Oslava 75. narozenin v Národním divadle Miroslava Donutila dojala

Druhý den po vystoupení vznikl tento rozhovor.

Vy jste absolvoval vystoupení pro české a slovenské krajany, jak se Vám to líbilo? Bylo to třeba v něčem jiné?

A víte, že bych řekl, že ani nebylo, protože tam byli Češi, Slováci, dokonce dorazil i zájezd z Olomouce, aby se jeho účastníci podívali na vystoupení v Rakousku, což mne velmi příjemně překvapilo. Myslím, že diváci jsou všude stejní, já mezi nimi nedělám rozdíly. Mám publikum rád a to co dělám, dělám pro něj. Kdekoliv. Takže kamkoliv přijedu, vždy první pocit je, že miluji to, co přijde, tedy publikum. A ani tady to nebyla výjimka. Zasmáli jsme se a byl to skvělý večer.

Vy jste otcem dvou synů. Jeden z nich se „potatil“, druhý nikoliv. Můžete přiblížit, čemu se Vaši potomci věnují?

Můj starší syn nedávno přiznal, když jsme s mladším synem vedli debatu o herectví, že ho to také jeden čas chytlo a že o herectví vážně uvažoval. Což mě překvapilo, nečekal jsem to od něho. Každopádně se věnuje takovým věcem, že dělá internetové stránky pro firmy, reklamy a takové záležitosti. Takže od té kreativity není úplně daleko. Co se týká mladšího syna, tak ten se rozhodl pro herectví okamžitě, jak dokončil základní školu. Šel dělat přijímačky na konzervatoř, které se mu povedly a stal se hercem.

A čím jste chtěl být Vy jako malý chlapec? Popelářem, kosmonautem, prezidentem, nebo hercem?

Nic z toho, co jste jmenoval. Ale asi mi ta herecká kariéra byla předurčena, protože všude, kde jsem byl, tak místo toho, abych zapadl do kolektivu, tak jsem z něho trčel. Což je takový prvotní znak člověka, který bude hercem, protože všude chce být víc vidět a slyšet. To bavilo mé spolužáky, ale nebavilo to pochopitelně pedagogy. Ale když se vrátím k té otázce – první přání byly asi námořník, cestovatel, novinář, lesník. Takhle se to různě střídalo. Tehdy jsme cestovat nemohli, tak mně lákaly dálky a novinařina s tím spojená. Pak mi došlo, čím vším musel tehdejší novinář projít, aby jím mohl být. Jsem rád, že jsem si žurnalistu pouze zahrál jako herec.

Svoji hereckou kariéru jste odstartoval v Brně. Myslíte, že to bylo těžší než začínat v Praze?

Nebylo to až tak těžší, protože my jsme se už během studií na Janáčkově akademii múzických umění začali potkávat s těmi, kteří zakládali slavné brněnské Divadlo Husa na provázku. My třeba s Bolkem Polívkou jsme do toho okamžitě vpluli a všichni, co studovali se mnou, ať to byl Jirka Bartoška, Pavel Zedníček, Sváťa Skopal, Karel Heřmánek, Jana Švandová, Eliška Balzerová, Dáša Veškrnová - Havlová, Olda Navrátil, tak všichni jsme tím „Provázkem“ prošli a to období jsme prožili velmi dobře.

Když jsem se chystal na naše společné vídeňské vystoupení, tak jsem si projížděl některé Vaše televizní rozhovory a Vy jste u pana Krause velmi zajímavě popisoval seznámení s Vaší manželkou, se kterou oslavíte příští rok zlatou svatbu. A říkal jste, že jste byl na nějaké akci, ona tam byla se svým tehdejším přítelem. On si šel do šatny pro bundu a vy jste si domluvili během toho rande…

Ano, takhle to bylo. Mně ta dívka, která si tam hrála s malým dítětem, na jehož oslavu jsme tam vlastně šli, velmi zaujala a pravděpodobně to bylo vzájemné, což byla výhoda v tom, že když jsem ji oslovil s dotazem, kde se sejdeme, byla její odpověď, kde chceš. A než se ten její vrátil s bundou, tak jsme si domluvili rande. A druhý den před Hotelem Slavia jsem ve tři hodiny stepoval, protože na tento čas jsme byli domluveni. Říkal jsem si, že už asi nepřijde, ale kolem půl čtvrté se dostavila. Jakoby náhodou šla kolem. Vyrazili jsme na naše první rande a od té doba je to těch skoro 50 let.

Jaký je Váš recept na tak dlouhý vztah? Určitě se v něm objevily občas nějaké komplikace, takový už je lidský život, ale přece jen padesát let spolu, to se každému nepodaří…

Myslím, že na to lze odpovědět jednoduchou větou: Vzájemná tolerance.

V Národním divadle jste vytvořil bezpočet rolí, ale určitě nejslavnější je Sluha dvou pánů, který měl 600 repríz. Jak na to vzpomínáte?

S obdivem. Když to představení vznikalo, nemělo, jak se říká, na růžích ustláno. Přece jen jsme tam byli noví. My, co jsme přišli po roce 1990. A ne všichni chápali, že tímto způsobem se na Národním divadle dá hrát. Já jsem přišel, začal jsem žonglovat s míčky, pomeranči, začal jsem točit talíř na tyčce. To všechno byla výbava, kterou jsem si přinesl z „Provázku“ a oni na to koukali, co to přišlo za podivného člověka a ještě jsem začal komunikovat s publikem, jako s takovým hereckým bohem. Byla kolem toho velká nedůvěra, konaly se různé schůze, velmi dlouho se to řešilo. Postupně někteří herci z toho představení odcházeli a musel být nahrazeni jinými a nikdo z nás netušil, že to bude takový fenomén. Že to budeme hrát 22 let a bude to mít 600 repríz, to opravdu na začátku nikoho nenapadlo.

Spousta Vašich rolí má obrovský úspěch, pojďme vzpomenout na Pelíšky. Jak vzpomínáte na natáčení tohoto filmu?

Sešla se tam podle mě vynikající herecká parta. Všichni jsme se naladili na stejnou vlnu, nosili jsme si tam svoje vlastní zážitky, zkoušeli jsme, což taky nebývá zvykem. Režisér Hřebejk byl ve skvělé formě. S Bolkem jsme si to perfektně užívali, protože se známe dlouhá léta, dokonce jsme se báli, protože se říká, že když se herci baví u natáčení na place, nebaví se divák v kině. Což se v tomto případě naštěstí nepotvrdilo.

Vy sám se o Vánocích na Pelíšky díváte?

To jsme také netušili, že se z toho stane mnohaletý vánoční hit na českých a slovenských televizích. Když se u nás v rodině rozdají dárky a ještě v tom čase Pelíšky běží, tak se na to mrknu.

Někde jsem se dočetl, že jste rekordman v počtu rolí. Máte spočítáno, kolik rolí jste doposud za svůj život ztvárnil v divadle, filmu, televizi, dabingu, rozhlase?

To se asi těžko dá spočítat, i když je pravda, že mi přinesl jeden z ředitelů České televize soupis rolí, které jsem pro tuto instituci natočil a tam bylo číslo asi devět tisíc. Asi to byl soupis opravdu úplně všeho, tedy nejen hrané role, ale třeba i průvodní slova k dokumentům a tak dále. Ale co se týká rolí na divadle, tak tam to asi nebude takový rekord. Určitě jsou herci, kteří těch rolí hráli víc, zvlášť na oblastních divadlech, protože tam se dosahuje maximálního počtu třeba dvaceti repríz a už se zkouší další hry. Já myslím, že v Národním divadle to bylo nějakých třicet nebo čtyřicet, v Huse na provázku nějakých padesát, takže to nějak závratné číslo není.

Když je řeč o Národním divadle, na jeho pódiu jste působil pěkných pár let. Z jakého důvodu jste první českou scénu opustil?

No, pěkných pár let, čtvrt století jsem tam byl, dvacet pět let je dlouhá doba. Chtěl jsem změnu, říkal jsem si, že za tu dobu jsem si tam odehrál spoustu krásných rolí, když se jedna role dostala do derniéry, už jsme začínali zkoušet další a já jsem chtěl také trochu odpočinek a mít víc času na filmování, což při angažmá v Národním divadle nebylo moc možné, zaplaťpánbůh šel jsem z role do role, ale na film moc čas nebyl. Tu změnu jsem udělal, odešel jsem před deseti lety, nastoupil jsem jako host do Městských divadel pražských, tam hraju dvě krásné inscenace, Bílou nemoc a Smrt obchodního cestujícího. Ta změna k tomu důchodu, který nezbytně přišel, a k práci na „volné noze“ mi umožnila také točit víc než před tím.

Jak se díváte na práci filmových kritiků? Třeba jeden z Vašich posledních filmů Někdo to rád v Plzni, ve kterém hrajete s Pavlem Zedníčkem a Jiřím Lábusem se kritikům příliš nelíbil. Já osobně jsem ten snímek shlédl a myslím si, že z hlediska toho, aby se divák v kině pobavil a zasmál, ten účel splnil…

To jste řekl naprosto přesně. Ten snímek je určený k pobavení. Motivací pro mne bylo to, že jsme se poprvé za celou tu dobu, za těch padesát let, co se věnuji herecké kariéře, poprvé potkali u natáčení s Pavlem Zedníčkem a Jiřím Lábusem. Je to veselá komedie.

Pavel Zedníček tam hraje otce Jiřího Lábuse ve věku 103 let. Jak moc bylo náročné ho nalíčit na tu roli?

On byl v maskérně vždy už od šesti od rána, lepili mu vousy a ty jeho hluboké vrásky, které má, mu ještě víc prohlubovali, aby byl na ten věk 103 let adekvátní a myslím, že se to povedlo. Aspoň teď ví, jak bude v tom věku vypadat.

Nedávno jste se vrátil na jeviště Národního divadla. Bylo to z toho důvodu, že jste slavil narozeniny. U chlapa to můžeme říct – pětasedmdesáté. Co Vás na té oslavě nejvíc překvapilo nebo potěšilo nebo pobavilo?

Nejenom příjemně překvapilo, potěšilo nebo pobavilo, ale hlavně dojalo. Když Český rozhlas ústy Aleše Cibulky přišel s nápadem, že oslava mých narozenin proběhne právě tam, tak jsem se ptal, jestli Národní divadlo s tím bude souhlasit – a ono ústy ředitele Buriana souhlasilo. Já jsem do toho Národního divadla přišel a těch jedenáct set míst bylo zaplněno až po strop. A všichni vstali a tleskali, tak to bylo opravdu dojemné. I ti hosté, kteří byli se mnou na jevišti, byli dojati – a to byli lidé jako Jiřina Bohdalová, Bolek Polívka, Bára Basiková, Jitka Čvančarová a další. Bylo to nádherné, přijít do Národního divadla po deseti letech a první věta, která mne napadla – tady na tom místě jsem naposledy stál při Sluhovi dvou pánů při závěrečné derniéře, při děkovačce a bylo vyprodáno tak, jako teď. Bylo to opravdu velmi krásné.

Vy jste si tam i něco hezkého zazpíval, nebo se pletu?

Pletete, tam zpívala Bára Basiková, Jitka Čvančarová, Jura Pavlica. To byli ti, kteří jsou k tomu přímo povoláni, aby zpívali. Já jsem si zazpíval na oslavě o den později. Na soukromé oslavě, kam jsme měli pozvané kamarády, tak tam jsem si zazpíval s Petrem Jandou, Markem Ztraceným a Žalmanem Lohonkou. Marek Ztracený byl celý nadšený, že se mu splnil sen, když zpíval s Petrem Jandou a ten zase tvrdil, že to byla nejlepší narozeninová oslava, jakou zažil, což při jeho třiaosmdesátileté zkušenosti byla velká pocta.

Jak se udržujete ve formě? Mimochodem, klobouk dolů i před Petrem Jandou, ale toho se teď zeptat nemohu, není tady. Proto ta otázka patří výhradně Vám. Samozřejmě k odpočinku patří také „dobíjení“ energie. Co Vám pomáhá?

Kdyby tady neseděla moje žena a neposlouchala to, tak bych řekl, že denně cvičím. Ale ona dobře ví, že spíš ležím na otomanu než cvičím. Každopádně se snažím pohybovat, třeba tím, že chodím na golf, což je pěkná procházka. Nemohu říct, že hraji golf, protože to se tak nazvat nedá. Ale když do toho míčku udeříte a on někam letí, tak máte radost, že letí a následně vás to nutí k tomu míčku dojít a odpálit dál. Jen se vám nesmí stát to, co se mi přihodilo na jednom hřišti. Krásně jsem odpálil míček, což mě potěšilo. Všichni jsme viděli, kam dopadl, šli jsme tam k tomu míčku a on tam nebyl. Což bylo překvapující a o tři jamky dál mi ho opálený spoluobčan prodával za padesát korun. Byl rychlejší. Prostě se tam připlazil a číhal na míček.

Také na ryby chodím rád, ale není to tak, že si sednu a čekám, až přijde ryba. Věnuji se muškaření, brodíte se Vltavou. Největší energii dodá samotné představení a tam se také napohybujete dost.

Zmínil jste golf, ten můžeme zařadit mezi letní sporty, máte v oblibě také zimní?

Mám rád zimní sporty velmi. Sleduji je v televizi. Co se týká mého zimního sportovního nadání, tak to je katastrofální. Neumím lyžovat ani bruslit. Přestože po teoretické stránce to mám zmáknuté a dovedu poradit i špičkovým profesionálním sportovcům. Ale takoví jsme ve většině případů my Češi skoro všichni.

Takže jste si natáčení filmu „Román pro muže“, který se odehrává ve Vysokých tatrách v zimě, vyloženě užíval.

Ano, tam nám dokonce zakázali lyžovat. Náš producent Rudolf Biermann nám zakázal dokonce i procházky po horách, aby se nám něco nestalo. Paradoxně přímo jím jsme jednou byli vyzváni k procházce s tím, že nám ukáže vodopády. On je Slovák, zná to tam, šli jsme strmou cestou, kde jsme se všichni mohli pozabíjet, jsem si říkal, že proč nám nejdřív ty vycházky zakazuje, když nás chce evidentně přinejmenším zmrzačit. Ale přežili jsme, došli jsme na místo a on říká – tak tuná sú tie vodopády. Ale my jsme žádné neviděli. Říkám: Kde jsou? Sú zamrznuté teraz, ale normálne tu tečú, přišla odpověď. Když jsme šli zpátky, potkali jsme slovenské turisty a oni nás varovali, že nemáme mluvit česky, že když se tam hovoří češtinou, v těch horách, že spadne lavina. Co je to za blbost? Říkali jsme si. Ušli jsme padesát metrů a najednou za námi obrovská rána. Co to bylo? Ptám se jednoho ze Slováků, kteří šli s námi – to bola tá lavina. Takže možná to byla i pravda, s tím českým jazykem.

Vaše hlášky z mnoha filmů doslova zlidověly. Dá se říct, která je nejznámější?

Těžko říct, ale pamatuji si, že když jsme točili Tankový prapor a já tam měl jenom takovou jednoduchou připomínku, kdy jsem řekl – No jistěě!!! - a režisér Vít Olmer mi říká, zopakuj to ještě dvakrát. Nevěděl jsem proč – to bude hláška, odpověděl. Já vůbec nevěděl, o čem mluví, byl jsem v té době nezkušený, co se týká filmování. Vít Olmer měl pravdu, pak to na mě řvali v Praze i kameloti. Také Černí baroni, spousta lidí se naučila šišlat jako já v tom filmu. Nebo v Pelíškách, tam to taky zlidovělo. A samozřejmě i Dědictví. Těch hlášek, které zlidověly, je asi spousta a zůstanou v paměti lidí, což je určitě dobře.

A dobré, přímo skvělé bylo i povídání s Vámi, za které moc děkuji a přeji vše dobré!