Článek
Jednoho zimního večera projíždí potemnělým městem tramvaj. Uvnitř sedí muž opilý jako žok. Kymácí se na sedadle, mumlá si pod vousy nesrozumitelné věty a občas se na někoho zašklebí bezzubým úsměvem. Zvenčí se na oknech sráží mráz a uvnitř tramvaje se šíří směsice pachů mokrých kabátů a alkoholu.
Tramvaj náhle zaskřípe, zastaví a řidič vystoupí. Opilec se s úsilím napřímí a sleduje, jak řidič bere lopatu a s vážnou tváří rozhazuje písek pod kola.
„Héééj, pane…“ zahuhlá opilec, zmateně zamžourá a nejistě se vykloní ze dveří. „Proč tam házíte ten písek?“
Řidič si povzdechne a s kamenným výrazem odpoví: „To proto, aby to stálo!“
Opilcovy oči se z čista jasna rozzáří, jako by právě objevil životní pravdu. Ztěžka rozepne poklopec, kývne na řidiče a zvolá: „Hoďte mi tam taky pár lopatek…“ Řidič jen chvíli nechápavě zírá, pak si odfrkne a zamumlá: „Tak tohle by mě teda fakt nenapadlo…“
