Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že moje rodina mi bude ubližovat nejvíce. Je to pozůstatek komunistické hrůzovlády, kdy zlý, prolhaný a závistiví lidé měli přednost před slušnými a obětavými lidmi. Poznal jsem to na své vlastní kůži. Začal s tím můj nevlastní otec, který měl plnou pusu řečí o tom, jak to naše rodina myslí s mojí maličkostí dobře a ostatní jsou prevíti. On si užíval života a jeho vlastní dcera také. Já jenom s maminkou šetřili a omezovali se všude ve jménu budoucnosti naší rodiny. A tak jsem díky tomuto vynucenému životu si nic neužil a musel se postarat o střechu nad hlavou naší rodiny. A bohužel jsem byl tak hloupí, že jsem poslechl toho prevíta, manžela mé sestry a nechal napsat byt na svého nevlastního otce a maminku, aby díky mé nemoci jednoho dne nepřišli o střechu nad hlavou, kdyby se s mojí maličkostí něco stalo. A vůbec mě nenapadlo, že mi radí člověk, který přišel do naší rodiny s holým pozadím a všichni jsme je podporovali, neboď si kupovali jedno auto za druhým a když jsem řekl manželovi mé sestry, že by si měli postavit, když dostali od otce hezkou parcelu, na které byly koupeny na stropy panely, které jsem zaplatil samozřejmě já, neboď mi otce slíbil, že budu moci zde postavit domek, neboď jsme bydleli v bytě, který jsem nakonec musel zaplatit také já, jelikož pocházím z rodiny malých vlastníků polí a chalupy, kterou si pomalu museli děda s babičkou zcela sami zaplatit. Kdežto můj nevlastní otec pocházel z komunistické rodiny, kde byli zvyklí si brát a svoje základní potřeby pro život přehazovat na druhé a stát. Tak mi otec nakonec všechno popřel a ten přiženěný chytrák mi řekl, že jsem hlupák, neboď na stavbu je potřeba milión na kontě. Ovšem na autíčka a válení se u moře peníze měli. Já díky nutnosti zajistit naší rodině střechu nad hlavou neměl vůbec žádnou dovolenou od svých 22 let. Inu komunistické chápání spravedlivého odměňování. A když otec věděl, že umírá, neušetřil maminku a mě dalšího placení jeho dceři, neboď já jako jeho nevlastní syn, neměl na nic nárok a nikoho nezajímalo, že jsem byt zaplatil já a ještě za jeho života dostala jeho dcera parcelu i panely, které jsem zaplatil já. Ovšem o otce jsem se musel postarat já s maminkou a manžel sestry jenom na skok přivezl otci ukázat vnučku a jakmile jí dal otec peníze, tak se švára zved a okamžitě ujížděl domů a ještě ten primitiv řval na chodbě na plnou pusu, aby jeho dcera koukala mazat za ním, neboď on byl děsně unavený z práce. Ale o výkendu se po celou dobu, co byl otec smrtelně nemocný, tak se u nás neukázali a otec se nemohl ani se svojí vnučkou pomazlit. Přesto tento komunistický a jednoduchý člověk se mě a mamince za všechno odvděčil tím, že jediná jeho starost byla to, abychom pořád pomáhali jeho vlastní dceři, která má stejnou povahu jako on a mi až do konce svého života neměli právo na svůj vlastní život, neboď on komunista tak rozhodl, že je to správné. Cizí lidé mi od samého počátku, co jsem neustále jenom šetřil na životně důležité věci a on si užíval, říkali, že tak dopadnou. Dokonce mi kluk mladší než já jasně do očí řekl, že slušný komunista neexistuje, neboď slušný člověk by se nikdy nestal komunistou! A já se zastával svého otce nevlastního. Mockrát si nyní na toho klučinu z Motorletu vzpomenu. Jmenoval se Jaroslav Kozel. Byl mladší, ale chytřejší než já, neboď já těm rudým lotrům uvěřil ještě díky otci několikrát, abych nakonec poznal, že ten, kdo má plná ústa sociální spravedlnosti, tak je ten největší syčák asociál, jehož jediným cílem je si užívat života na úkor jiných. A to i ve vlastní rodině. No a aby toho ještě nebylo málo, tak mi otcova sestra z Hořovic řekla, když se dozvěděla, že jsem nemocný a propracoval jsem se přes svůj pracovní život, kdy jsem měl ještě za socíku dvě práce, včetně výkendů, abych si mohl pořídit byt a poté rodinu, že jsem stejně na práci nikdy nebyl. Toto mi řekla špindíra, které musela v rodině všechno dělat maminka jejího muže, neboď, když ona přišla domů z práce, tak si dala cigáro a četla si knížku. Kdežto já i později se svou nemocí musel obstarat zahrádku a otec stejně všechno dokázal propít v pivu a rumu. Když umřel, tak jsme našli tolik lahví od rumu, že by to uživilo malou hospůdku. Přitom mi vždy velmi rád říkal, ,"Víš co jsme ušetřili peněz za zeleninu!" Ale, že to nikde nebylo vidět, to již nechtěl slyšet. To jsem byl ten hloupý, co se má držet u země. Jiní jezdili aspoň každý druhý rok na dovolenou, ale on se maminkou nikde nebyl přes třicet let a jenom jsme po něm uklízeli bordel, který jako pravý komunista dokázal za chvíli zase udělat. Ale pít a velmi dobře a draze jíst, bylo pro něj hlavním motivem života. Když umřel, tak si švára myslel, že teď bude vyžírat on a nakonec mu spadne byt do klína, jako parcela, kterou okamžitě prodali a moje sestra, která narozdíl ode mě měla úžasné podmínky, tak dodnes bydlí po nájmech, ale hlavně že si jezdili nadále k moři a na jiné výlety. A jako vždy, všichni jsou hlupáci, jenom ona je nejchytřejší stejně jako otec i švagr. Proto jsme s maminkou udělali všemu konec a já, když mě sousedka naučila dělat telefony, jsem ke svému úžasu zjistil, že mě šmírují telefony, internet a nyní dokonce již čtvrtou televizi a chtějí ze mě udělat blázna a připravit mě o byt. Jenže já mám stažený program, který na mapě ukazuje, ze kterého místa se mi někdo nabourává do telefonu. Nyní již vypli u svých telefonů lokalizaci místa, ale já mám ty dřívějších mapy stažené u kamaráda a pomalu připravuji velmi velkou odvetu. Když mě nemůžou nechat prohlásit za blázna, tak se aspoň snaží mi škodit hmotně. Dokonce jsem přes své známé již také sehnal jméno doktora, se kterým se radili proti mé maličkosti. Já si totiž narozdíl od nich nehraji na bouráka a svoje kontakty, jenž mám díky svým vědomostem nikdy neprozrazuji. A protože to stále pokračuje, tak jsem se rozhodl, že ještě než vyměním tento telefon, tak napíši tento článek, aby také ostatní lidé, kteří jsou stejně postiženi zlobou a nenávistí, a též to napsali na těchto stránkách, věděli, že v tom opravdu nejsou sami. Ovšem, než jsem tento článek napsal, tak jsem si zajistil krytá záda. Neboď moje sestra se již jednou dopustila se svým mužem útoků proti mé maličkosti a mamince, a samozřejmě již tenkrát vnucovala doktorům moje písemnosti a co kecala do protokolu mi nejenom dali přečíst, ale též mi dal jeden doktor kopii a musím říci, že je to pěkný humus. Já prý maminku ovládal a ona měla s maminkou vynikající vztah. Ovšem, že maminka ještě v důchodu dělala brigádu a za pouhé vyspání na posteli u mé sestry v Praze jim platila 6000 kč. To již nezmínila. Že jim ještě po práci hlídala děti, za které oni brali peníze také již jaksi nezmínila. A oni si jezdili užívat života s kamarády to se v tom protokolu také neobjevilo. No a když otec umřel, tak ještě za tepla mamince řekla, že se teď může opět nastěhovat na onu postel k nim, když je otec po smrti, zase si najde brigádu a já v době, kdy mě opět čekala další operace a já prožíval dost kruté bolesti, tak se budu starat o byt a všechno kolem sám. Samozřejmě by opět maminka musela platit za postel a hlídat děti, aby si mohli opět užívat a inkasovat peníze. Ovšem, nic z této pravdy se v onom lékařském protokolu nevyskytuje. Jenom tyto zprávy a dodané mé texty, které mě měli připravit o byt. Jenomže, já své poznatky a zápisky konzultuji s lékaři, kteří moji maličkost nabádají k opatrnosti a dva z nich mi dokonce řekli, ať si při svých meditací dávám pozor, neboď, když člověk tuto techniku nezvládne, tak se také již nemusí vrátit. A pan doktor Hájek mi tenkrát, když jsem mu dal přečíst svoji první knížku, tak mi jasně řekl, že toho můžu poznat ještě víc. A měl pravdu. Proto jsem se rozhodl, že i přes všechny útoky budu pokračovat, jenom vyměním Facebook za tuto doménu. Nakonec si ještě dovolím zde upozornit na svůj Facebook „Slávek Ladislav Veselý s obrázkem červeného sportovního vozu“, „Ladislav Veselý s mojí fotkou“ a „Josef Baláž s obrázkem papeže“. Tak to je v tomto telefonu první a zároveň poslední příspěvek. Také jsem jej napsal proto, abych si vyzkoušel, jak tento internetový deník funguje.
