Článek
Největšího úspěchu klubu si hokejista s dvaadvaceti odehranými sezonami a téměř 1100 zápasy v nejvyšší soutěži nesmírně váží. A při našem rozhovoru se Michal Trávníček ochotně vrátil ke svým vzpomínkám na slavnou éru. Svoje hráčské zkušenosti nyní uplatňuje jako hlavní trenér na střídačce druholigového celku HC Děčín.
Vybavíte si, kdy v podstatě začala litvínovská cesta k extraligovému triumfu?
Je spojena s trenéry Radimem Rulíkem a Miloslavem Hořavou. Zhruba někdy na přelomu října a listopadu 2013 přišli k litvínovskému týmu po trenérech Vladimíru Jeřábkovi a Petru Rosolovi. Ve dvaapadesátém kole jsme v přímém souboji o desáté místo sice podlehli tehdy v pražské O2 Areně Slavii v prodloužení, ale pak jsme ve skupině play out z jedenáctého místa všechno vyhráli. Tam se to nastartovalo a v další sezoně jsme v práci na zlepšení navázali tím nejlepším způsobem.
Co stálo za nevídaným tažením Litvínova až na vrchol na jaře 2015?
Myslím, že tam asi nebyl nejsilnější hráčský kádr v historii klubu. Vysloveně hvězdný tým jsme neměli, ale skvěle se to všechno sešlo. Důležité bylo, že Martin Ručinský i po čtyřicítce našel znovu chuť do hokeje. V létě před sezonou se rozhodovalo, jestli bude hrát nebo ne. A v té partě ho to bavilo, takže pokračoval v kariéře.
Tým ale táhli například i Jakub Petružálek, Viktor Hübl, František Lukeš, brankář Pavel Francouz. Jak fungovala symbióza?
Gólman Pavel Francouz přišel dva roky předtím do Litvínova z prvoligového Ústí nad Labem. Spousta hráčů byla na začátku svých kariér, ale jak jsem uvedl, tak všechno šlapalo. Teprve se rozjížděl Robin Hanzl, v obraně byli třeba Tomáš Pavelka a Filip Pavlík. Někteří tehdejší mladí kluci ještě hrají a jsou možná na vrcholu sportovní dráhy.
Dalo se vytušit, že trenér Radim Rulík po titulu s Litvínovem v extralize může někdy v budoucnu přivést českou reprezentaci k titulu mistrů světa?
Radim Rulík měl předpoklady a chtěl na sobě stále pracovat a posouvat se dál. To platí pořád. Je skvělé sledovat jeho práci. Gratuloval jsem mu po mistrovství světa v Praze. S obrovským tlakem se na šampionátu popasoval obdivuhodně. Poté, co vydal nominaci na mistrovství, to měl těžké. Ale celou situaci i na samotném turnaji zvládl na jedničku. I v letošní sezoně se národnímu týmu daří, což jsme viděli v polovině prosince na Švýcarských hokejových hrách.
Jak se cítíte sám v roli trenéra v Děčíně?
Určitě se člověk snaží využít toho, co zažil ve vlastní hráčské kariéře. A vzít si inspiraci a čerpat hodně od trenérů, kteří ho vedli. Trénování se věnuji teprve půl roku a mým cílem je se co nejvíce naučit.
