Článek
Křivoklát se nachází mezi Berounem a Rakovníkem, v místech, kterých jakoby se ani nedotkl ničivý duch civilizace. Do panenských zákoutí zdejší krajiny jsme vyrazili po kolejích. Jen občasné zahoukání motoráčku narušilo zdejší klid. Okolní krajina by mohla být ideálním námětem pro nejrůznější báchorky, pověsti a legendy. Tak tajuplně totiž působí. Při troše fantazie si při pohledu na ní můžete představit nejrůznější pohádkové situace plné podivuhodných bytostí. A tak není divu, že s každým kilometrem, kterým se blížíme ke státnímu hradu Křivoklát, nabýváme přesvědčení, že právě tato historická památka musí být opředena přinejmenším desítkami nejrůznějších legend. Těšíme se na bílou paní, bezhlavého rytíře, duchy hradních pánů či tajemné kroky nebo jiné podivuhodné příběhy. Marně.
Krátce po poledni přicházíme na hradní nádvoří. Jak se dozvídáme, nejsou zde žádná nadpřirozená stvoření, žádné zvláště zajímavé legendy, žádné pověsti nahánějící husí kůži či jiné paranormální jevy. Jako by se zde zastavil čas i v tomto směru. Tajemné bytosti tak připomínají jen marionety v hradním muzeu loutek či rytířské brnění ve vstupní bráně.
A tak snad nejzajímavější legenda se vztahuje k období, kdy Křivoklát sloužil jako věznice. V té době tu byl uvězněn i alchymista Eduard Kelley, v některých záznamech nazýván také Engellender nebo Edward Talbot. Narodil se 1. srpna 1555 ve Worcesteru v Anglii a od mladého věku projevoval zájem o alchymii a okultní vědy. Pracoval jako lékárník a později se stal asistentem a médiem pro astrologa a alchymistu Johna Dee. Spolu s Dee cestoval po Evropě a nakonec se usadil v Praze, kde si získal sympatie císaře Rudolfa II.
Ten alchymistu nakonec přijal do svých služeb. A protože měl s předchozími alchymisty špatné zkušenosti, rozhodl se, že si nováčka osobně vyzkouší a nechá ho vyrobit zlato. Eduard Kelley s tím neměl problém a ochotně souhlasil. Nechal si přinést velkou bednu a nějaké látky. Poté vyndal několik lahviček s jakousi tekutinou. Nedůvěřivý císař si vše důkladně prohlédl a ohmatal, aby se přesvědčil, zda alchymista nemá zlato někde ukryté. Pak sám namíchal látky do kelímku a roztavil na ohni. V té chvíli trval Eduard Kelley na vyklizení místnosti s odůvodněním, že bude vyvolávat duchy, kteří provedou samotnou transformaci. Císař souhlasil a osobně zapečetil vstupní dveře. Asi po hodině se vrátil zpět. Jaké bylo jeho překvapení, když na dně kelímku leželo několik kousků zlata. Eduard Kelley byl rázem pasován na zlatého rytíře a „šťastný“ císař dostal zlatou horečku. Těšil se, jak se jeho císařská pokladnice bude prohýbat pod hromadami zlata. Rudolf II. však doufal a čekal marně. Alchymista neustále něco připravoval a tvrdil, že hvězdy nemají tu správnou konstelaci, které je zapotřebí k úspěšné výrobě zlata. Císař netušil, že byl v průběhu alchymistovy zkoušky oklamán. Truhla, kterou si Kelley nechal přinést, měla totiž dvojité dno.
Po nějakém čase se císařským dvorem začalo šuškat, že alchymista je obyčejný podvodník. Už předtím mu bylo za podvody, na znamení hanby, odříznuto ucho. Kelley se tuto skutečnost snažil zamaskovat dlouhými vlasy. Pravda vyšla napovrch v okamžiku, kdy mu jeden z dvořanů při vzájemné potyčce odkryl vlasy. Alchymista to psychicky nevydržel a svého protivníka probodl kordem. To už došla trpělivost i samotnému císaři. Nechal podvodníka odvézt na Křivoklát, kde ho uvěznil ve věži Huderce. Zde byl alchymista podroben krutému mučení a dokonce na čas i zazděn. Ve vězení měl být tak dlouho, dokud neprozradí tajemství vztahující se k výrobě zlata, neobjeví elixír mládí nebo nenajde kámen mudrců. Eduard Kelley nelenil a začal se spřádat plány na útěk. Vypráví se, že v nestřežených chvílích pletl z látek silný provaz, na kterém se jedné noci spustil z věže. Útěk se mu ale nezdařil. Provaz pod tíhou vězně praskl a ten se zřítil na skálu, kde si zlomil nohu. Ta mu musela být amputována a nahrazena dřevěnou. Po tomto pádu byl Eduard Kelley propuštěn. Zbaven cti a veškerého majetku se nějaký čas potloukal po Čechách. Jenže, byl opět uvězněn za podvody. Tentokrát v Mostě. I odtud se pokusil uprchnout, ale marně. Rozhodl se tedy, že požitím jedu ukončí svůj život. A to byl konec snad nejslavnějšího alchymisty v dějinách naší země.
