Marie Tomanová – z Au pair ke splnění amerického snu

Vy jste žena, která si splnila svůj „americký sen“. Vyrazila jste ze svého rodného Mikulkova do Ameriky. Z Au pair jste se stala světoznámou fotografkou. Jaká byla ta cesta?

Cesta to byla dlouhá a krkolomná, teď jsem se zrovna na vernisáží s někým bavila o tom, jak dlouho to trvalo, než se moje fotografie objevily někde viditelně ve světě a zjistila jsem, že to bylo sedm let. Do Ameriky jsem přijela jako Au pair poté, co jsem vystudovala vysokou školu a odjela jsem jako taková zhrzená umělkyně a myslela jsem, že už umění nikdy dělat nebudu. Ale v New Yorku se to tak zvláštně zadařilo, že jsem si tu cestu k umění i tak našla. Začala jsem se věnovat fotografii, velmi intenzivně někdy od roku 2012 a o šest let později jsem měla svoji první velkou sólovou prezentaci.

A jak se z té Au pair stala fotografka? Protože fotit, není složité, ale fotit tak, aby ty fotky byly skvělé a prezentované na výstavách, to zas tak jednoduché není.

Tam je důležitých několik momentů. Já když jsem odjela jako Au pair, tak jsem se ve Spojených státech musela zapsat na takové zkrácené studium na škole, na večerní studium. Já jsem se zapsala na fotografii, to se stalo díky tomu, že když jsem přijela do New Yorku a pracovala jsem tam pro rodinu, tak jsem o víkendech jezdila na Manhattan a navštěvovala galerie. Mezi jinými i do Metropolitního muzea a tam jsem náhodou potkala kunsthistorika a kurátora Thomase Beachdela. Byla to neuvěřitelná náhoda, já jsem stála před obrazem od Paula Gauguina, Thomas stál vedle mne a pozdravil.Já jsem to vůbec nebrala vážně a netušila jsem, kdo to je. Byla jsem tam první dva týdny a nějaký pán mi řekl „Hello“ , jako Češka jsem nebyla zvyklá na to, že s vámi někdo jen tak mluví. Ale lidé tam jsou velmi kontaktní a nemají problém někoho oslovit. Já jsem tomu každopádně v daný okamžik nevěnovala velkou pozornost. Asi o půl hodiny později jsem ho viděla, jak provází skupinku lidí tím muzeem a dává přednášku. To mě samozřejmě zaujalo. Jako holka z Moravy bych se styděla jen tak přidat k těm lidem, ale díky tomu pozdravu před tím jsem si řekla, že se k nim připojím. On neprotestoval, což bylo skvělé. Byla to přednáška na hodinu a půl, kterou tam Thomas dával a provázel tím muzeem. Já jsem byla nadšená a psala si z toho poznámky, byla jsem zase studentka umění. Takový zápal jsem při svých minulých studiích od profesora nezažila. Na konci jsem se ho zeptala na jeho kontakt a zda bychom mohli ještě spolu někdy jít do galerie. Šli jsem hned následující víkend. Na výstavu fotografky Francescy Woodman. Stála jsem tam a úplně mnou rezonovaly její fotografie, což jsou autoportréty. Byly tam i její deníky, také jsem si je v té době psala. A v ten moment jsem si říkala, že bych tu fotografii mohla zkusit. Tudíž jsem začala fotografii studovat a musela jsem každý týden do školy nějaké svoje výtvory přinést. Tím pádem jsem se každý týden viděla i s Thomasem, se kterým jsem svoje snímky konzultovala. Důležité je, že jsem při těchto svých začátcích nebyla v žádném tlaku, nebyla jsem součátí nějaké umělecké skupiny, neměla jsem vedle sebe žádné kamarády umělce, fotila jsem si sama pro sebe a měla jsem tím pádem čas a prostor najít, co pro mě v té fotografii funguje. Díky tomu jsem si našla svůj styl, což si myslím, že je velmi důležité.

Vaše fotografie dostaly do novin The New York Times, časopisu Vogue, spolupracujete také s významnými módními značkami, jak se Vám to povedlo?

Hlavní asi byla výdrž. To byl můj velký sen, být v The New York Times od mojí první sólové výstavy, která byla v Českém centru v New Yorku v roce 2018, tak od té doby, s každou další výstavou, kterou jsem udělala, s každou další vydanou knihou, tak byl můj sen být v The New York Times.

A sny jsou od toho, aby se nám plnily…

Přesně tak, občas se jim člověk snaží hodně pomoct, ale to nefunguje, musí to přijít za vámi.

Jak to za Vámi přišlo?

Jednoduše, když budete psát emaily do The New York Times a informovat je o svých výstavách, to nikam nevede. Musí vám napsat oni sami. Když mi přišla zpráva s tím, že se mnou chtějí rozhovor, tak jsem samozřejmě jásala radostí. Ono je to všechno propojené. Já jsem tam měla článek o svojí druhé knize „New York, New York“, která vyšla v roce 2021, v rámci toho bylo i několik výstav a tím jsem je zaujala. Je to, musím říct, splněný sen. Šla jsem si ráno do trafiky koupit noviny a pak do Baltazaru, což je francouzská kavárna, dát si ranní kávu a vajíčka a tam jsem si to v klidu hezky přečetla.

Jak to potom bylo s časopisem Vogue a módními značkami? Tipnul bych, že dveře Vám otevřela právě spolupráce s The New York Times?
Určitě. Bylo pro mne důležité si uvědomit, že v té mojí kariéře není jeden zásadní moment, ale je to spousta malých krůčků a každý je důležitý. Moje motto od začátku bylo: vzít každou příležitost, která se naskytne. Ať už je to focení pro časopis z Brooklynu, o kterém jste nikdy neslyšeli, pro focení pro Vogue, které přijde mnohem později. Je potřeba dělat ty menší věci, aby se dostal i k těm větším. Já jsem měla čest pro Vogue fotit několikrát, velmi ráda vzpomínám na fotky s Pavlínou Pořízkovou, fotily jsme u ní doma a byl z toho úžasný cover, který se hodně probíral v amerických médiích, Pavlína je tam v takovém průhledném „bodíčku“ (body) a další pak bylo, když mi zavolala šéfredaktorka, jestli bych mohla mít svoji fotku na obálce tohoto časopisu. Což byl pro holku z Mikulova další splněný sen. Mám tam dvojitý autoportrét, když jsem se v noci před tím nafotila sama na střeše a potom ta druhá část vznikla ve dne s tou první fotkou v pozadí.

Svět mezi námi. Tak se jmenuje filmový dokument, který byl o Vás natočen. Slavnostní premiéru měl na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v loňském roce. Jak na tu událost vzpomínáte?

Bylo to krásné, Jihlava je úžasné místo, zvlášť v konání festivalu. Je tam velmi mnoho lidí a má to skvělou atmosféru. Pro mne to byla čest, že jsme ten film představili právě tam. Byl to obrovský moment, kdy jsem se na ten film dívala ve velkém sále se zhruba pětistovkou diváků a hned jsem slyšela jejich reakce na ten můj příběh. Byly to velmi silné emoce. Film jsem tam viděla třikrát a každá ta projekce měla jinou atmosféru. Chci říct, že Marie Dvořáková, která ten film natáčela, měla asi 350 hodin materiálu. A z toho potom musela sestříhat finální podobu. Smekám před ní. Původně chtěla natočit jenom něco krátkého, v řádu minut, ale to natáčení trvalo celkem 6 let. Je v tom velká intimita a blízkost, to napojení s paní režisérkou bylo skvělé. Na začátku si nikdo z nás nedokázal představit, že by to bylo v kině nebo na HBO. A povedlo se!

Jak vznikla fotografie, která se stala nosným obrazovým poselstvím cyklu FOTO WIEN 2025?

To je ze série snímků, které jsem natočila v létě 2017. Je na ní Kate a Odie.

Fotili jsme to v koupelně jejich bytu v Brooklynu. Kate jsem našla na sociálních sítích, věděla jsem, že je Češka, která žije v New Yorku, tak jsem si říkala, že bychom se měly potkat a spolu něco vyfotit. Původně jsem myslela, že vyfotím ji a její nové koťátko ve vaně, ale zvířátko jsme do vody nedostaly. Tak jsem vyfotila Kate a jejího tehdejšího partnera Odie. Oni byli na začátku vztahu, chodili spolu asi měsíc, čerstvě spolu bydleli a byl to takový zvláštně krásný moment, že mě nechali proniknout do jejich světa. Kate byla profesionální modelka, takže byla na focení zvyklá, ale pro Odie to bylo první focení. Diváci výstavy mohou vidět celou sérii, na kterou jsem spotřebovala klasický „kinofilm“, tedy celkem 36 snímků.

Stále fotíte na film nebo už jste dala přednost digitálu?

Jedině na analog. Fotím na něj všechno, tedy kromě zakázek, které mám pro velké firmy. To pak využívám obě techniky záznamu. Ale veškerá moje umělecká činnost je pouze na analog, je to pro mě velká srdcovka.

Jaká je výhoda analogu proti digitálu? Nevýhoda je jasná, na digitál můžete vyfotit tisíce fotek a pak si z toho vybírat, což na analog nejde…

Má to několik rovin. První je ta, že ty fotografie nevidím hned, musím je cítit a vnímat trochu jinak. Je tam mnohem víc kouzla než v digitálu a je pro mne důležité, jak nad tím přemýšlím, když to fotím. Není to o tom udělat velké množství fotek, ale o tom, abych se podívala tím hledáčkem, zastavit se, nadechnout se, zkontrolovat si všechny čtyři rohy a pak to zmáčknout. Musím u toho jnak přemýšlet a to je to, co mne na tom tak baví.

A já Vám přeji, aby Vás to bavilo ještě hodně dlouho, abychom se my, diváci, mohli kochat Vašimi díly. Děkuji za rozhovor.