Článek
František Dřížďal získal během svého dvouletého působení ve Slavii dva mistrovské tituly. Než se tak stalo, tak si prošel nevšedními životními i fotbalovými křižovatkami.
V současnosti působí v FC Slavia Karlovy Vary, kde je místopředsedou představenstva a věnuje se práci s mládeží. Při našem rozhovoru mi sdělil spoustu zajímavostí a postřehů z fotbalu.
„Dva roky v pražské Slavii bych za nic jiného nevyměnil,“ řekl mi František Dřížďal, když charakterizoval svoji kariéru.
Co předcházelo vašemu tehdejšímu nečekanému příchodu do pražské Slavie?
Pocházím z Horního Slavkova, kde jsem začínal i s fotbalem. Hrál jsem na Karlovarsku za Sokolov i karlovarský celek a vyzkoušel jsem si i štaci v německých nižších soutěžích. Po návratu jsem zakotvil ještě v Baníku Sokolov. Po postupu do divize jsem byl v té době na hraně, jestli hrát fotbal nebo ne. Rozmýšlel jsem se nad tím, co dál. Jsem vyučený kuchař a vařil jsem ve školních jídelnách a v závodce. Měl jsem jen dopolední provoz, abych mohl jít odpoledne na trénink. Platy ve školních jídelnách, to byla šílenost.
Jaký byl váš další „kariérní“ posun ve fotbale?
Po roce v divizi jsem měl štěstí, že Baník Sokolov v té době kupoval druhou ligu od Pardubic, kde fotbal prakticky zanikl. A z Pardubic přišly do Sokolova celý realizační tým i celá hráčská kabina. Trenérem Sokolova se stal Martin Pulpit a z tehdejšího sokolovského kádru si vzal do už druholigového týmu jen dva hráče – konkrétně mě a Petra Jiráčka, co pak šel do Plzně. To byl můj první a vážnější kontakt s profesionálním fotbalem.
V čem vidíte s odstupem času důvody, že si vás brzy „vytáhla“ pražská Slavia?
Snažil jsem se být zdatným, pracovitým a běhavým fotbalistou a skoro v každém zápase za Sokolov jsem byl třeba vyhlášen jako nejlepší hráč utkání. Najednou se začaly vyptávat kluby, měl jsem pět nabídek. Jelikož na Karlovarsku ani někde v dosahu se první liga nehrála, nepociťoval jsem do té doby vztah k žádnému jinému klubu. A když se ozvala pražská Slavia, logicky to bylo pro mě nejvíc. Tehdy na jaře 2007 skončila v lize druhá, ale s jistotou kvalifikace o Ligu mistrů. Takže jasná volba. Dva roky ve Slavii bych za nic jiného nevyměnil.
Jak to přesně bylo s vašimi prvními starty za Slavii?
Ke své premiéře v sešívaném dresu jsem nastoupil v předkole Ligy mistrů proti Žilině. Po úvodním utkání jsem debutoval v první lize, pak byla odveta se Žilinou 8. srpna, v den mých narozenin. A postoupili jsme na penalty. Dostali jsme Ajax Amsterodam. A po senzačním postupu, kdy v brance Slavie zářil Martin Vaniak, zvaný Čaroděj, jsme v základní skupině Ligy mistrů hráli s Arsenalem, FC Sevilla, Steauou Bukurešť a pak v jarní fázi v Poháru UEFA s Tottenhamem Hotspur.
Připomeňte fotbalovým fanouškům alespoň v krátkosti tehdejší sestavu a kádr Slavie…
Pořád jsem v kontaktu s Markem Suchým, který hraje za Mladou Boleslav. Mezi kamarády řadím Michala Švece, Ericha Brabce, byli tam i Vláďa Šmicer, Standa Vlček (nynější vedoucí mužstva ve Slavii), Zdeněk Šenkeřík, Matej Krajčík, Dušan Švento, Láďa Volešák, Tavares, Belaid a další.
Ve Slavii jste poznal trenérské metody Karla Jarolíma. Jaké to bylo pro vás pod jeho taktovkou?
Pan Jarolím mi dával šanci, měl jsem z něj respekt za to, co dokázal. Ale myslím, že mou výhodou bylo, že jsem byl dobře kondičně připravený. Zakládal jsem si na rychlosti a zřejmě jsem mohl mít i nadprůměrný výskok. Kdysi jsme měli před domem basketbalový koš a i díky této průpravě jsem uplatnil ohromný odraz. Jak jsem uvedl, už předtím jsem trénoval pod panem Pulpitem, který byl taky velice důrazný, a nemohlo mě nic zaskočit. Byl jsem snad i psychicky připravený.
Do výčtu vašich ligových štací patří i Brno.
Ve Zbrojovce mě vedli trenéři Miroslav Beránek a po něm Karel Večeřa. Ze spoluhráčů mohu jmenovat Honzu Trousila, co je asistentem ve Viktorii Plzeň, Ríšu Dostálka, který teď je asistentem ve Slovácku, Tomáš Došek, David Kalivoda, Tomáš Polách, Lukáš Mareček, z mládeže přicházeli do áčka Michael Rabušic, Luděk Pernica i Josef Šural.
Zdroj: autorský text
