Článek
Její profil vypadal sympaticky.
Žádné přehnané pózy. Žádné fotografie z dovolené, kde člověk hádá, jestli dotyčná stojí před mořem, nebo před reklamním katalogem cestovní kanceláře.
A hlavně tam měla napsáno:
„Mám ráda přirozenost.“
To se mi líbilo.
Jedna z jejích fotek byla dokonce úplně bez make-upu. Nebo jsem si to alespoň myslel. Vypadala jako někdo, koho můžete potkat ráno v obchodě, když si jdete koupit rohlíky a mléko a ještě nejste připraveni na společenský kontakt.
Napsali jsme si.
Byla milá, vtipná a psaní s ní mě bavilo.
Po pár dnech jsme se domluvili na kávě.
„Jen prosím žádné přehnané vystrojování,“ napsala.
„Neboj,“ odpověděl jsem. „Jdu na kávu, ne na státní návštěvu.“
Netušil jsem, že státní návštěva přijde místo ní.
Dorazil jsem do kavárny o něco dřív a sedl si ke stolu u okna.
Po několika minutách vešla dovnitř žena.
Vysoké podpatky. Perfektní vlasy. Výrazné líčení. Oblečení, které rozhodně nevypadalo, že bylo vybrané na rychlou kávu.
Rozhlédla se po místnosti.
Já se rozhlédl taky.
V duchu jsem si říkal, že snad hledá někoho jiného.
Pak zamířila ke mně.
Usmála se.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Chvíli jsme na sebe koukali.
Já na ni.
Ona na mě.
V hlavě mi běželo jediné:
„Odkud ji znám?“
Věděl jsem, že ji znám.
Jen jsem si nemohl vzpomenout odkud.
Možná pracuje v obchodě, kam chodím.
Možná bydlí někde poblíž.
Možná jsme se už někdy potkali.
„Tak jak ses měl?“ zeptala se.
A tehdy mi to došlo.
Seznamka.
To je ona.
Ta žena z fotografií.
Jenže fotografie zjevně prošly nějakou velmi intenzivní školou herectví.
„Ty jsi…“
Zarazil jsem se.
„Ano?“
„Ty jsi… ty.“
„Doufám.“
Usmála se.
„Vypadáš jinak.“
A to byla moje chyba.
Neměl jsem to říkat.
Ale už to bylo venku.
„Jak jinak?“
„No… trochu jinak.“
„Nelíbím se ti?“
„To jsem neřekl.“
„Ale myslíš si to.“
„Já jen říkám, že na fotkách vypadáš… přirozeněji.“
Na chvíli se odmlčela.
„Já jsem tam bez make-upu.“
„To vidím.“
„Tak co je za problém?“
„Žádný.“
„Tak proč to řešíš?“
Protože jsem začínal mít pocit, že jsem si objednal kávu a omylem se ocitl v debatě o kosmetickém průmyslu.
Sedla si.
Objednala si minerálku.
Já kávu.
„Tak co na mě říkáš?“ zeptala se.
„Upřímně?“
„Ano.“
„Čekal jsem někoho trochu jiného.“
„Takže jsem tě zklamala.“
„To jsem neřekl.“
„Ale myslíš si to.“
V tu chvíli jsem pochopil, že existuje jedna věc, která je na prvním rande ještě nebezpečnější než otázka „kolik vyděláváš“.
„Tak jak se ti líbí moje vlasy?“ zeptala se.
„Jsou hezké.“
„A make-up?“
„Taky.“
„A šaty?“
„Ty jsou taky hezké.“
„Tak proč jsi řekl, že vypadám jinak?“
Nevěděl jsem, co odpovědět.
Nakonec jsem řekl pravdu.
„Protože jsem tě na těch fotkách skoro nepoznal.“
Ticho.
Takové to ticho, během kterého si muž uvědomí, že právě zvolil nejméně vhodnou ze všech možných vět.
Napila se vody.
„Já se ráda upravím.“
„To je v pořádku.“
„Tak co chceš? Ženu bez make-upu?“
„Ne.“
„Tak co?“
„Ženu, kterou poznám.“
Podívala se na mě.
Tentokrát se usmála.
„Ty jsi nějaký chytrý.“
„To mi říkají hlavně ženy těsně předtím, než mě přestanou sledovat.“
Tentokrát se zasmála.
A rande se nakonec trochu uvolnilo.
Povídali jsme si skoro hodinu. Ukázalo se, že je vlastně docela sympatická. Jen jsme měli každý trochu jinou představu o tom, co znamená „přirozený vzhled“.
Pro mě to znamenalo přijít tak, jak člověk běžně vypadá.
Pro ni to znamenalo strávit hodinu před zrcadlem, aby to vypadalo, že před zrcadlem nestrávila ani minutu.
Když jsme se loučili, řekla:
„Tak co? Druhé rande?“
„Můžeme.“
„Ale příště se taky upravím.“
„Dobře.“
„Vadí ti to?“
„Ne.“
„Tak co ti vadí?“
„Jen bych tě příště rád poznal o něco dřív.“
Zasmála se.
„Ty jsi hrozný.“
„Já vím.“
Cestou domů jsem si uvědomil, že seznamovací aplikace mají jednu velkou nevýhodu.
Na fotografii si vybíráte člověka.
Na rande pak zjišťujete, koho jste si vlastně vybrali.
A od té doby mám k profilu s nápisem „přirozená žena“ jeden jednoduchý přístup.
Fotografiím věřím.
Jen si je pro jistotu prohlížím s vědomím, že mezi „bez make-upu“ a „vypadám takhle každé ráno“ může být klidně celá kosmetická firma.
