Článek
Čas od času se některým lidem naskytne příležitost ocitnout se na místech, kde na ně dýchne zvláštní atmosféra minulosti spojená s něčím tajemným. Jedním takovým místem je původně gotický kostel svatého Jiří, který se nachází v západočeské obci Luková nedaleko Manětína. Svatostánek byl postaven v polovině čtrnáctého století, přečkal husitské války a velký požár na konci století osmnáctého. To nejpodivnější období měl ale teprve před sebou.
Po druhé světové válce a nuceném odchodu původních německých obyvatel začal kostel poměrně rychle chátrat. Zlom v jeho historii nastal až v roce 1968. Tehdy se během smutečního obřadu přímo nad shromážděnými lidmi zřítila část stropu a omítky. Naštěstí nebyl nikdo zabit ani vážně zraněn. Lidé stihli uniknout. Místní obyvatelé událost vnímali jako špatné znamení a varování. Do kostela přestali vstupovat a bohoslužby raději pořádali pod širým nebem. Stavba tak byla ponechána svému osudu. Zatékalo do ní a přitahovala pozornost vandalů a zlodějů.
Dnes je situace jiná. Kostel nemá běžnou otevírací dobu. Vstup do něj střeží dobrovolný správce pan Petr Koukl, který s těžkým starobylým klíčem přichází odemknout masivní dveře jen těm, kdo o prohlídku předem požádají. Jakmile návštěvník překročí práh opuštěného svatostánku, naskytne se mu pohled, při kterém běhá mráz po zádech. V polorozpadlých lavicích a kolem nich sedí a stojí desítky postav zahalených v bílých plátnech. Mají skloněné hlavy, sepjaté ruce a nehybně tu setrvávají v naprostém tichu. Působí jako skutečné přízraky věřících, kteří se odmítli smířit se zánikem svého posvátného místa a vrátili se na svou poslední bohoslužbu.
Co se za těmito tajuplnými postavami skrývá? Je to zjevení ze záhrobí, nebo má tento úkaz jiné racionální vysvětlení?
Odpověď nás zavede do roku 2012 k výtvarníkovi Jakubu Hadravovi, tehdy studentovi Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni. Zchátralý interiér kostela si vybral pro svou bakalářskou práci nazvanou Má mysl. Jako modely mu posloužili přátelé a spolužáci, které balil do ochranných fólií a na jejich těla postupně nanášel látky napuštěné sádrou. Po ztvrdnutí tak vznikly duté skořepiny v životní velikosti. Začínal s devíti figurami jako symbolem devíti měsíců těhotenství a postupného znovuzrození chrámu. Výsledná instalace tehdy čítala dvaatřicet postav a v dalších letech se jejich počet rozrostl na více než čtyřicet, a to i navzdory tomu, že některé z nich skončily v rukou zlodějů a vandalů.
Sádrové odlitky v sobě navíc skrývají ještě jedno mrazivé tajemství. Autor do směsi přimíchal fosforeskující látku. Sochy tak přes den absorbují přirozené světlo a jakmile se setmí, začnou temně a zelenkavě světélkovat. A to působí opravdu strašidelně.
Podle Jakuba Hadravy symbolizují figury původní německé věřící, pro které byl kostel po generace středobodem života, a zároveň odrážejí duchovní prázdnotu dnešního světa. Zpráva o tichých přízracích z Lukové se rychle rozšířila. Do odlehlé vsi začali přicházet zvědavci, záhadologové, ale i novináři z různých koutů světa. To přineslo i jistá pozitiva. Díky vybraným příspěvkům od návštěvníků se podařilo opravit střechu a další části svatostánku. Bílé přízraky tak paradoxně vdechly chátrající památce nový život a zabránily jejímu úplnému rozpadu. Přesto se při pohledu na ně nabízí jedna podstatná otázka. Vytváří tajemnou atmosféru kostela jen tyto postavy ze sádrového plátna napuštěné fosforem, nebo se tu probudilo i něco, co člověk běžnými smysly dokáže jen sotva zachytit?
----------------------------
Zdroje:
- Národní památkový ústav (Památkový katalog – kostel sv. Jiří, Luková)
- Oficiální stránky správy památky (lukova-kostel.cz)
- Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni (bakalářská práce Jakuba Hadravy, projekt Má mysl)
- Kudy z nudy / CzechTourism: Kostel sv. Jiří v Lukové se sádrovými sochami věřících
- Regionální archivní a vlastivědné materiály okresu Plzeň-sever (historie farnosti Manětín a obce Luková)
