Článek
Na seznamce mě zaujala jednou větou.
„Miluju spontánnost. Nesnáším plánování a stereotyp.“
To jsem ocenil.
Po několika týdnech seznamování přes internet jsem měl pocit, že už jsem viděl dost profilů, kde člověk miluje cestování, dobré jídlo, psy, hory, moře a „smysluplné rozhovory“. Tady konečně někdo působil trochu jinak.
Napsal jsem jí.
Odepsala.
Začali jsme si psát.
První večer jsme si vyměnili asi třicet zpráv. Druhý den dalších dvacet. Třetí den jsme se shodli, že bychom se měli někdy potkat.
„Jasně,“ napsala. „Miluju spontánní setkání.“
„Tak třeba zítra?“ navrhl jsem.
Tři hodiny nic.
Pak přišla odpověď.
„Zítra ne.“
Dobře.
„Tak pozítří?“
„To taky nemůžu.“
„Pátek?“
„Mám něco.“
„Sobota?“
„Jsem s kamarádkou.“
V neděli prý odpočívá.
V pondělí měla práci.
V úterý cvičení.
Ve středu návštěvu rodičů.
Ve čtvrtek možná.
To „možná“ jsem začal brát jako nejspontánnější slovo v našem vztahu.
„Tak kdy máš vlastně čas?“ zeptal jsem se.
„Já nevím. Nerada si všechno plánuji dopředu.“
Chvíli jsem na tu zprávu koukal.
Devět dní jsme se snažili najít termín na obyčejnou kávu.
Devět.
To už není domlouvání rande. To je organizace summitu G7.
Nakonec přišla zpráva:
„Tak ve čtvrtek v 18:30?“
„Jasně.“
„Ale jen na hodinu.“
„Dobře.“
„A prosím, ne moc daleko od centra.“
„Jasně.“
„A radši nějakou klidnou kavárnu.“
„Dobře.“
„Ať tam není moc lidí.“
„Rozumím.“
„Tak super.“
Devět dní plánování.
A výsledek byl spontánní čtvrtek v 18:30 v konkrétní kavárně, kterou jsem si měl předem najít, protože ona nechtěla chodit někam, kde by bylo moc lidí.
Když jsem si četl její profil ještě jednou, pořád tam stálo:
„Miluju spontánnost.“
Ve čtvrtek jsem dorazil o pár minut dřív.
Ona přišla přesně v 18:30.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Sedla si.
„Tak co podnikneme?“
„Myslel jsem, že jdeme na kávu.“
„Jo, ale co potom?“
„Nevím. Uvidíme.“
Podívala se na mě trochu podezíravě.
„Ty nemáš žádný plán?“
„Ne.“
„A co budeme dělat?“
„To je právě ta spontánnost.“
Chvíli mlčela.
„Takže jsi to nechal úplně otevřené?“
„Ano.“
„To já nemám ráda.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se dostal do nějaké absurdní komedie.
„Počkej. Ty jsi mi devět dní vysvětlovala, že nerada plánuješ.“
„No jasně.“
„A teď ti vadí, že nemám naplánovaný večer?“
„Já jen potřebuju vědět, co bude.“
„Takže máš ráda spontánnost, pokud je předem naplánovaná?“
„Tak nějak.“
To byla asi nejupřímnější věta večera.
Dali jsme si kávu.
Povídali jsme si překvapivě dobře. Byla sympatická, vtipná a měla zajímavé názory. Dokonce jsme se několikrát shodli.
Po hodině se podívala na hodinky.
„Já už budu muset.“
„Jasně.“
„Ale bylo to fajn.“
„Taky.“
Oblékla si kabát.
„Mohli bychom to někdy zopakovat.“
„Určitě.“
„Ale příště bych chtěla něco spontánnějšího.“
„Dobře.“
„Třeba nějaký výlet.“
„Jasně.“
„Někam za město.“
„Můžeme.“
„Tak kdy?“
Usmál jsem se.
„Dej mi devět dní.“
Začala se smát.
„Ty jsi fakt blázen.“
„Ne. Jen se přizpůsobuju tvému tempu.“
Cestou domů jsem přemýšlel, jak zvláštní jsou někdy seznamovací profily.
Lidé v nich často píšou, jací by chtěli být, ne jací skutečně jsou.
Někdo miluje dobrodružství, ale potřebuje přesný itinerář.
Někdo hledá muže, který ji bude rozesmívat, ale předem si chce schválit jeho humor.
Někdo tvrdí, že miluje spontánnost, ale pokud mu napíšete „pojď teď na pivo“, začne hledat volný termín v kalendáři.
A já?
Já už dnes vím, že když někde uvidím větu „miluju spontánnost“, nebudu se ptát, kdy má dotyčná čas.
Zeptám se rovnou:
„Máš příští měsíc nějaké volné úterý?“
