Článek
Jak často jezdíte do zahraničí bavit krajany se svým divadelním uměním?
Dá se říct, že celkem často. S Dejvickým divadlem jsme byli ve Velké Británii, v Manchesteru, opakovaně v Londýne, Belgii, Polsku, Maďarsku, ale třeba i v Argentině. S představením Žáby, které je v mé produkci, jsme byli na Festivalu jednoho herce v Trenčíně a nyní i ve Vídni.
Hra Žáby, to je divadelní kousek, kde Vy sám bavíte několik desítek minut publikum. Jak je to náročné?
Říká se, že je to královská disciplína u herectví, divadlo jednoho herce. Tuhle hru mi napsal přímo na tělo Petr Zelenka. Ta hra trvá celkem devadesát minut a jednoduché to samozřejmě není. Ale dá se říct, že za těch x repríz, co máme za sebou, jsem se smířil s tím, že tam nejsem s kolegy. Že ten jediný a nejdůležitější parťák je v tomto případě obecenstvo. Myslím, že to funguje. Byla to jedna z mých motivací v tom, co dělat dál, co jsem ještě nedělal.
Vy jste toho dělal opravdu hodně. Když se vrátíme trochu do minulosti, dočetl jsem se, že jste jako mladý chlapec uvažoval o studiu fakulty tělesné výchovy a sportu, že Vás sport bavil. Čím jste chtěl být jako malý chlapec? Kosmonaut, prezident, popelář?
Sportovec. Od dětství mne to táhlo ke sportu, šly mi skoro všechny kromě plavání. Nejen jako chlapce, ale i jako gymnazistu. Studoval jsem sportovní gymnázium v Praze a chtěl jsem jít studovat fakultu tělesné výchovy a sportu, takže jsem teď mohl být třeba basketbalový trenér. Ale bohužel jsem nenarostl více do výšky. Kdybych měl 190 centimetrů, nestal bych se hercem. Jsem menší, takže herectví vyhrálo nad basketbalem. Hrál jsem dorosteneckou ligu za Spartu, ale nedostal jsem nabídku z prvoligového „áčka“, což mě nahlodalo, že bych zřejmě nemohl hrát na té nejvyšší úrovni a k tomu mě přemlouvali spolužáci a učitelka češtiny, abych šel na herectví, že jsem komediant.
Autor článku a Ivan Trojan
Pohádka Anděl Páně měla premiéru před dvaceti lety. Jak jste se dostal k roli anděla Petronela? Účastnil jste se castingu nebo Vám zavolal pan režisér a řekl, že jste ten pravý?
My jsme se s Jirkou Strachem potkali v dabingu, kde dostal nabídku režírovat české znění u filmu Hledá se Nemo, což byla hezká animovaná pohádka, kde jsem namluvil Marlina, což byl tatínek Nema. U té práce jsme se tak nějak sblížili a sedli jsme si i po lidské stránce. Anděl Páně, ta jednička, tam už bylo v éteru nějaké obsazení, které se potom z nějakých důvodů měnilo a Jirka si vzpomněl na mne a obsadil nás společně s Jirkou Dvořákem. Ale jeho první a původní obsazení bylo asi trochu jiné.
Mezi jedničkou a dvojkou Anděla Páně uplynulo jedenáct let, druhý díl měl premiéru v roce 2016. Nabízí se samozřejmě otázka – bude i trojka? Protože jsem zaslechl náznaky, že by Anděl Páně 3 být mohl…
My jsme už před tou dvojkou řekli, že ten scénář musí být minimálně tak dobrý jako jednička a že bez toho do toho nepůjdeme. Takhle jsme se režisérem i Jirkou Dvořákem domluvili. Ona i ta dvojka se rodila poměrně komplikovaně a dlouho, než jsme s tím byli spokojeni. Takže i u té případné trojky je zásadní scénář s nějakým klíčovým nápadem. Na nějakou ideu jsme přišli, ale napsat scénář je další poměrně složitý úkol. Přiznám se, že nevím, v jakém stádiu to teď je. Vlastně o tom nesmím ani mluvit. Čímž bych se z toho mohl elegantně dostat. Další komplikací je, že není Pán Bůh. Jirka Bartoška odešel a neumím si to představit bez něj.
Jste otcem 4 dětí, máte samé syny. Nelitujete toho, že nemáte také děvče?
Už ne. Jsem spokojený s tím, jak to je. Jsem na své syny pyšný, jsou to skvělí kluci a jsme parťáci, řekl bych – určitě víc než otec a synové. Připadám si jako jejich starší bratr. František, ten nejstarší, je redaktorem v Respektu, což je taková novinářská meta a dělá to dobře, opravdu se každým rokem zlepšuje, takže pokud chci vědět něco o politice, nějaký hlubší názor a rozbor těch věcí, tak se s ním o tom mohu bavit a myslím, že v tom má lepší přehled než já. Josef je herec, byl teď tři roky v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, což je potěšující, protože i když nemá divadelní školu, dostal nabídku tam hrát, protože to klasické divadlo je možnost, jak se opravdu skvěle tomu řemeslu naučit. Další v pořadí je Antonín, který je nyní prvním rokem na gymnáziu a Václav je v osmé třídě na základní škole.
A chcete, aby třeba i ti, co ještě studují, šli ve Vašich šlépějích nebo jim to rozmlouváte?
Nerozmlouvám. U Pepíčka jsem velmi brzy pochopil, že má talent, také vůli a chuť se o postavách, které vytváří, dozvědět co nejvíc. Je velmi pracovitý a hloubavý. Stejně jako já, takže jsem pochopil, že o něj nemusím mít strach. Navíc z něj cítím, že to opravdu chce dělat, že ho to baví. Což je moc dobře. I když u toho herectví je takový rozpor v tom, že je to nesvobodné povolání, herec je závislý na řediteli divadla, režisérech, na tom textu, který dostane. Je tam spousta faktorů, které o tom úspěchu rozhodují. Včetně štěstí. A nemusí se to potkat. Člověk to může dělat rád, může být talentovaný, ale třeba se k té práci dostane později. A třeba k filmovým příležitostem nikdy. Já jsem začal filmovat až v pětatřiceti letech. A můj táta byl ten, který mi to rozmlouval, protože znal ta všechna úskalí. Jaké to je, když má člověk ambice, je dobrý herec, ale role dostává někdo jiný. Což může být také dost bolestivé.
Ivan Trojan ve hře Žáby
V kinech měl nedávno premiéru film Neporazitelní, ve kterém jste vytvořil jednu z hlavních rolí. O čem ten snímek je? Nač byste diváky pozval? Tedy v případě, že ho ještě neviděli.
Je to film režiséra Dana Pánka, který se odehrává ve sportovním prostředí. Konkrétně se jedná o parahokejisty. Já hraji jejich trenéra, Hynek Čermák představuje určitého sponzora. Nosným tématem snímku je druhá šance, kterou člověk dostane v životě. A jestli ji umí využít nebo ne. Což platí nejen pro parasportovce, ale i pro ostatní, o kterých ten film pojednává. Myslím, že ten biják vzbuzuje velké emoce, takže se diváci mohou zasmát, ale i dojmout. Přináší to určitou katarzi, happyend, může to působit až jako pohádkový příběh, ale z nějakých sedmdesáti až osmdesáti procent je to podle skutečných událostí.
Česká pohádka je pojem. Jaké pohádky máte Vy sám nejraději a díváte se sám na sebe?
Nedívám, ale když už to zapnuté v televizi a běží to, tak se chvilku dívám. Možná i z určité nostalgie. Nepatřím mezi herce, kteří by se na sebe vůbec nedívali. Já, když to sleduji, tak z toho důvodu, abych viděl, kde jsem udělal nějakou chybu nebo kde to mohlo být lepší, takže se z toho mohu nějakým způsobem ponaučit. Moje nejoblíbenější od dětství je Šíleně smutná princezna, ale rád se kouknu i na ty ostatní.
K Vánocům patří také dobroty. Dáváte si na Štědrý den večer kapra s bramborovým salátem a kupu cukroví k tomu?
V tom naprosto ctím a dodržuji tradice, takže na stole nesmí chybět ryba se salátem, děti se na to dívají trochu jinak, takže kapra doplňují i klasické řízky.
