Článek
Náš rozhovor vzniká krátce po vystoupení ve Vídni. Jak se Vám líbí rakouské hlavní město?
Já jsem z Vídně unešena, samozřejmě tady nejsem poprvé, ale je pravda, že tentokrát to bylo trochu speciální, protože jsem si tu návštěvu rozdělila na více dnů, takže jsem mohla z Vídně něco vidět, zajít si na dobrou mňamku a ukončit to skvělým vystoupením. Co víc si přát.
Máte ráda „vídeňský řízek“?
Ten miluji a zrovna včera jsem si na něm pochutnala, takže moje odpověď je jedno velké ANO!
Když se podíváme na Vaši kariéru, tak ta započala už před mnoha lety a Vy jste tenkrát absolvovala velké koncertní turné s orchestrem BROLN, jak na to vzpomínáte?
Občas se novináři diví, jak jde Filipová a BROLN spolu dohromady, ale to byste se divili, jak já mám ráda od malička lidové písničky. Jako malá holka s kytarou jsem si právě je zpívala. Asi v šestnácti jsem začala studovat na konzervatoři u pana profesora Urbana, což byl mimochodem také úspěšný skladatel, napsal kromě jiného i variace na lidovky. S nimi jsem jela na soutěž do Plzně a ve studiu seděl dudák, který hrál s BROLNEM, domluvili se s uměleckým vedoucím, vzali mě ze školy, což taky nebylo nic jednoduchého, protože studenti nemohli nic takového absolvovat, ale jim se to tenkrát podařilo. Že ta moje kytara bude taková krásná vsuvka do jejich repertoáru, kde tenkrát exceloval Jožka Černý, Jarmila Šuláková, excelentní tanečníci. Všechny jsem si je zamilovala, projeli jsme celou Kanadu a USA autobusem. Bylo to sice na jedné straně jako na skvělém výletu, ale na stranu druhou to byla velká dřina, coby studentka jsem poprvé zažila profesionální výkony. Měla jsem na sobě jihočeský kroj a hrála jsem písničky v úpravě Štěpána Raka.
Proč jihočeský, když jste byla s moravským souborem? Pro ty, kdo neví – BROLN je Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů.
To souvisí s tím, že mne pro to vystoupení objevil redaktor plzeňského rozhlasu, který hrál na dudy, takže to byl ten důvod. Bohouš Smejkal, umělecký vedoucí, věděl, proč to dělá. Byla to lidová muzika, ale v trochu jiným kabátě. Doslova. A toto mi zůstalo, protože já v repertoáru ty lidovky pořád mám. Proto jsem začala dělat i keltskou muziku, k té mám také vřelý vztah. Jeden z mých muzikantských kolegů je Angličan a hraje na keltskou harfu. Takže si v těch svých koncertních dramaturgiích dělám taková koncertní kulturní okénka. On se jmenuje Sean Barry, kromě té harfy hraje také na akordeon,, dá se říct, že je takový multiinstrumentalista a krásně zpívá. Vystupuje s námi rovněž Jára Bárta, který hraje na klavír, já střídám několik kytar a takto nás mohou diváci nejčastěji potkat. Děláme hudební výlety od lidové muziky, přes keltskou hudbu, moje všeobecné známé písničky, až po rockovou parketu, které jsem také začala přicházet na chuť.
Lenka Filipová, velvyslanec ČR v Rakousku Jiří Šitler a moderátor talkshow Joža Kolář
Vaše dcera, která vystupuje pod uměleckým jménem Lenny, je také hudebnice. Rozmlouvala jste jí tuto kariéru nebo jste si přála, aby šla ve Vašich stopách?
Já jsem jí hudbu vždy dávala jako něco, co by ji mělo těšit. Vštěpovala jsem jí, že cokoliv bude hrát, cokoliv bude zpívat, tak by jí to mělo přinášet nějaké emocionální uspokojení. Když je člověk smutný, zazpívá si a hned je mu lépe. Lenny hraje výborně na piano, na kytaru, od malička ji bavily jazyky. Také chtěla studovat diplomacii. A pak si to v teenagerovských letech rozmyslela. Jednou jsem přišla domů a slyším takový hlubší chraplavý hlas, k tomu piano a řekla jsem si, co si to ta holka pouští? A přitom to byla ona. Takže takhle na tajňačku si zkoušela svůj výraz. Má velmi ojedinělý projev a zajímavou barvu hlasu. Šla do Londýna, kde vystudovala skládání hudby a dělá si svůj repertoár sama. Chvilku hrála se mnou, asi tři roky na takové praxi, dá se říct. Teď má svoji kapelu a já si myslím, že to vzala za správný konec. Říkám jí, že takový pomalejší rozjezd do hudebního šoubyznysu má za následek to, že ta kariéra je potom trvanlivější, než když se vyhraje nějaká soutěž, člověk zazáří, ale často potom také rychle zhasne. Nemluvě o tom, že by ta sláva nějakým způsobem zatemnila mozek.
Eurovize. To je soutěž, která je třeba v Rakousku hodně populární, troufám si říct, že daleko víc než v Čechách. Ale i Česká republika do ní pravidelně vysílá svoje zástupce. A málem jste se jí účastnila i Vy…
Ano, to bylo ještě za minulého režimu a já jsem dostala pozvání od švýcarského autora, který slyšel moje album, napsal písničku a přihlásil ji do Eurovize s tím, že já bych ji měla zpívat. Za Švýcarsko. Což by nebyl takový první případ, protože třeba i Karel Gott zpíval kdysi za Rakousko. Ale ředitel Pragokoncertu řekl, že to v rámci jakýchsi bilaterálních vztahů nejde. Přiznám se, že jsem to obrečela, protože to byla příležitost ukázat se světu s hezkou věcí, takže jsem tu písničku odevzdala a jako náhradnice byla vybrána začínající zpěvačka Celine Dion. Která si udělala svoje aranžmá a s touto písničkou tu Eurovizi v roce 1988 vyhrála a odstartovala svoji kariéru. Od té doby ji na dálku sleduji.
Poděkovala Vám za to?
Po mnoha letech mi volali z jedné agentury, že je Celine Dion v Praze, že má jediný koncert ve střední Evropě, že mě někde slyšela a že by chtěla, abych vystoupila jako předskokan. Tuším, že to bylo v roce 2008. Spadla mi brada a říkala jsem si, že se to asi dozvěděla, o té Eurovizi. Ale ne, nic nevěděla, byl to osud, že si mne vybrala. Samozřejmě jsme si v zákulisí povídaly a pro mne to byla taková satisfakce a odměna. A dodnes na svých koncertech potkávám diváky, kteří na ten rok 2008 vzpomínají, že na tom koncertu byli a pořád na to vzpomínají.
Sál ve Vídni, kde se konala talkshow s Lenkou Filipovou a Jiřím Šitlerem
Zamilovaná. To je jeden z Vašich největších hitů. Vy sama jste se narodila 14. února, na svatého Valentýna. Láska určitě hrála a hraje ve Vašem životě velkou roli.
Ano, já jsem „valentýnka“ a pravděpodobně to tak cítil i Zdeněk Rytíř, když mi napsal písničku Zamilovaná. Každopádně jsem velmi emoční člověk, který jako všichni emoční lidé touží po lásce. A tu zamilovanost nebo hezký vztah si mohu vytvořit nejen k určitému člověku, ale třeba i ke zvířeti nebo knize. Můžete mít krásný pocit i z hezké věci. Ta zamilovanost nebo mít něco rád je velmi důležité a určitě to patří k mému životu. I když každý to má nastavené jinak, ale jak se říká v ezoterice, je nejlepší začít u sebe a mít rád sám sebe.
A já za sebe a určitě i mnoho čtenářů mohu říct, že máme rádi Vás a Vaše písničky a jsme rádi, že nám s nimi děláte radost. Děkuji za rozhovor!
