Článek
Když jsem setkání s její asistentkou domlouval, řešili jsme, o čem naše povídání bude. Rozhodně ne o politice. Chci se bavit o jejím zajímavém životě, odvětil jsem.
Pojďme začít naše povídání o Vašem mládí a dětství, protože jste se narodila v době německé okupace. Váš dědeček byl Němci popraven…
Opravuji – nacisty popraven. Myslím, že je to důležité říct, protože každý Němec nebyl nacista.
Vy sama jste po únorovém puči v roce 1948 utíkala z Československa, protože Váš tatínek v lednu odcestoval do USA a pak už tam zůstal a Vy jste se složitě dostávala za ním.
Můj tatínek byl pozván v roce 1948 americkým ministrem obchodu, aby udělal studii, jak rozšířit trh mezi Spojenými státy a Československem. Odcestoval v lednu a vrátit se měl 13.března. Ovšem 15.února se stalo to, co se stalo a tatínek tam zůstal. On vycestoval na obchodní cestu, ze které se nevrátil.
Proto jste se s maminkou a mladším bratrem rozhodli také opustit Československo. Hranice jste překročili pěšky. Máte to ještě v paměti?
Velice dobře si to pamatuji. Měli jsme s sebou všehovšudy jednu tašku. Mému bratrovi byly tři roky, takže seděl na zádech mojí maminky a já jsem šla vedle nich. Šla jsme větší skupina, k hranici jsme se přiblížili 4 vozidly, ale přes čáru jsme museli jít pěšky. Pamatuji se, že jsme šli vedle hřbitova – malovala jsem o tom později obrázky. Nejdříve jsme šli s doprovodem, ale ten samotný přechod hranice jsme museli zvládnout sami. Pak jsme se zastavili u prvního domu v Německu, tam bylo zavřeno, u druhého nás nechtěl pustit pes, u třetího nás pustili dovnitř, přesněji řečeno do stodoly. Seděli jsme na seně, dostali jsme vajíčka na tvrdo. Potom jsem je dlouhou dobu nejedla, protože jsem si vždy vybavila ten dramatický okamžik překročení hranic. Poté jsme asi tři měsíce žili v Německu a potom jsme se vypravili za další částí rodiny, za mým strýcem a tetou. Ti utekli těsně před námi. Jelikož byli ve Francii, byla tato naším dalším cílem. V této zemi jsem strávila zhruba rok, navštěvovala školu. Moje maminka, která byla s tatínkem rozvedená, se rozhodla jít za přítelem do Londýna. V tu dobu jsem byla na internátní škole, bylo mi osm let. Když mi bylo devět, odcestovala jsem do Ameriky, bylo to 12. října 1949. Tatínek mi tenkrát řekl: „Eliško, jsou dvě věci, které ti nikdo nemůže vzít. První je to, co máš v srdci. Získáváš to ze svojí rodiny a víry v Boha. Druhé je to, co máš v hlavě – znalosti a dovednosti, které získáš tím, že se budeš pilně učit a pracovat.
A Vy jste se toho držela. V USA jste studovala a pak jste začala spolupracovat s americkými prezidenty. Jaká byla ta cesta?
Svoje studia jsem začala v katolických školách, potom jsem šla na Georgetown univerzitu, vystudovala jsem diplomacii a mezinárodní vztahy. Potom začalo hledání práce. Obrátila jsem se na Ministerstvo zahraničních věcí USA, ovládala jsem pět jazyků a ukončené studium, takže jsem měla dojem, že s těmito znalostmi bych na tomto úřadu obstála. Také jsem to chtěla kvůli tomu, co se stalo dědečkovi, aby se ty věci už neopakovaly. K tomu jsem chtěla přispět. Byla jsem na ministerstvu na pohovoru a ten pán, který se se mnou bavil mi řekl, že by mně velmi rádi vzali, jelikož splňuji všechny požadavky, ale ve Spojených státech byl v té době zákon, který říkal, že člověk musí mít americké občanství deset let, než může pracovat ve státních službách. Ten zákon byl ale naštěstí brzy zrušen, protože byl považován za protiústavní. Každopádně ten pán z ministerstva mne posadil do auta dovezl přímo do Bílého domu na další pohovor. U něj se mne nikdo nezeptal, jestli jsem demokratka nebo republikánka. Což je velký rozdíl oproti dnešku.
Říkáte, že jste ovládala pět jazyků, jaké to byly?
Češtinu, tu nepočítám, stejně jako slovenštinu. Ale byla to španělština, francouzština, němčina, angličtina – a v té době ještě ruština. Ale tu již neovládám.
V Bílém domě jste pracovala od roku 1963, kdy byl prezidentem Kennedy, až po rok 1981, kdy byl prezidentem Reagan. Věděli, že jste z Československa? Bavili jste se na téma „železné opony“?
Ano, bavila jsem se o tom nejen s prezidenty, ale nejvíc určitě s Henrym Kissingerem, což byl poradce prezidentů pro otázky bezpečnosti a také ministr zahraničních věcí.
Jaká konkrétně byla Vaše pracovní náplň v Bílém domě?
Byla jsem v týmu, který pro prezidenty připravoval projevy, také jsem zodpovídala za to, co se prezidentovi dostane k podpisu a ke schválení.
Doufala jste, že dojde k pádu komunistického režimu a že se vrátíte domů?
Ano, věřili jsme v to všichni. Moje babička mi vždycky říkala: „Já se toho asi Eliško nedožiju, ale moc bych si přála, aby ses tam vrátila a pomáhala lidem, aby rozuměli tomu, co je to žít v demokracii a se svobodou slova.“ A já jsem svůj slib splnila, takže jsem se v roce 1992 vrátila, od roku 1998 tady mám firmu, která učí etiketu a etiku. Dělám kurzy pro mladé od 6 do 12 let, potom pro teenagery od 13 do 18 let a pro veřejnost. Rovněž pro politiky a manažery, kteří z výkonu svojí funkce v tomto potřebují býti opravdu dokonalí. Pro mne je velký úspěch, když pak takový člověk přijde za mnou a řekne, že uspěl i díky tomu, že věděl, jak se v dané situaci správně zachovat.
Zmiňovala jste, že jste vystudovala diplomacii. Co se tam učí, na co je kladen největší důraz? Jaké je základní motto diplomacie?
Na to nelze odpovědět několika slovy. To bychom tady mohli být celý den. Studuje se historie mezinárodních vztahů a vůbec historie světa, samozřejmě jazyky. Hlavní myšlenka diplomacie je to, aby se strany mohly spolu domluvit, musí hodně naslouchat – mít uši otevřené. Asi také proto máme od Pána Boha dvě uši a jedna ústa. Abychom druhému naslouchali a snažili se vcítit do jeho názorů a myšlenek. A ne ho pouze kritizovat. Chovat se poctivě a dodržovat slovo. Což ve světě v poslední době bohužel zaniklo.
Setkávala jste se za svého mnohaletého působení ve Spojených státech s krajany?
Bohužel jsem na to neměla příliš času, protože moje práce v Bílém domě byla tak časově náročná, že mi na tyto aktivity už opravdu nezbýval, pak jsem se vdala, přišla rodina a k tomu zůstalo to pracovní nasazení. Ale ještě před tím vším jsem něco málo „krajanského“ stihla. Recitovala jsem básničky při oslavách k 28. říjnu. Musím říct, že opravdu naši zem obdivuji, protože u nás žijí lidé, kteří mají velké srdce a to je krásné, mít takový národ. To je k nezaplacení.
Já Vás dnes na vlastní oči vidím potřetí ve svém životě. A pokaždé, i teď, působíte velmi příjemným, dobrosrdečným dojmem. Úplně z Vás vyzařuje pohoda. Myslím si, že kdyby se takhle chovali všichni lidé, byl by ten svět o hodně lepší, co říkáte?
Určitě by to bylo krásné. Hlavním zdrojem toho všeho je rodina. Když děti vidí, jak se rodiče hádají nebo jak je okřikují místo toho, aby jim to či ono vysvětlili klidným způsobem.
Jak se říká, příklady táhnou…
Ano, to je dobré pěstovat zvlášť v dnešní době, kdy spousta faktorů, včetně umělé inteligence, si s lidmi různě zahrává.
Ve Vašich kurzech učíte etiketu nejen dospělé, ale i děti. Jak taková výuka u menších dětí probíhá?
Bavíme se o poctivosti, spravedlnosti, síle a moudrosti. To jsou takové čtyři základní pilíře. Já se jich ptám, co znamená být silný a pak o tom mluvíme. O síle například sportovní, být rychlý v běhu nebo plavání, ale i o síle vnitřní. O síle duše, o moudrosti, co znamená být moudrý. Já jim říkám: „Když budete poctiví, spravedliví a silní, tak budete také moudří.“ K tomu si dáme také oběd a tam se naučí správně držet příbor a jak se u jídla chovat. Na konec jim dám kyblíček plný čokolády, který si odnesou domů. To jim připomíná takovou myšlenku, že každý z nás má nad hlavou kýbl vody. Nikdo z nás ho samozřejmě nevidí. Když je plný, tak se cítíme dobře, ale jakmile je prázdný, jsme na dně a máme špatnou náladu.
Já Vám mockrát děkuji za příjemné povídání a přeji Vám, aby ten Váš pomyslný kýbl byl pořád plný!
