Článek
Později o něm filozofové psali tlusté knihy, básníci o něm šeptali do veršů a my obyčejní lidé se můžeme ptát třeba ve tři ráno, když je v hlavě tma, lednička prázdná a strýček Google mlčí. A tetičku Wikipedii budit v tak nekřesťanskou dobu nechcete. Pouze AI tvoří jakési všeobjímající fráze, které znějí vznešeně, ale jejich obsah se dá přirovnat k absurdním omluvám chování Filipa Turka, které pronáší ministr Macinka. Ale ne, politiku řešit nebudeme. Nechceme si kazit den. Zvlášť, když není nedělní poledne. Čas, který je vyhrazený politickým televizním diskuzím.
Zprvu se možná zdá, že smysl života je naprosto jasný: přežít školku, zjistit, co je to ta Pythagorova věta, dostat první pusu a později hypotéku. Pak se ale něco změní. Přijdou rána, kdy člověk ví, že ho nečeká nic víc než hustá ranní doprava, nesmyslná odpověď na e-mailu a káva, co chutná jako vývar z čehosi neidentifikovatelného. A právě v těch chvílích přichází otázka: To je ten smysl? Pro tohle žiji?
Možná ano, možná ne. Možná smysl života není ve velkých věcech. Možná je to ve chvíli, kdy někdo bez důvodu podrží dveře a přidá úsměv, který pohladí. Nebo v tom tichém smíchu, který přijde při vzájemném pohledu do očí mezi dvěma doušky čaje. V pocitu, že někomu stačí, že jste na tomhle světe a třeba také spolu. Bez podmínek, bez výkonu. Prostě jen tak.
Pro nás, rodiče, je smysl života v tom, že máme potomky. Protože nic lepšího zde po nás nezůstane. Na druhou stranu nelze odsuzovat ty, kteří se rozhodnou děti nemít. Mají smysl života v něčem úplně jiném. Pouze je důležité, aby těch bezdětných nebylo mnoho, protože časem by už se neměl na ten smysl života kdo ptát.
Smysl života může člověk najít! Každé ráno, kdy se probudí. Protože jak řekl někdo moudrý: „Umíráme pouze jednou, ale žijeme každý den.“
Já tak moudrý nejsem, ale dodávám - láska kvete v každém věku. Ať je vám 15, 20 nebo 50. Ten pocit štěstí je stejný bez ohledu na věk.
LÁSKA
Pro ni stojí za to žít a radovat se. Možná to je ten pravý smysl života…
