scéně působí dva silní političtí aktéři, kteří nemají svou minulost zcela čistou, ukázkovou či morálně bezvýhradnou. Přesto mezi nimi existují jednoznačné rozdíly, které podle mého názoru hovoří ve prospěch jednoho z nich – politika, jenž si z výše uvedených důvodů zasluhuje podporu. Zatímco druhý politik má svým pohledem na politiku a způsobem jejího výkonu blíže k zemím ležícím východně od nás. Nebudu čtenářům vnucovat, koho mají podpořit. Názor na to, kdo je kdo, si musí po přečtení tohoto článku vytvořit každý sám.
Pravda je na straně prezidenta. Kdo šíří nepravdy a rozděluje národ?
Podle čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy prezident zastupuje stát navenek. Summity NATO přitom představují zahraniční reprezentaci státu na nejvyšší úrovni. Navíc historická praxe je v tomto směru jednoznačná – na summity NATO jezdili čeští prezidenti. Myslím si, že zde není o čem diskutovat. Spíše bychom si měli položit otázku, proč Andrej Babiš otevírá téma, které zbytečně vyvolává spory a prohlubuje rozdělení ve společnosti.
Právě podobné politické půtky totiž často odvádějí pozornost od skutečných problémů, kterým naše země čelí. Odpověď je podle mého názoru jednoduchá. Andrej Babiš musí vyjít vstříc motoristům, kteří Petru Pavlovi nemohou odpustit jeho odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem zahraničních věcí. Má však smysl vést spor o tom, kdo má jet na summit NATO do Ankary, když podle Ústavy zastupuje stát navenek prezident republiky?
Je důstojné, aby se prezident musel „handrkovat“ o to, zda pojede či nepojede na summit NATO, který se koná 7. a 8. července 2026? Je pravda, že vláda Andreje Babiše schvaluje složení delegací, tedy i to, kdo se jednotlivých zahraničních cest zúčastní. Nicméně prezident, který v minulosti působil ve strukturách NATO, má podle mého názoru silné legitimní postavení k tomu, aby se této konference zúčastnil, a to výrazně silnější než většina jiných představitelů státu.
A pokud se premiér nedokáže s prezidentem této země dohodnout ani na tak banální otázce, jako je účast na summitu NATO, pak je na místě otázka, zda je takové fungování vlády udržitelné. Čeští voliči podle mého názoru preferují politiky, kteří dokážou hledat kompromis ve prospěch státu, a kteří staví zájmy země nad vlastní ambice či ego.
Vskutku takováto politika může navenek poškozovat naši zemi. Zastávám proto názor, že premiér by měl umožnit účast prezidenta Petra Pavla na summitu v Ankaře, pokud o ni prezident projevil zájem. Pokud by se tak nestalo, bylo by namístě, aby předseda vlády zvážil své další setrvání ve funkci, pokud nerespektuje Ústavu ani vůli prezidenta, který jej do funkce jmenoval.
Jsem přesvědčen, že čtenáři budou souhlasit s tím, že v zájmu České republiky je, aby na summit do Ankary odletěl právě český prezident, který je z pohledu vojenství jednou z nejzkušenějších osobností, jež mohou na summitu NATO nejlépe zastupovat a hájit české zájmy v rámci Aliance. Stejně tak by Andrej Babiš byl bezpochyby nejfundovanější osobou na případném summitu, který by se zabýval agrární politikou, zejména otázkami dotací.
Poslední slova k zamyšlení: pokud by prezident musel přistoupit ke kompetenční žalobě a soud by mu přiznal větší pravomoci, než jaké má dosud, což lze teoreticky očekávat v rámci demokratického vývoje, neměla by si následně vládní koalice stěžovat na posun směrem k silnějšímu prezidentskému systému, který si tato země nikdy nezvolila.
Každý objektivně smýšlející člověk v této zemi nevidí žádnou překážku, proč by Petr Pavel nemohl letět do Ankary na významný summit NATO. Všechny argumenty, které zpochybňují účast hlavy státu na této akci, působí podle mého názoru jako prázdná slova a nedůstojné politikaření. Komu tedy v tomto sporu dát za pravdu, ponechávám na svobodném úsudku každého čtenáře. Každopádně já mám v této věci jasno – a co vy, milý čtenáři?
Anketa
Zdroje:
