Článek
Ať už to byli hokejisté na začátku svojí kariéry nebo naopak svými zkušenostmi pomáhali při vzestupu ostatním. A klubem prošla spousta trenérů, kteří mají v českém hokeji pevné renomé.
Doslova pamětníkem ústeckého hokeje je v dobrém slova smyslu Radomír Mikeš. Za místní tým dlouho hrál, potom v klubu působil na trenérském úseku, v roli funkcionáře byl sekretářem, manažerem, vedoucím A-mužstva atd. Čtyři roky strávil i na postu hlavního trenéra v druholigovém Děčíně.
Radomír Mikeš se o svoje poznatky podělil v původním rozhovoru pro Seznam Médium.
Kdy měl ústecký hokej poprvé takříkajíc vážně nakročeno do nejvyšší soutěže?
Jako hráč jsem byl u toho, když v roce 1980 bojovalo Ústí o postup s tehdejším celkem TJ Gottwaldov. Co nám chybělo? Doma jsme těsně prohráli, a jelikož se hrálo jen na dva zápasy, v odvetě jsme taky neuspěli. Musel bych si oživit vzpomínky, je to už přece jen dávno. Jen si vybavuji, že na ústeckém zimním stadionu se tísnilo 9 500 diváků, ještě nebyly všude sedačky, většinou jen místa k stání.
A druhý pokus o postup mezi elitu?
To už jsem byl klubovým funkcionářem. Tehdy v sezoně 1993/94 jsme narazili v kvalifikaci o účast v barážové skupině o postup na Vsetín, který pak za rok vyhrál i extraligu. Takže jsme s Ústím jako soupeři zažili vznik té slavné vsetínské hegemonie.
I když Ústí účinkovalo dlouhodobě v první lize, což je druhá nejvyšší soutěž, povedlo se vám v několika obdobích přivést do klubu kvalitní hráče z extraligy. Čím to bylo?
Možná i tím, že jsme měli dobrou spolupráci se Spartou, protože jsem se znal s jejím manažerem panem Kunešem. Byli jsme v kontaktu. A tak na střídavý start nebo hostování nastupovali za Ústí taky Jaroslav Hlinka, Tomáš Netík, Pavel Šrek i další. Později díky domluvě s trenérem pražské Slavie Vladimírem Růžičkou si za Ústí zahráli i Tomáš Hertl, Jakub Krejčík, z Plzně pak Jan Kovář, Jakub Lev a kdysi jsme měli plno hráčů z Litvínova. Pár startů si za Ústí připsal i Václav Varaďa, nynější kouč Pardubic. V Ústí strávili nějaký čas své kariéry i brankáři Pavel Francouz, Zdeněk Orct a Dušan Salfický.
Zmínil jste Litvínov. Právě tam zamířili i někteří ústečtí hráči…
Odchovanci Slovanu jsou útočníci Robin Hanzl a Martin Hanzl, kteří hráli za Ústí stejně jako jejich otec. A Pavel Francouz nedlouho po odchodu z Ústí vychytal mistrovský titul Litvínovu v roce 2015.
Velmi bohatý by byl i výčet trenérů, kteří prošli ústeckým klubem. Kteří podle vás zanechali u týmu takříkajíc největší stopu? Jak na ně vzpomínáte?
Každý trenér měl něco. Pamatuji si nejen kouče, kteří mě vedli jako hráče, ale s řadou trenérů jsem pak u týmu spolupracoval. Třeba tady byl Josef Horešovský, který už měl za sebou úspěchy se Spartou. Dělal jsem asistenta exkladenskému Zdeňku Müllerovi. Zmíním i Jindřicha Setikovského, Ústí trénoval i Pavel Hynek.
Jen připomeňme, že v sezoně 2008/2009 vedl Ústí v první lize uznávaný trenér Miloš Hořava, nynější kouč Sparty.
Byl přísný i kamarádský. Miloš Hořava všechno dokázal perfektně vysvětlit, aby to fungovalo na ledě, v kabině i mimo ni. Považuji ho za jednoho z nejlepších trenérů. I když jsme hráli „jen“ druhou nejvyšší soutěž, v žádném případě ji nepodceňoval. Přišel do Ústí z extraligové Plzně i od reprezentační dvacítky a svoje kvality následně dokázal i při mistrovském titulu Litvínova.
Pak se v Ústí vystřídala řada dalších jmen. Můžete být konkrétnější?
Po Miloši Hořavovi tady byl tři roky ústecký odchovanec Petr Rosol, taky Jaromír Šindel, Milan Skrbek, Miroslav Mach, další ústečtí odchovanci Tomáš Mareš, Jan Čaloun a na začátku této sezony Vladimír Růžička a po něm Jiří Merta, který už u áčka taky není.
Jaká je vaše současnost v ústeckém hokeji?
Původně jsem skončil před dvěma lety ve svých sedmdesáti letech. Ale teď jsem se vrátil. Jsem vedoucím mužstva dorostu, kde mám vnuka, právě u trenéra Merty.
Zdroj: autorský text
