Článek
Když se řekne Pavel Zedníček, tak si na první dobrou vybavím Studio kamarád, Jitku Molavcovou coby čarodějnici a Pavla Zedníčka, coby Milouše. Tenkrát mi bylo asi 10 let. Nyní je mi lehce přes padesát, Pavel Zedníček sedí vedle mne a vypadá pořád stejně. Čím to je?
Já už takhle vypadám od patnácti. Možná to mám v genech. Petr Nárožný o mně říká, že „mám držku jako jezdeckou holínku“. A to mám od těch patnácti, takže je to dobrý.
A v těch patnácti letech jste už věděl, že budete hercem?
Po devítiletce jsem se rozhodoval, kam půjdu. Žil jsem ve Zlíně a tam bylo pár možností: ekonomická škola, zdravotní a taky kožařská průmyslovka. To mne oslovilo, že tam člověk může něco vytvářet. Například boty. Tak jsem se přihlásil a tam mě potkalo moje první životní štěstí. Byli tam tři profesoři, kteří dělali ochotnické divadlo, měli tam divadelní kroužek, do kterého jsem se přihlásil. Vždycky jsme po okolních dědinách jezdili s představeními. Když jsem byl v posledním ročníku, tak mi po jednom představení profesor Jančařík řekl, že za ten herecký výkon, co jsem předvedl by se nemusel stydět ani herec z Divadla pracujících ve Zlíně. A to mě nakoplo, měl jsem kamaráda v Brně, který tam studoval architekturu, kterého jsem se zeptal, zda je tam také nějaká divadelní škola. Zjistil, byla. Tak jsem se přihlásil na JAMU, rodičům jsem o tom neřekl. Ale když jsem byl přijat, musel jsem s pravdou ven. Jelikož byli ochotníci, tak to přijali dobře. Pouze maminka se mě zeptala, jak si představuji finanční stránku věci. A to se vyřešilo, protože táta druhý den přišel s tím, že u nich ve slévárně spadlo někomu třicetikilové železo na nohu, tudíž tam je volné místo a já tam mohu nastoupit. Dva měsíce jsem navážel železo do pecí a vydělal si první peníze na studie.
Každý ví, že když se řekne „Čmaňa“, jedná se o Pavla Zedníčka. Jak jste k téhle přezdívce přišel?
Za to může Bolek Polívka. Jednou jsme něco zkoušeli v brněnském divadle Husa na provázku, byl tam i Míra Donutil, Sváťa Skopal, Pavel Trávníček a najednou Bolek povídá: „Čmaňo, pojď sem!.“ A Míra Donutil povídá: „Prosím Tě, proč mu říkáš Čmaňo?“ A Bolek řekl: „Vždyť se na něj podívej, to je celá Janžurová.“ Tím to skončilo a od té doby jsem Čmaňa. Já jsem se pídíl, jak ho to napadlo, protože, co si budeme povídat, podobu s Ivou Janžurovou opravdu nemám, a zjistil jsem, že na Valašsku existuje „čmání“, což je nějaký škaredý keř a tak možná, když mě Bolek viděl s tím knírem, tak si to takhle spojil.
Každý Vás zná s knírem, ale Vy jste přesto několik rolí ztvárnil i bez něj. Museli Vás režiséři přemlouvat k oholení?
Ani ne, když to mělo nějaké opodstatnění, abych to sundal, šel dolů. Problém to nebyl. Ale tedy jak pro koho, někteří lidé mne bez něj nepoznali. Asi největším paradoxem bylo to, že jsem se jednou vracel domů, šel jsem po schodech a moje bývalá žena šla se psem dolů a já jsem řekl: „Dobrý den.“ Ona odpověděla také pozdravem a šla dál. Já jsem znovu pozdravil a ona se lekla a vyvalila oči a teprve potom si uvědomila, že jsem to já. Na ulici lidi tak nějak koukli a šli dál, ale když jsem si dal ruku před pusu, hned volali: „Nazdar Čmaňo!“. Asi třikrát jsem se kvůli rolím oholil.
Pavel Zedníček a Thomas Kamenar, hosté talkshow Prague Café ve Vídni
Povídáme si ve Vídni, kde jste hostem talkshow Prague Café, ale Vy tady máte také rodinu…
Dcera mojí ženy zde má manžela a dceru, moji vnučku. A ta chodí do československého spolku Marjánka a já jsem také vystupoval na jejich koncertu, což bylo velmi skvělé, protože slavili desetileté výročí. Tak jsme si s naší Belinkou poprvé zahráli na jevišti. S cimbálovkou jsem si zahrál na štěbenec (klarinet) a myslím, že se to hodně povedlo.
Četl jsem, že také Váš tatínek byl ve Vídni ve čtyřicátých letech v rámci nuceného nasazení a že odsud utekl. Vzpomínal někdy na tuto etapu svého života?
On tady žil asi dva roky, už to nemohl vydržet a vlakem a pěšky se dostal až domů, což bylo docela dramatické, protože kdyby ho chytili, následoval by asi poměrně vysoký trest, možná i poprava. Ale naštěstí to dobře dopadlo.
A jak moc Vídeň znáte?
Znám nejbližších pár ulic, kde bydlí moje vnučka. (Směje se) Ale hrála tady moje spolužačka z JAMU, která sem utekla, Nika Brettschneiderová. Založila tady divadlo a ještě dnes ji ve Vídni spousta lidí zná. S Janou Paulovou jsme tady hráli „Natěrače“, už ani nevím, před kolika lety to bylo, ale bylo to taky skvělé.
Já jsem napočítal, že jste účinkoval ve více než 140 filmech, pamatujete si všechny svoje role a máte nějakou, takříkajíc pod kůží?
Všechno si nemůžu pamatovat, ale nejvíc vzpomínám na společné vystupování s Láďou Mrkvičkou, Chobotničky, Pitaval, Písařík z Básníků…je toho opravdu moc. Dokonce mi moje kamarádka, režisérka Adéla Sirotková, se kterou jsem natáčel takový dokument o mém životě, vlezla do archivu České televize a tam zjistila, že jsem tam natočil, včetně filmů a všeho ostatního, celkem 800 pořadů.
Vy jste také moderátor a dabér. Jak vzpomínáte na legendárního Al Bundu ze seriálu Ženatý se závazky?
To bylo bezvadné natáčení, které se díky tomu obsahu a obsazení herců dělalo samo. Také bych chtěl zmínit Krok za krokem. Já jsem se s tím Patrickem Duffym potkal v Praze na jednom festivalu, kam byl pozvaný, tak nás tam seznámili, já jsem mu dal lahev slivovice, mluvili jsme spolu asi dvě minuty. Bylo to takové rychlé, ale milé setkání.
Ovšem nejen prkna, která znamenají svět, jsou Vaší doménou. Vy jste také člen vlády Valašského království…
Já jsem „ministr všeckého“. Bolek je král jediný a na furt, já mu dělám ministra. Tu funkci jsem dostal od krále. Původně měl být ministrem financí Radek Brzobohatý, Bolek si myslel, že budeme brzo bohatí, ale nějak to nevyšlo, tak jmenoval mě a já jsem ministr úplně všeho. Máme i svoje vlastní letadlo – Valachia Airport. Náš kamarád má dvouvrtulové letadlo a máme na něm výsostné znaky – žufánek, klobása a flaša slivovice. A dokonce, když byla v Hannoveru výstava Expo, tak jsme byli na tu výstavu pozvaní a letadlem jsme tam přiletěli. Oni si tam možná dodnes myslí, že existuje Valašské království. My jsme přistáli, tam byl červený koberec, naložili nás do pancéřovaných aut, policejní motorky okolo nás, zavezli nás na výstaviště, kde jsme měli bilaterální jednání se Slováky, byla tam cimbálovka a nabízeli nám, že tam můžeme přespat, ale Bolek řekl, že Valaši spí doma, tak jsme zase letěli zpátky, kde nás v Brně vítaly holky chlebem a solí ve 3 hodiny ráno.
Pavel Zedníček divákům rovněž zahrál na klarinet
Miroslav Donutil v jednom vyprávění prozradil, že jste spolu vyrazili do Francie, kde jste nedal pokoj žádné sukni a že jste snad měli problémy i s policií, jak to tenkrát bylo?
Myslím, že si to Míra trochu přibarvil, vždyť já bych si s těmi děvčaty ve Francii nepokecal, neumím jediný slovo. My jsme byli ubytovaní v hotelu a hned vedle nás byl, slušně řečeno, noční klub. My jsme se dívali, jak holky stály na ulici a tam chytaly nějaký mladíky a my jsme je upozorňovali, když se blížila policejní hlídka, o tom to bylo.
Když jsme u toho cestování, kam rád vyrážíte?
Mám proježděnou Evropu, hodně také jezdíme na Floridu, mám tam kamarády, například Olinku Matuškovou, ale vyrážíme i do Thajska, kde máme oblíbený ostrůvek. Je tam pohoda, klídek a teplá voda, což nám maximálně vyhovuje. Říkám nám, protože tam jezdíme společně s manželkou.
Vaše paní je také moderátorka, Hanka Kousalová. Kdo je doma víc, abych tak řekl, „ukecaný“?
Znáte to, ty ženské mají vždycky trochu navrch a je dobré se s nimi moc nedohadovat, mlčet a kývnout, že je to tak.
A když jsme u těch žen, měli bychom zmínit Vaši kamarádku Janu Paulovou, se kterou máte kamarádský vztah, což se projevuje i tím, že už spolu hodně dlouho hrajete s úspěchem jednu hru…
Máme za sebou asi 550 repríz a hrajeme to asi 23 let, to jsou neuvěřitelná čísla. S Janičkou se známe možná už přes padesát let. Utíká to. A ta hra se jmenuje Orgasmus bez předsudků, ale po dohodě s Janou jsme to první slovo vypustili a hrajeme to pod názvem Bez předsudků. Ale já si do kalendáře píšu slovo orgasmus. A když se někdo zeptá, kde jsem třeba dvacátého března, tak kouknu do diáře a řeknu, že v Litoměřicích mám orgasmus. My s tou hrou jezdíme po vlastech českých a slovenských a třeba bychom mohli přijet zahrát i do Vídně. Ta hra se odehrává převážně v posteli a Jana spočítala, kolik hodin jsme tam za ty roky už strávili. Vyšlo to asi na tři a půl tisíce.
Na začátku našeho rozhovoru jsem zmínil, že působíte mladě, ale nedá mi to, abych se nezeptal na to, zda plánujete něco jako důchod nebo zasloužený odpočinek?
Co to je důchod? To neznám, kdybych se do něčeho takového pustil, tak umřu. Dokud to půjde, tak já na tom jevišti pořád budu blbnout. Víte, je to zvláštní, ale teprve když mi bylo sedmdesát, tak jsem si začal uvědomovat, že je to nějaký věk. I když mám spíš takový pocit, že mi je pořád dvacet. Bolek Polívka, když mu bylo 70, řekl: „A přišel čas loučení.“ Já jsem odpověděl: „Ty jsi vůl!“ Ale má pravdu, bohužel mnoho kamarádů již odešlo, ať to byl Jirka Bartoška nebo Karel Heřmánek a mnozí další. Každopádně, jak jsem řekl, dokud to půjde a budu zdravý, tak z toho jeviště neslezu!
