Článek
Ty jsi hudebník, manžel, otec a také spisovatel. Ta poslední role možná není až tak známá. To, že jsi autor dvou básnických sbírek možná ne každý ví. Jak jsi se dostal k psaní veršů? Bylo to díky nějaké dívce?
K tomu došlo úplnou náhodou během covidu, kdy jsme nemohli hrát a začaly se mi hromadit nápady na takový střelený rýmy a verše, který se mi líbily. Akorát jsem si nedokázal představit, jak bych je využil ve svojí hudební tvorbě v podobě písňových textů. Já jsem to schválně zkusil přednést doma a musím říct, že se to setkalo s velmi kladným ohlasem. Protože moje rodina, to je nejpřísnější kritika, co znám. A oni se hrozně smáli a říkali, ať v tom pokračuju. Když jsem měl hotovou pátou básničku, tak jsem si uvědomil, že jsou všechny o zvířátkách. Tak jsem si to zadal jako takovou formu celého toho projektu a uvědomil jsem si, proč ten formát bajky tak skvěle funguje. Nemusím popisovat, jak vypadá žirafa nebo to, že má slon chobot. Jenom stačí, jak já říkám, je pustit na sebe s těmi našimi lidskými vlastnostmi. Hned od začátku byl můj záměr, aby ta knížka byla pro děti, ale aby bavila i jejich rodiče. Vím to podle sebe. Když byli Jonáš a Ester malí a já jsem jim četl, tak jsem si vždycky vybíral knížky, které budou bavit i mně. Od Wericha Fimfárum, Trnkovu Zahradu nebo první díly Harryho Pottera. Ono je to taky u amerických animáků, tam je vždycky nějaké poselství pro dospěláky. Aby to bylo něco jako – my o vás víme, že jste vzali děti do biografu a tohle je pouze pro vás, abyste věděli, že si toho vážíme. Takhle to je myšlený. Moje kniha vyšla v roce 2021, jmenuje se Verše potrhlé, ilustroval ji Jonáš, můj syn, který si odskočil od svého základního řemesla, což je komiksová ilustrace. Jemu se podařilo, že kromě fórů, které jsou v tom textu, tak si zadal, že musí přijít ještě s něčím, co v tom psaní není. Což je disciplína, kterou on senzačně ovládá, protože tři roky kreslil vtipnou čtyřstranu do Playboye. Tam také projevil svůj báječný smysl pro humor a to se povedlo i v té mojí knížce. Knihu jsme dodělali, dostali jsme nabídku z mnoha vydavatelství, ale rozhodli jsme se, že si to vydáme sami. Což jsme udělali a já si dodnes pamatuji, jak mi Jonáš volal ze zkušebny, kam přivezli ty knížky v létě 2021 a říká, že je to neskutečně obrovská hromada. A prý, kolik jsem jich nechal udělat? A já na to, že čtyři tisíce. On mi říká, že tolik knížek s básničkama se nedá prodat a že to ani ve sběru potom nebudou chtít. Já jsem řekl, že tomu věřím a že když to do Vánoc prodáme, napíšu dvojku. A je na světě.
Janek Ledecký, průvodkyně Veronika Kracíková a Joža Kolář
A co je těžší? Napsat básničku nebo hit, který má úspěch u posluchačů? Dá se to vůbec porovnat?
Práce na tom textu je obdobná, hudba u básniček chybí. Já jsem hrozně přísný na sebe, když píšu. Ono se to zdá, když si člověk čte třeba tu básničku, že to odsýpá, ale trvá mi to někdy i desítky hodin. Pořád se k tomu vracím, upravuji to a leštím. Výhoda toho knižního formátu je to, že se nedá jakýmkoliv způsobem po domácku rozmnožit. Zatímco u hudby je prodej nosičů minimální, protože většina z nás konzumuje tu hudbu ze streamů a podobně, včetně mne, tak knihu si „nevypálíte“. Navíc ty moje jsou s audioverzí, kterou namluvili špičky naší herecké scény, například Ivana Chýlková, Petr Rychlý, Marek Eben, Marek Taclík, Ondřej Sokol, Jitka Čvančarová a mnoho dalších. Každopádně považuji za zázrak, že té „jedničky“ se tiskne už jedenáctý dotisk. A toho úspěchu si nesmírně vážím.
Tvoje rodina je velmi sportovně založena. Tchán Jan Klapač, bývalý slavný hokejista, manželka se věnovala krasobruslení, o Ester ani nemluvím. Slyšel jsem, že i Ty jsi se věnoval sportu v mladším věku. Mám správné informace?
Nemáš, já jsem dobrým sportovcem pořád. Celkem pravidelně chodím běhat, posiluji. Řekněme si na rovinu, tohle mě nebaví, ale na druhou stranu musím říct, že udělám víc shybů než jsem zvládl v pětadvaceti. A tuhle fyzičku pak využiju na windsurfingu. Což je jeden z nejtechničtějších sportů, které znám. Tam musí mít člověk výdrž a v rukách to všechno udržet. Jinak když hodně fouká, tak jste vyřízený za dvě hodiny a pak už jen smutně koukáte na ty ostatní, jak jezdí. Dá se říct, že celá rodina ujíždíme na klouzavých disciplínách, takže také lyže. Zkrátka technické sporty. A já mám tu výhodu, že mi tu techniku opravují trenéři olympijské vítězky. A díky tomu se ještě pořád zlepšuju.
Janek Ledecký při vystoupení ve Vídni
Když se řekne Janek Ledecký a Vánoce, tak si každý vybaví spoustu melodií, které nesmí chybět v krásném čase závěru roku. Určitě se fanoušci zase mohou těšit na vánoční turné. Nebo se pletu?
Je to tak. Ze začátku to vypadalo jako jednorázovka, pak jsme si říkali, že příští rok bychom to mohli zkusit znovu. A letos to pojedeme snad už po třicáté. Ke svojí kapele přiberu smyčcový kvartet, konkrétně Nostitz Quartet, což je exkluzivní těleso. Vyměníme repertoár, protože během měsíce a půl hrajeme koncert, během kterého zazní kompletně celé vánoční album. A také největší ostatní hity, bez kterých by nás lidi nepustili domů. My se na to už od léta začínáme připravovat, jak nás to počasí zažene do divadel a kulturáků. Je to asi třicet dva koncertů v tahu, letos.
A předpokládám, že je o ně stále velký zájem.
Ten je právě čím dál tím větší. To je ten zázrak. Chodí tam nové generace posluchačů a posluchaček. Já jsem takhle při jednom vystoupení zaregistroval, že asi ve čtvrté řadě seděl takový sympatický pár, kluk s holkou a zpívali si kompletně všechno. Pak si přišli něco nechat podepsat a já jim říkám – já jsem se na vás dobře díval, vy to umíte celý nazpaměť, ale vy jste se narodili, odhaduji, tak tři až čtyři roky poté, co to vánoční album vyšlo. Oni se na sebe podívali a řekli: „To naše maminky, vždycky když začal advent, šouply do trouby linecký a do přehrávače Ledeckýho.“ Takhle mi došlo, že je tady spousta lidí, kteří, ať chtěli nebo ne, tak prožili ten kouzelný adventní čas ve společnosti mých písniček. Mají to spojené s vánočními svátky a teď najednou vidí na plakátu, že je tady Janek Ledecký a možná se i diví, že to existuje a dá se vidět na živo.
Publikum na koncertech tvoří hlavně ženy. I ve Vídni.
Nedílnou součástí tvého pracovního života jsou muzikály. Jak jsi se k nim dostal?
To začalo v roce 1997, když jsme dodělávali album Mít kliku a Martin Kumžák za mnou přišel a začal tvrdit, že já jsem ten pravý, kdo musí svojí hudbou a texty převyprávět Hamleta od Shakespeara. Já jsem do té doby neměl absolutně žádné muzikálové ambice jako autor a přiznám se, že jsem tím žánrem dokonce i opovrhoval. Pouze Jesus Christ Superstar jsem byl ochoten vzít na milost. Což ovšem není klasický muzikál, ale rocková opera. Každopádně jsem se do toho pustil, protože jsem navíc toho Hamleta měl přečteného, viděl jsem ho i v divadle. Poprvé asi ve svých třinácti letech. Na druhou stranu jsem oponoval tím, že nevím, jak se správně takový muzikál píše. Tak Martin prohlásil, že pojedeme do New Yorku. To bylo úžasný, že to prostě šlo, protože ještě pár let před tím by to znělo jako vtip. Během tří týdnů jsme tam viděli asi dvacet věcí a já jsem si odtud odvezl poznání, že způsobů, jak odvyprávět příběh v muzikálu je nepřeberně mnoho. Ale musí se to udělat hodně dobře! Měl jsem obrovské štěstí na lidi, se kterými jsem Hamleta dělal, což se projevilo na výsledku a po celém světě ten muzikál vidělo milion tři sta tisíc lidí.
Na co se tvoji fanoušci mohou těšit?
Můj poslední muzikál, který se hraje se jmenuje Zapomeňte na Shakespeara, k vidění je v divadle Hybernia. Ústřední písnička se jmenuje Nedotýkejte se andělů a je to věc, kterou hraji na všech koncertech a která skvěle zapadne do sestavy těch „notorických“ hitů a já jsem zjistil, že v okamžiku, kdy jsem tuhle písničku nahrál mimo to divadlo, tak se mi v hlavě začaly rojit další nápady a vypadá to na nové album. Úvodní singl už je venku.
Děkuji za příjemné povídání a návštěvu Vídně, přeji do života vše dobré!
