Článek
Nacházíme se na severozápadním pobřeží ostrova Tenerife, přesněji v zázemí majáku Punta Teno. Se mnou je zde José Hernández, dlouholetý strážce majáku.
Jak jste se vůbec dostal k práci strážce majáku — byla to náhoda, nebo sen, který jste si chtěl splnit?
Víte, ta cesta sem byla o něco delší, než se může zdát. Pár let po dokončení školy jsem pracoval jako květinář ve vesnici Trujillo, našel jsem si zde i dívku, mou pozdější ženu a zanedlouho se nám narodil syn. Abych ten příběh zkrátil, všichni místní ho už znají, můj dvouletý syn dostal chřipku a bylo to s ním vážné. Každý den i noc jsme byli u jeho lůžka v nemocnici, ale po dvou týdnech nemoci podlehl. Já i moje žena, zdrceni nenadálou ztrátou, jsme se snažili žít dál naše životy. Uběhlo pár měsíců a čas zahojil rány na mé duši, avšak má žena s tím neustále bojovala. Přestala chodit domů, mé pokusy o dialog chladně srážela a jednoho dne… prostě zmizela. Odjela za kamarádkou do Alžírska a byla pryč. Každý den jsem chodíval na pobřeží vyhlížet, jestli se náhodou nevrací. Uběhly 2 roky a přišlo uvědomění: skončil jsem na celém širém světě sám. No a zhruba v tento čas přistála na mém stole klasická zakázka - nachystat květiny na pohřeb, tentokrát pohřeb starého správce majáku, který tehdy skonal. Od té chvíle mne nahlodávala myšlenka, že bych se o chátrající věž mohl začít starat. Uběhla nějaká doba a já ne a ne se rozhodnout. Až tehdy, co naše květinářství koupil ziskuchtivý mladík a mne vyhodil, přestěhoval jsem se tady k majáku. No a vidíte, už to bude skoro třicet let, co tu bydlím.
Jak se za těch 30 let změnila vaše každodenní práce a technologie, které používáte?
Vybavuji si, že v tom devadesátémpátém roce už byla většina majáků řízena automaticky a dálkově. Jen ten náš byl taková výjimka, zde se lampa „postaru“ večer zapínala a krátce po rozbřesku zase vypínala - dělával jsem to ještě dobrých 10 let. Asi patnáct let zpátky přišel starosta, že už to takhle dál nejde, prý se musí inovovat. A od té doby lodě plující kolem mysu Punta Teno naviguje nějaký počítač. I tak ho chodím ve stejné časy kontrolovat, jestli nedělá chybu či nepraskla žárovka. No a kromě toho pozoruji proplouvající lodě, starám se o maják, přilehlé stavení, zahradu i malý přístav mezi útesy.
Pamatujete si na nějaký okamžik, kdy šlo opravdu o život — buď vám, nebo někomu v okolí?
Pamatuji si jednu krajní situaci, která se odehrála blízko odsud a které jsem byl přímo součástí… Ten večer zuřila venku hrozná vichřice, vítr ohýbal stromy a i maják jako by se trochu nakláněl doprava a doleva. Při sledování rozbouřeného moře mi zrak utkvěl na malém třepotajícím se světýlku, vzdáleném možná půl kilometru odsud. Zdálo se mi to jako odraz či nějaký přelud, ale opravdu tam něco svítilo. Asi mne šálí smysly, pomyslel jsem si a nevěnoval tomu pozornost. Jenže za pár minut vidím červenou záři nad tím stejným místem - světlice. I přes nečas, který se odehrával venku, jsem se rychle oblékl, naskočil do auta a jel po silnici k onomu místu. Pokud někdo mohl sledovat tohle volání o pomoc, byl jsem to snad jenom já. Při sestupu od silnici slyším volání a řev, jenže ve větru těžko poznat, odkud se nese. Za chvilku už vnímám 2 siluety – jednu větší, druhou menší. Jsou to dva lidé. Posunky a řevem jim ukazuji, že mám auto kousek odsud, podpírám toho menšího a belháme se k autu. Po zabouchnutí dveří se už navzájem slyšíme a od pána zjišťuji, že měli nehodu a jeho syn potřebuje rychle pomoct. Dojeli jsme na maják a už v teple ošetřili větší krvavou ránu, kterou měl chlapec na ruce. Starší rybář mi vyprávěl, jak se to všechno semlelo, že pronásledovali velikou rybu a zničehonic se nebesa zatáhla, začala tahle bouře a když už byli skoro u břehu, obří vlna je mrštila na ostré útesy. Oba měli velké štěstí, že jsou stále naživu.
Co vám tato samota a život uprostřed přírody dal — a co vám naopak vzal?
O tomhle jsem přemýšlel hlavně na začátku života zde, byla to pro mne velká změna. Myslím, že mohu s klidným srdcem říct, že mi ta samota ve společnosti přírody vlastně přinesla klid. Po zmatcích a smutcích života, které přicházely s děsnou pravidelností, je to příjemná změna. Tady můžete být stále v klidu, prožívat a užívat si každý moment. No a co mi vzal – to je asi zřejmé - každodenní život v komunitě lidí, nějaké ty peníze, lidi co o mně stejně nestáli… Nerad zbytečně polemizuji.
Jaký je váš vztah k oceánu? Máte před ním respekt, nebo už ho berete jako starého známého?
Mám před ním určitě respekt. Víte proč se to stalo těm rybářům? Brali ho jako starého známého…
Máte nějaký denní rituál, který jste si vypěstoval během let tady?
Každé ráno po východu slunce se protahuji tady na mysu, a když je klidné moře, dám si desetiminutové probuzení ve vodě. Taky si píši deník, udržuje to mou mysl ostrou.
Cítíte, že vás lidé ve městě (nebo úřady) vnímají jako něco zvláštního — jako posledního ze staré školy?
To se liší člověk od člověka… Mám pár starých známých, za kterými někdy jezdím na návštěvy. Ostatní, kteří mne moc neznají, slýchávají o mně různé legendy a polopravdy, tak se mi třeba vyhýbají nebo se bojí sem na maják přijít. Přitom zde rád provedu kohokoli, kdo projeví zájem. A úřady jsou mi fuk, když od nich člověk něco potřebuje, neslyší, ale jakmile chtějí něco po vás, najednou musíte být nastoupeni za pět devět, jinak vás potrestají.
Uvažoval jste někdy o tom, že byste odešel — a co vás tu drží?
Nerad měním prostředí a rozhodnutí usadit se tady a pečovat o tohle místo jsem učinil už hodně dávno. Víte, já ani nevím kam bych šel. Všechno, co k životu potřebuji, mám tady – malý fóliovník s banánovníky, zahrádku s rajčaty, avokády a bramborami, pitnou vodu ze studni, útulný příbytek, klid, moře, mojí kočku a hromádku knih. Ani tak, či onak, nehodlám ještě odcházet.
Kdybyste měl mladému člověku něco poradit o samotě, vytrvalosti nebo o naslouchání přírodě — co by to bylo?
Zvedni hlavu a na chvilku zastav ten nekonečný proud myšlenek. Život je krásný, když ho člověk vidí plně, v jeho barvách i detailech. Moc, moc lidí dnes chodí se sklopenou hlavou, netušíce, co jim uniká. Člověk co se smíří sám se sebou o samotě, bude vždy vyčnívat nad davy šedých, nic netušících proudů. A vytrvalost? Ta to všechno pěkně zastřešuje, bez vytrvalosti bychom nikdy nepostavili majáky, nevyrobili lodě, nepostavili domy, nevyléčili hrozné choroby… Vykračujte do světa vždy jen s otevřenýma očima i srdcem.
Zkráceno, zbytek rozhovoru bude zveřejněn dle ohlasu čtenářů.
Děkuji za dočtení rozhovoru se starým strážcem až do konce. Jedná se o první díl cyklu fiktivních rozhovorů o lidech všedních i nevšedních, dobrých i špatných, tajemných i známých. Vše výše napsané pochází z autorovy fantazie, pouze se špetnou reálných skutečností.
