Článek
Autor těchto řádků občas jezdí natáčet do televizního studia, které je pouze několik stovek metrů od domova Josefa Maršálka. A jednoho krásného dne přišla myšlenka, přímo se s ním potkat a musím říct, že to bylo setkání více než příjemné. Je to zkrátka i v soukromí takový příjemný a pohodový člověk, jak ho známe z televize.
Vaše cesta k tomu, co děláte teď, tedy k profesi cukráře nebyla úplně přímočará…
Byla to cesta dlouhá, byla to cesta trnitá, bylo na ni spoustu klacků a nástrah, ale já se pro tu cukrařinu podvědomě rozhodl, když mi byly tři roky. Tenkrát jsem dostal dort od tety Viktorky k narozeninám. Mimochodem ona byla pověstná svými dorty, které připravovala k různým příležitostem. A jakmile jsem ten dort uviděl zblízka, úplně se mi změnilo vnímání o světě. Chtěl jsem to také dělat a umět. Toho snu jsem se nevzdával. Ovšem rodiče toužili po tom mít doma učitele, takže jsem byl tlačen ke studiu gymnázia a vysoké školy.
Vy jste gymnázium úspěšně ukončil, ale to z vás ještě nebyl cukrář.
Nebyl. Tomu řemeslu jsem se intenzivně věnoval asi od svých devíti let, to už jsem si dokázal objednávat různé věci včetně odborné literatury. Což nebylo zas tak jednoduché, protože v té době ještě neexistoval internet, takže bez té učňovské střední školy jsem se k těm informacím dostával velmi těžce. Dnes je ta situace podstatně jednodušší. Každopádně jsem ukončil gymnázium a rok jsem učil na základní umělecké škole. Ale to srdce volalo po tom, že chce být cukrářské.
Co konkrétně jste vyučoval?
Hudební nauku, akordeon a klavír.
Takže jste i muzikant? O Vánocích napečete a ještě koledu zazpíváte.
Co Čech, to muzikant! Ano, takhle to u nás o svátcích bývalo. Když jsem ještě bydlel u rodičů na Moravě, tak jsem měl za dveřmi v dětském pokoji připravený akordeon. Bylo to tak, že jsem napekl, potom jsem pomáhal se salátem, kapra dělal táta s mámou a po večeři jsem vzal akordeon a hrál jsem koledy.
Jak jste se od té základní umělecké školy dostal k těm štrúdlům, věnečkům a dalším sladkým dobrotám?
Já jsem si těch prvních dvacet let vyzkoušel podle toho, jak to chtěli rodiče, abych to dělal. Po tom roce výuky na škole jsem pochopil, že takhle nechci fungovat po zbytek života, že nechci předávat zkušenosti, které nemám. A navíc tam byla samozřejmě ta touha dělat cukrařinu. Takže jsem vyučování zabalil a vyrazil do Prahy. V roce 2002 jsem začal hledat svoji první cukrářskou štaci. Ale bylo to v nejhorší možný čas. Práci jsem začal hledat v létě. Což je období, kdy se toho v oboru cukrářském mnoho nedělá. Na podzim a v zimě je hlavní sezóna, abych tak řekl.
Navíc to byl ten rok, kdy se na Prahu valila tisíciletá voda. Ale já jsem obcházel provozy na základě inzerátu z novin a hned asi ve třetím mi manželé Šikovi otevřeli svoji náruč. Já jsem jim ukázal svoje portfolio, které jsem měl nafocené a dostal jsem příležitost ukázat, co umím. Do toho jsem si dodělával profesní vzdělání. Udělal jsem si kuchařský a cukrářský výuční list a když jsem tam pracoval třetí rok, tak jsem začal ještě studovat soukromou školu vysokou hotelovou. Abych trochu uspokojil rodiče tím, že budu mít vysokoškolské vzdělání. Ale pravdou je, že když jsem se později dostal do zahraničí a měl jsem pod sebou velké týmy, ve kterých bylo mnoho národností, tak jsem v tomto náročném světě uspěl jenom díky informacím právě z této školy.
Vzdělání má tedy rozhodně něco do sebe.
Ano, vzdělání nepodceňujte, zejména odborné předměty a samozřejmě jazyky. Ty jsou klíčové.
Osud vás zavál do Anglie. Tam jste se také věnoval cukrařině?
Tam jsem jel jako cukrář, měl jsem tam domluvenou práci v nádherném pětihvězdičkovém hotelu na jihozápadě Anglie. Začal jsem tam jako „chef de partie“, což je v té kuchyňské hierarchii někde uprostřed. Během několika málo měsíců jsem se stal šéfcukrářem, který měl na starosti dvě obrovské hotelové restaurace. Ten pokoj měl sto čtyřicet pokojů, dvacet sedm z nich bylo s komorníkem, takže nejvyšší možná úroveň luxusu. Myslím, že v celé Anglii byly možná čtyři hotely, co toto poskytovaly a ty zbývající byly v Londýně, tento, ve kterém jsem pracoval, byl v Bathu.
Vaší další zastávkou byla Indie…
Já jsem si tam jel odpočinout. Ten plán byl, že si tam rok budu opravdu jen užívat příjemné věci. Jako malbu, sochařinu nebo jógu. Měl jsem kamaráda, svého bývalého podřízeného, který se odstěhoval z Londýna po několika letech s manželkou zpátky do Indie. Udělali si tam malou cukrárničku, kde on dělal dorty a na je prodávala. Jejich firma rostla, já jsem byl s nimi v kontaktu. Pomáhal jsem mu s vývojem nových výrobků a když jsem na ten rok z Anglie odcházel, tak mi nabídnul, abych ten rok strávil právě u něj, v Indii. A pomohl mu s expanzí jeho byznysu. Takže místo malování, sochání a jógy jsem tam dělal cukrařinu.
Jsou chutě Indů a Angličanů jiné než ty naše?
Rozhodně ano, mají to všechno rádi hodně sladší než my. Používají výrazné koření, květinové vůně, výrazná aromata. Mají rádi menší porce. O mnoho menší než si dáváme u nás. Raději si dopřejí více variant. Dají si tři čtyři malé věci, zatímco mydáme přednost jedné větší dobrotě. Chtějí všechno měkké, nesmí to moc křupat. A myslím, že lidé, kteří tady poskytují servis, kteří obsluhují zákazníky ve střední Evropě by se hodně divili, jak vysoká je úroveň servisu, který poskytují Indové. Těch zákazníků si v restauracích a obchodech nesmírně váží.
Selfie autora rozhovoru Josefem Maršálkem
Co Vás potom přinutilo k návratu domů?
Dostal jsem nabídku ke spolupráci se spolužákem z vysoké školy, abych s ním spolupracoval v Praze. Navíc jsem v tu dobu měl španělského partnera a já jsem mu slíbil, že až se budu jednou z Indie vracet, tak jedu přímo do Barcelony.
Ale vzal jste to přes Prahu a jižní Čechy a tady zůstal.
Ono se toho změnilo strašně moc, já jsem dva roky pracoval v Praze, někdy v říjnu 2019 jsem šel na volnou nohu a je to tak do dneška. Přišla Česká televize s nabídkou na castingy show Peče celá země.
Bylo náročné získat tu roli hlavního porotce?
Přesně vím, jak to bylo. Bylo to někdy v únoru, byl čtvrtek a čtyři hodiny odpoledne. Zazvonil telefon a na druhé straně byl Petr Mühl, kreativní producent České televize a oznamoval mi, že televize koupila licenci od BBC na „The Great British Bake Off“ a jestli to znám. Což jsem samozřejmě znal, protože během mého pobytu v Anglii jsem to sledoval. Dále mi Petr Mühl říkal, jestli bych se za nimi vydal na Kavčí hory, že hledají někoho, kdo by soutěž porotcoval a jestli mohu přijet příští týden a já jsem mu v to čtvrteční odpoledne řekl, že přijedu zítra. Protože moje intuice mi říkala, že je to zajímavá příležitost. Když kolem vás ta příležitost v životě jde, neměl byste ji nechat jít příliš daleko, protože ten moment se málokdy opakuje.
Takže jste vyrazil, přijel a zvítězil.
Až takhle jednoduché to nebylo. Poprvé jsem tam byl někdy kolem půlky února a já jsem se dozvěděl až v září, že tím castingem jsem prošel. A zase to byl Petr Mühl, který mi to zavolal v pět hodin odpoledne a bylo to den před svatbou mojí sestry Zuzky. Na mně to bylo všechno tak strašně dlouho, že už jsem ani nevěděl, jestli jsem rád nebo ne. Zpětně chápu, proč to tak dlouho trvalo, ale já jsem zvyklý zamíchat vajíčka, cukr, čokoládu a upéct korpus a máte to během hodiny nebo dvou, svatební dort uděláte za dva až tři dny, tak přece jenom těch sedm měsíců bylo opravdu dlouhých. A já jsem tomu čekání podřídil velkou část svého života. Tím, jak jsem měl partnera v zahraničí, rodinu na Moravě – a jsem zvyklý plánovat hodně dlouho dopředu, tak to čekání bylo velmi nepříjemné. Ale ano, musím se přiznat, byl jsem opravdu rád, že to vyšlo.
Peče celá země má za sebou už několik vydání a chystá se další, je to tak?
Máme natočenou čtvrtou řadu a v televizi se pravděpodobně objeví na začátku roku 2026. A určitě se máme na co těšit.
Jsme my Češi šikovní, co se týká pečení sladkých dobrot?
Myslím si, že Češi jsou všeobecně velmi šikovný národ. My často strneme na tom, že čerpáme z nějakých historických zkušeností. Ale my jsme vždycky byli dobří. Vymysleli jsme, krom jiného, kostkový cukr, kontaktní čočky. Pesimista namítne – ale to už všechno bylo. A co bude dál? Jednoduše, jsme šikovní. Máme k tomu spoustu předpokladů včetně skvělé gastronomické minulosti. A také vybaveností. Vždyť drtivá většina domácností má doma troubu. Když cestujete po světě, tak zjistíte, že v Indii nikdo nemá troubu, nemají ji ani v Thajsku a překvapivě třeba ani Francouzi. Ne, že by ji vůbec neměli, ale nejčastěji je to taková malá troubička, kam se vejde maximálně menší kuře.
Před dvěma lety jste zúčastnil coby tanečník StarDance. Soutěž jste nevyhrál, ale myslím, že všichni na vás do dneška vzpomínají. I díky dobrotám, kterými jste všechny zásoboval…
Často se mne lidé ptali, proč jsem jim tam pořád pekl. To je jednoduché, já nic jiného neumím a švec se má držet svého kopyta, jak se říká. Když mi Lucka Kapounová v roce 2021 v půlce natáčení Peče celá země nabízel účast ve StarDance, tak jsem velmi razantně odmítl. Protože to není můj šálek čaje a já znám spoustu lidí ze šoubyznysu, kteří by za to dali strašně moc, kdyby pozvánku do StarDance dostali. A já jsem si tam sám sebe vůbec neuměl představit. I když můj partner Petr to prorokoval, že taková nabídka jednoho krásného dne přijde. A Lucka mne ve finále přesvědčila, nakladla argumenty na stůl a bylo to. V tom roce 2023 to byla nádherná část mého života. Zpětně si toho velmi vážím a jsem rád, že jsem mohl na půl roku vypnout a opravdu si to užít a věnovat se tomu. To jak jsem zapůsobil na národ, ať tak či onak.
Já bych řekl, že StarDance není o tom, aby soutěžící předváděli tance světové úrovně, ale je to pořad o zábavě, o emocích, empatii.
Určitě ano, ale spousta lidí u obrazovek si myslí, že je to mezinárodní soutěž v latinskoamerických a standardních tancích. Stejně jako Peče celá země není světová olympiáda v cukrařině. StarDance má podobný přesah. Je to vlídný formát, je vysoce estetický, navíc mi chodily tisíce zpráv, které se netýkaly pouze toho, jak jsem tančil nebo netančil, ale bylo to i o tom, že jsem těm lidem pomohl překonat jejich vlastní překážky a nedokonalosti, o kterých si mysleli, že je nezvládnou. Na základě toho, co jim říkal a servíroval jejich okolní svět. A zvládli. Psali, že jsem jim dal novou chuť se s tím vším poprat. Tohle bylo pro mne naprosto klíčové zjištění, přišel jsem na to zhruba v polovině soutěže. Musím říct, že to byla ta nejlepší zpětná vazba a skvělý „motor“. A taky obrovské zadostiučinění.
Na závěr našeho povídání mi to nedá, abych vás požádal o nějaký recept pro čtenáře.
Pojďme si dát třeba švestkové knedlíky. Potřebujete kilo vařených brambor, nastrouhat, do toho 250 až 300 gramů hrubé mouky, 2 až 3 vejce, osolíte a uděláte tuhé těsto. Já bych doporučil dávat málo těsta, hodně švestek, ani se nemusíte zabývat tím, jestli je vypeckujete nebo ne. Ty knedlíky chutnají lépe, když tam ta pecka je. Krásně je zabalíte do těsta, vaříte v osolené vodě dokud nevyplavou a potom ještě minutu až dvě. A ze stejného těsta jsou dokonalé třeba povidlové taštičky. Takže rozválet těsto, nakrájet na čtverečky, naplnit povidly, uvařit ve vodě, přidat zakysanou smetanu, mák, ořechy, strouhaný perník, máslo a je to vrchol delikatesy.
Děkuji za milé setkání a přeji vám všechno jen dobré!
