Článek
Jak se vám líbilo nebo líbí v rakouském hlavním městě?
Já bych tady zůstala, protože miluji krásná města s historií. A Vídeň je umělecké město, které je mému srdci velmi blízké. Já se přiznám, že jsem tady delší dobu nebyla. A o to víc jsem načerpala energii. Je mi tady krásně.
Dnes jste známá muzikálová a operní zpěvačka, ale čím jste chtěla být když jste byla malá?
Já jsem chtěla být kosmonautkou. Mým vzorem byla paní Těreškovová. Možná si na ní vzpomenete. Já jsem vždy obdivovala výjimečné ženy. K tomu mě zajímá kosmonautika a vesmír. Ale motá se mi hlava a je mi špatně i na řetízkovém kolotoči. Tudíž kosmonautika je sen, který se mi nikdy nesplní.
Astronautka z Vás tedy nebude, ale posluchači oceňují Vaše pěvecké umění. Jaká byla Vaše životní cesta k této profesi?
Zprvu to nevypadalo, že budu zpěvačkou, protože mám ráda sport, snažila jsem se trochu vymykat z rodiny, tatínek dirigent sbormistr, maminka měla také vystudovanou hudební vědu, zpěvačka, učila na klavír. A mě bavila medicína, vlastně jsem se zajímala o všechno jiné, jen ne o hudbu. Ale vyrůstala jsem v hudebním prostředí, zpívala v Kühnově dětském sboru, už jako dítě jsem vystupovala v Národním divadle, měla jsem štětsí, že jsem byla vybrána a hrála na Nové scéně dětské herecké role vedle pana Kemra, Hrušínského – to je opravdu nezapomenutelný zážitek. S odstupem času mne mrzí, že jsem nezkusila herectví, protože pan Hrušínský mi vždycky říkal: „Ty jsi šikovná, já si tě připravím.“ Byla jsem na tom jevišti šťastná. Ale doma se všichni věnovali hudbě a nikdo mi neukázal tu cestu, že bych se místo zpěvu mohla věnovat herectví a jít na DAMU. Já jsem asi neměla dostatek odvahy být tak trochu rebelkou, ale na druhou stranu musím říct, že zpěv mi šel vždycky. Byla jsem od malička pracovitá a dostávala jsem poměrně dost zajímavých nabídek. Nechci se rouhat, ale opravdu jsem si nikdy nemohla stěžovat na jejich nedostatek, takže jsem vlastně ve zpěvu nemusela zdolávat nějakou krizi nebo něco takového.
Když zpíváte muzikál, není toto vystoupení také tak trochu herectví?
Tam je velmi, to ano. Já si pamatuji, že na Akademii múzických umění jsme měli pana Ševčíka, známého herce a on mi vždycky říkal: „Terezo, ty tam chodíš jako modelka.“ A já jsem se styděla. Víte, jsou věci, které chcete slyšet, ale ne před ostatními. Asi jsem byla hubená, asi jsem byla vyšší, zřejmě jsem nezapadala do škatulky, která by odpovídala operní zpěvačce. Vadilo mi to a cítila jsem se trapně, že se na mě všichni dívají. Paradoxně jsem se první roky na AMU styděla za to, že jsem štíhlá. Stalo se mi to i v Národním divadle, kdy se na mne podívali a řekli si – ta je hubená, ta nebude mít žádný hlas. Ale fakt je, že ne všechny operní zpěvačky musí být korpulentní.
Přiznám se, že jsem donedávna netušil, že máte pět sester. Je to tak?
Máte správné informace. S tím se pojí i různé zážitky. Dřív jsme si byly se sestrami poměrně dost podobné a lidé si nás často pletli. Někam jsem přijela a tam si mysleli, že přijela některá z mých sester. Docházelo k takovým lehce úsměvným situacím, kdy mi třeba někdo děkoval nebo gratuloval k něčemu, s čím jsem neměla nic společného. Co si budeme povídat, mít pět sester, to je prostě rarita.
Máte pravdu, můj strejda před mnoha lety chtěl syna. U třetí holky to vzdal, Váš tatínek měl větší výdrž.
Můj tatínek byl bojovník. Říkal, že vydrží. Moje mamka pochází z Třeště na Vysočině, kam jsme často jezdily k babičce. V „normální“ rodině jsou tři děti. Nebo spíš byly. Ale nás bylo šest. Všichni nás znali a říkali, že holky Mátlovy zase přijely z Brna. Protože já jsem se na jihu Moravy narodila, chvíli jsme tam žili a pak jsme se celá rodina přestěhovali do Prahy. Ale musím říct, že Vysočina, konkrétně Třešť, Jihlava a okolí, má v mém srdci speciální místo.
Čemu se věnují Vaše sestry? Jsou také v umělecké branži jako Vy?
Dá se říct, že plus mínus ano. Jedna se věnuje produkci, další je zpěvačka R&B, pak také houslistka, další zpívá ve filharmonickém sboru, takže opravdu se všechny nějakým způsobem věnujeme hudbě. Je to až neuvěřitelné. Možná, že kdybychom měly pořádné vedení, tak jsem možná mohly být něco ve stylu Kelly Family. Ale ukočírovat šest holek, to není vůbec jednoduché.
To by mohla být skvělá dívčí hudební skupina.
Možná ano, určitě by to bylo nezapomenutelné, protože my bychom se sežraly na tom jevišti. Není jednoduché ukočírovat šest žen, kdy každá z nich chce zpívat soprán a být tou hlavní na pódiu. Je to boj, na to by musel být opravdu velmi přísný manažer. Tam by musel být velký respekt a poslušnost, jinak by se to zvrtlo v boj o vlastní život.
Už jste zmínila, že když se začínala svoji profesionální hudební kariéru, mnozí si říkali, že jste na operní zpěvačku příliš hubená. Já musím říct, že máte velmi pěknou postavu a tak přichází logická otázka, jak se o ni staráte?
Děkuji za lichotku. Moje dcera mi říká, že příliš mnoho jím, hlavně po představení a k tomu dodá, že se mám podívat na to, jaká jsem byla krásná, když mi bylo dvacet. Já jsem byla opravdu velmi štíhlá. K tomu jsem byla dlouhá léta vegetarián. Nebylo to o dietách, dopřávala jsem si také dost sladkostí. Hodně jsem pracovala a nepravidelně jedla, vlastně celý dosavadní život. To mi asi zůstalo.
Ale přijde mi, že na Vaší postavě to není vidět.
To je mýlka. Outfit udělá hodně. Na druhou stranu si myslím, že člověk má žít tak, aby se cítil dobře a zdravě. Nechci nikoho soudit a k některým rolím mi ta korpulence nevadí, ale v divadle musíte odpovídat nejen hlasově. Když má přijít spanilá Julie, tak si neumím představit, že ta dívka váží osmdesát kilo. To je můj pohled. Když jsem posluchač a divák, tak jsem ráda, když ta postava svým vzhledem splňuje atributy té role. Světová opera je v dnešní době nekompromisní. Přijdou vynikající zpěvačky, ale producent nebo ředitel vyberou tu, která se do role hodí nejen zpěvem. Má proporce té dané postavy. V tomhle jsou na tom muži lépe. Tenorů je nedostatek a muži přece jen mohou být korpulentní.
Role v divadle i opeře mají široký záběr. Tím chci říct, že uplatnění v nich najde člověk mladý, ale i ten, jenž už má mnohé životní zkušenosti.
Samozřejmě, jde o to mít zdravý hlas a vydržet co nejdéle. Já jsem třeba v minulosti dostala nabídky krásných rolí, odřekla jsem je, protože jsem cítila, že můj hlas na to nebyl připraven, nebyl vyzrálý. Vždycky to v ten okamžik obrečíte, ale pak si řeknu, chci mít kariéru deset, dvacet let nebo třeba padesát let? A k tomu takhle přistupuji. Dávám si pozor, co zpívám, jak zpívám.
Jsem ve věku, když pěvecky zvládnu to, co jsem třeba před deseti nebo dvaceti lety nedala. Hlas je sval, roste, vyvíjí se, získala jsem na dramatičnosti. Důkazem toho je, že mi byla nabídnuta ve Wroclavi Tosca, kterou jsem si myslela, že nebudu nikdy zpívat. Ale dozrála jsem, přišlo to a já zpívám v této opeře titulní roli.
Tereza Mátlová a Petra Řehořková při vystoupení ve Vídni
Kde všude Vás diváci mohou vidět?
Hostuji na mnoha scénách, asi kompletní přehled najdete na stránkách terezamatlova.cz Chtěla bych určitě zmínit Severočeské divadlo v Ústí nad Labem, kde ztvárňuji v muzikálu Noc na Karlštejně roli Elišky. Pak třeba odběhnu do opery a zase se vrátím k mozikálu a řeknu vám, že to není jednoduché, takové přebíhání. Ono to vypadá jednoduše – hupky šupky, jednou tam, pak zas tady. Dělám Fantoma opery s Marianem Vojtkem, potom zase běžím a mám La traviatu. Je to koncentrace mysli, koncentrace zpěvu. Myslím, že i diváci tady ve Vídni měli možnost slyšet rozdíl mezi operní árií a muzikálovou písní. Ale baví mne to a můj hlas mi to dovoluje a to mě těší.
Co je těžší na zpěv? Opera nebo muzikál?
Za sebe říkám, že opera je moje vlastní já. Zpívám Rusalku a miluji, když z toho jeviště nemusím odcházet. Moji koučové mi říkají, že jsem jediná zpěvačka, která si nechce odpočinout. Já jsem na jevišti nejšťastnější, ta hudba plyne a já zbožňuji hlavní role. Z toho vyplývá, že je pro mne těžší swing a pop, protože to není můj každodenní chlebíček, ale chci, aby i tyto žánry v mém podání byly perfektní, takže se na to musím připravit.
Jakým způsobem se staráte o svůj výrobní nástroj, o hlasivky? Když jsem Vás slyšel zpívat pár metrů od sebe, tak jsem z toho dostal, jak říkají na Slovensku, „zimomravky“. Ale ty hlasivky musí dostávat zabrat.
Když je netrénujete a nezpíváte, tak zlenivý. Takže se toho držím. Ale vím, že když přijedu na představení, tak se jenom lehce rozezpívám. Je to o tom, že když zpíváte každý den, tak nemusíte hodiny a hodiny cvičit. Trénuji se svým klavíristou a koučem, který mne opravuje a to je potom to pravé mučení, abych to všechno zvládla dokonale.
Nejlepší regenerace je procházka se psem do lesa, nemluvit, nepít alkohol, nepít kávu, ideálně nejíst v noci a všechno špatné, co dělám, nedělat.
