Článek
Péťa byl tichý a přemýšlivý kluk. Každý večer, když si vlezl do postele, si přitáhl peřinu až k bradě, sepnul ruce a začal se tiše modlit. Tento rituál netrval nikdy dlouho, ale Péťa se mu věnoval se stejnou pravidelností, jako si čistil zuby. Rodiče si mysleli, že se to naučil od babičky, která byla hluboce věřící, chodila pravidelně do kostela a Péťu občas brávala s sebou. I když si chlapec zpočátku v kostele prohlížel jen barevné vitráže, postupně ho začaly oslovovat atmosféra ticha a klid, které v božím stánku panovaly. Možná v tom nacházel něco uklidňujícího, možná se mu jen líbilo, že všechno má svůj řád. A právě to byl možná impuls, který Péťu přivedl k večerním rozhovorům s bohem.
Jednoho večera stál Péťův tatínek za dveřmi dětského pokoje, když uslyšel tlumený hlas. Zastavil se a přitiskl ucho ke dveřím.
„Otčenáš, jenž jsi na nebesích…,“ začal Péťa jako obvykle a celou modlitbu odříkal pozorně až do konce. A pak dodal: „Dobrou noc, tati. Dobrou noc, mami. Dobrou noc, babi. Sbohem, dědo.“
Otec zvedl obočí. To „sbohem“ mu přišlo poněkud zvláštní, ale neřešil to. Dědeček byl sice starý, ale čiperný. Ve svých osmdesáti letech zvládl ještě posekat trávník. Navzdory tomu přesně týden po oné modlitbě zemřel.
Otec si samozřejmě na onen synův dovětek, kterým zakončil svou modlitbu, vzpomněl. Náhoda, uklidňoval se. Jenže za nějaký čas si zase stoupl ke dveřím a poslouchal.
„Dobrou noc, tati. Dobrou noc, mami. Sbohem, babi.“
Zatrnulo mu. A když babička do týdne zemřela – byť v nemocnici, ale naprosto nečekaně, začal pochybovat. Tohle přece nemohla být náhoda.
Trvalo týden, než se tatínek odvážil znovu přiložit ucho ke dveřím dětského pokoje. Když se odhodlal, zaslechl: „Dobrou noc, mami. Sbohem, tati.“
Zareagoval okamžitě. Ještě tu noc si sbalil věci, vybral bankovní účet, nasedl do auta a uháněl neznámo kam, ale hlavně daleko. V následujících dnech utrácel jako smyslů zbavený. Chodil po barech, střídal hotely, obklopoval se ženami a dělal věci, které si dřív nedovedl ani představit.
Když uběhlo čtrnáct dní a on byl stále naživu, začal pochybovat – žádná nehoda, žádný kolaps, žádný infarkt. Po návratu domů se bál, že ho žena vyhodí, ale otevřela mu dřív, než stačil zazvonit.
„Ty ožralo! Kde jsi celou tu dobu byl? Souseda odvezli v rakvi a tys mu nepřišel ani na pohřeb!“
Tatínek zůstal stát jako opařený. Souseda? A v rakvi?
Ve dveřích se objevil Péťa, rozespalý, ale spokojený, jako by se vůbec nic nestalo. „Ahoj, tati,“ usmál se. „To jsem rád, že ses vrátil.“
Otec se bez jediného slova posadil v kuchyni na židli, aby si to všechno srovnal v hlavě. Poprvé v životě začal přemýšlet o tom, jestli by se taky neměl začít modlit.
