Veronika Vitázková září na pódiu vedle držitele Oscarů

Bylo to v prostorech Slovenského institutu ve Vídni., kde jsme oba dva byli na kulturní akci. V té době jsem spolupracoval – a ještě stále spolupracuji – s periodikem, která vydává krajanská menšina v rakouském hlavním městě.

Nyní se karta obrátila a byl jsem to já, kdo Veroniku oslovil se žádostí o rozhovor. V jejím životě se totiž udála velká spousta zajímavých událostí. Ale začněme hezky postupně.

Veroniko, ty hraješ na mnoho hudebních nástrojů, všechny možné flétny, fujary. Kolik jich je?

Mám jich okolo 120.

Jak si se dostala k muzice, kdo tě k ní přivedl?

Můj taťka, hrávala jsem s ním irskou hudbu. Nejprve doma ve dvojici, potom jsme vystupovali na irských festivalech. Následně jsem studovala příčnou flétnu, dostala jsem se do Vídně, vystupovala na různých soutěžích. Ale pořád mi něco chybělo. Potom přišla myšlenka, že já nemusím hrát jenom na tu stříbrnou příčnou flétnu. Můžu hrát na všechno…

Když to shrnu, tak cokoliv, do čeho se dá foukat a co připomíná nějakým způsobem, aspoň trochu flétnu, tak na všechno umíš zahrát.

Dá se říct, že ano.

A jaká byla tvoje cesta ze Slovenska do Vídně? V jedné z jejích nespočetných kaváren si povídáme.

Přihlásila jsem se na přijímací zkoušky na „Universität für Musik und darstellende Kunst“ ve Vídni, Zkoušela jsem to i v Salzburgu, nevzali mě, ve Vídni také ne. Následující rok, po maturitě, jsem šla na ty zkoušky ještě jednou, ale už jsem věděla, jak to funguje a do čeho jdu, věděla jsem, co se po mně bude chtít, jak mám hrát - a byla jsem přijata.

Jaký je rozdíl při hře, třeba na tu příčnou flétnu, mezi špičkovým umělcem, jako jsi ty – a amatérem, jako jsem já?

Nemyslím si, že jsem špičková hráčka. To je nekonečná cesta k tomu, aby byl člověk dokonalý. Tady platí ta známá poučka o tom, že čím více o tom vím, tím více vím, že nic nevím. Ale ten rozdíl je v tom, že já, co si myslím nebo vím, umím vyjádřit tím nástrojem, ale ty by si se snažil vyloudit tón. To já umím i o půlnoci, ale mohu k tomu přidat i svoji myšlenku.

Hraješ na hudební nástroje, které pochází ze všech koutů světa. A tvoje hudba je také po celém světě známá. Jaká byla cesta k tomu, že s tebou začali spolupracovat významní hudební skladatelé?

Během covidu jsem začala na sociálních sítích sdílet videa, jak hraji na různé nástroje. Většinou si je pořizuji přes inzeráty, objednám, naučím se na něj hrát a nasdílím ten komplexní progres. A některá videa se stala virálními a dostala se ke správným lidem, například ke skladatelům, kteří tvoří hudbu k počítačovým hrám, soundtracky k dokumentům a filmům. Tenhle svět je takový uzavřený, člověk mnoho z těch lidí vůbec nezná. Ano, někteří jsou známí a slavní, ale těch je opravdu pouze pár. Když se do toho jejich světa člověk dostane, je ta cesta k hudebním zakázkám jednodušší, protože tady jednoznačně fungují doporučení. Je to taková „mund propaganda“.

Nebuď skromná, řekni nějaká jména! :-) Prozraď nějaké filmy nebo dokumenty, kde tě mohli diváci slyšet. K tomu hlavnímu se dostaneme za chvíli…

Musím přemýšlet, co mohu a co nemohu říct, protože nové projekty, které teď vznikají, tak tam jsem vázaná mlčenlivostí. Ale například v jednom studiu ve Vídni jsem natáčela hudbu pro Netflix, Disney+ nebo počítačové hry, jako je Witcher, Call of Duty nebo Diablo. V jedné „marvelovské“ sérii jsem hrála na několik hudebních nástrojů z Afriky, což bylo docela zajímavé i náročné – ty nástroje si obstarat a potom se s nimi natolik seznámit, abych mohla podávat odpovídající výkony.

A co se týká konkrétních jmen, mohu zmínit například egyptského skladatele Heshama Naziha, nahrávala jsem pro Lorna Balfa a nyní spolupracuji s tím, ke kterému se chceš dostat. A to je Hans Zimmer.

Což je jeden z nejznámějších skladatelů filmové hudby. Také držitel dvou Oscarů a ty s ním absolvuješ jeho turné. Jak jsi se dostala do jeho orchestru?

My nejsme orchestr, všichni jsme sólisti. Není tam orchestr, jsou tam „synťáky“, celkem osm. A my, živé nástroje. Jednoho dne mi přišel email s blíže nespecifikovanou nabídkou spolupráce. Nevěděla jsem, že jde o turné. Často nahrávám pro lidi z Los Angeles, tam jsou různá studia, třeba pro BBC, projekt „Frozen Planet“, který jsem také nahrávala. Takže o mně nějací lidé věděli a Steven Doar se mně zeptal, jestli mám čas na rozhovor, že se chce na něco důležitého zeptat. Myslela jsem si, že se bude jednat o nějakou novou nahrávku. A tak si sedím na hotelu v Saudské Arábii, kde jsem měla vystoupení. A najednou přišla ta otázka, která mi vyrazila dech – jestli se chci zúčastnit turné s Hansem Zimmrem. Odvětila jsem, že mám osmiměsíční dítě a jeho odpověď byla, že už dokázali vyřešit zapeklitější věci. Že pokud chci jet, že to není problém. A já jsem chtěla.

Máš už za sebou vystoupení v největších halách Evropy. Za několik týdnů tě další vystoupení čekají. Jak to s malým dítětem zvládáš?

Je to týmová práce, konkrétně mého manžela a mojí mamky. Na podzim jsem byla na turné tři měsíce v kuse pryč. Tři měsíce jsme ani já, ani malá nespaly doma v posteli. Jen když byly dva koncerty ve Vídni, tak pouze v tomto případě jsme jednu noc byly ve svých postelích. A ona se nostalgicky dívala po hračkách, které má doma. Jinak je to celé o tom, že všechno musíme logisticky pořešit. Když malá usne, máme poradu a řešíme, kdo kdy kam letí a jak to zkombinujeme. Bez manžela a mamky bych to rozhodně nezvládla.

A to turné pokračuje ještě letos na jaře, pokud se nepletu, takže vás ten kolotoč čeká znova.

Máš pravdu, ale bude to pouze měsíc a půl. Navíc už víme, do čeho jdeme. Ten začátek byl opravdu velmi náročný. Samozřejmě, dítě je trochu větší, takže má jiné potřeby.

Jak si to užíváš na pódiu? Viděl jsem vystoupení v Budapešti, bylo to jednoduše famózní. Vnímáš vůbec ta jednotlivá města a místa? Protože jeden den jste byli v pražské O2 aréně, druhý den Budapešť, za dva dny třeba Curych. Jak to všechno eviduješ a zpracováváš ve své hlavě?

Hans Zimmer má v místech, kde stojí, napsané na velkém papíru jméno města, kde právě vystupujeme, aby nepozdravil špatně. Já mám na každém koncertu nějaké svoje hosty nebo kamarády, které po celé Evropě zvu, takže to mám často spojené s tím, že vím, kdo sedí v publiku a že potom si spolu v backstagi připijeme. Velký zážitek to byl samozřejmě v Praze, protože jsem mohla mluvit slovensky a všichni si to najednou uvědomili, že tam je někdo, komu bez problémů rozumí. A měla jsem skvělé zpětné reakce. Takže se to všechno neprolíná dohromady, ale v momentu, když hraji, tak si neuvědomuji, kde přesně jsem, to je fakt. Na tom pódiu se cítím jako doma.

To je vidět, protože vedla Hanse Zimmera exceluješ. Myslím si, že jsi člověk, který během toho vystoupení vystřídá nejvíc hudebních nástrojů.

To je určitě pravda. Je jich zhruba patnáct až sedmnáct. To číslo je proměnlivé z toho důvodu, že záleží také na tom, kde se v daný okamžik na vystoupení nacházím, jestli mi zrovna v tu chvíli nestojí „v cestě“ některý z kolegů na pódiu.

Jak to konkrétně všechno funguje mezi vámi,, kteří tvoříte na pódiu tu skvělou hudební show? Předpokládám, že Hans Zimmer je šéf a říká vám, co přesně máte dělat? Jak se máte pohybovat, protože ty tam docela „řádíš“ během vystoupení, dáváte choreografii dohromady nebo je to trochu živelné? Jak dlouho trvá nazkoušet takové monumentální vystoupení?

My jsme zkoušeli tři týdny v Londýně a potom ještě týden v Německu na velkém pódiu. To už byly finální zkoušky. Co je na Hansovi úžasné je to – a i proto je tak úspěšný – že v každém člověku vidí potenciál, o kterém ta daná osoba nemá ani potuchy. A on to umí z tebe vytáhnout. Proto je tam tolik jedinečných lidí a každý exceluje v tom, co dělá. Protože Hans Zimmer je nechá dělat to, co umí dělat nejlépe. Dá jim prostor, sem tam dá nějaký komentář, když to chce nějakým směrem posunout. Někdy má, z našeho pohledu, šílené nápady, když chtěl například použít hlučnou elektrickou kytaru v klidné skladbě. A my všichni jsme říkali, že to není dobré, že to tím zvukem rozbije. Proč to chceš pokazit, svoji vlastní krásnou hudbu? Tohle byl náš názor, ale potom jsme si to poslechli a museli jsme mu dát zapravdu. Bylo to daleko lepší než ta jeho původní originální verze. On je zkrátka vizionář. V tom je jeho obrovská síla. On vidí věci z výšky, řekla bych.

Ty jsi jediná z toho jeho ansámblu, se kterým si mohu v češtině popovídat. Jak spolu vycházíte? Protože ten kolektiv profesionálních hudebníků je tvořen lidmi z celého světa. Jste dobrá parta?

Všichni do jednoho jsou skvělí. Je tam i jedna Slovinka, se kterou si rozumíme, zejména po dvou sklenicích piva. Oficiálním jazykem je angličtina, i německy někteří mluví. Ale hudba, to je naše hlavní řeč. Navíc, ta organizace na pódiu, za pódiem, ten catering, který s námi cestuje. To naprosto je všechno skvěle organizované. Celkem to je dvacet sedm kamiónů. Z toho tři autobusy jsou kapela, sedm autobusů je „crew“, tedy všichni ostatní lidé, kteří se starají o show a zbytek, to je od podlah až po lampy všechno ostatní. Ten servis je naprosto dokonalý, ledničky jsou vždy plné dobrot, všechno je to tak perfektní, že tam ani nemůže dojít k nějakému konfliktu. Já jsem v životě nikdy nic takového nezažila. Vše na naprosto nejvyšší světové úrovni. Mám tam člověka, který se stará o to, že já jdu na pódium a všechny moje flétny jsou připravené na místech, kde si je při vystoupení beru. On si udělal fotky tak, jak jsem si je já rozestavila a dává mi je na milimetr přesně na ta samá místa. Nemluvě o tom, jak jsou napulírované. V životě se mi tak neblýskaly. Proto, abych se já mohla soustředit jen na svůj výkon v maximální možné míře. Do toho týmu se vybrali lidé, kteří nejsou žádní cholerici nebo nerváci. Jsou to lidé, se kterými se velmi dobře spolupracuje a navzájem se všichni podporují. I když jsem tam byla nová, tak mi dali pocit, že tam patřím, jako bych tam byla roky. V takové atmosféře se velmi dobře pracuje, člověk je kreativní a dostane ze sebe to nejlepší.

Ta energie z publika je určitě obrovská, když aplauduje hala s dvaceti tisíci diváky. Skoro každý večer. A teď najednou pauza. Nemáš tak trochu „absťák“?

Endorfiny a adrenalin, to je rozhodně návykové. Usnout po takové show nejde hned. Trvá mi to dvě až tři hodiny. Ale malá se vzbudí v sedm ráno a ji nezajímá, že maminka měla večer vystoupení. Když jsem se vrátila po té „šnůře“ domů, tak první dva týdny jsem si připadala jako na odvykačce. Ale tohle platí nejen pro ty, kteří hrají, ale i pro všechny ostatní, kteří jsou v zákulisí. Člověk je v neustálém drobném napětí, člověk je neustále připravený, každý den mám papír, kde je napsané, kdy a kde přesně musím být, kdy je líčení, kdy jsou kostýmy, kdy se odjíždí nočním autobusem do dalšího města, měli jsme pět kufrů a kočárek. Tohle všechno se muselo zkoordinovat. Pak se uklidnit z toho kolotoče, to opravdu chvíli trvalo.

Naprosto ti rozumím. Protože i já jsem si po tom vystoupení v Budapešti říkal, že i pro diváky je to tak silný zážitek, že asi hned jen tak neusnou. A zažil jsem to i na sobě. Když jsme u těch diváků a fanoušků, máte třeba nějaké, kteří jezdí na všechny vaše koncerty, kteří zjišťují, na jakém hotelu bydlíte?

Je zakázané sdílet na sociální sítě, na kterém hotelu bydlíme, ale ti skalní a extrémní fanoušci to vždy nějak vypátrají. Stojí s podpisovými kartami na recepci a než nastoupíme na zvukovou zkoušku, tak se nějaké autogramy rozdají. Je i pán, který byl na všech koncertech v Německu – a že jich nebylo málo. Naše cellistka Mariko Muranaka má i svůj fanklub, který za ní cestuje a vždy v publiku skandují její jméno. Potom například Guthrie Goven, asi nejlepší kytarista na světě – Hans to tvrdí, tak je to určitě pravda. A já mám tu čest, že mohu vedle něj stát každý koncert a poslouchat, jak hraje a improvizuje. Snažím se od něj učit, jak frázuje, jak dýchá, jak myslí. On má neskutečně mnoho fanoušků po celém světě. Každý, kdo tam vystupuje, to jsou obrovské osobnosti. Lidé to vnímají a sledují.

Máš ještě vůbec nějaký sen, který by sis chtěla splnit? Protože tohle, co prožíváš, to je absolutní vrchol.

Něco takového jsem měla na „wischlistu“ někde vzadu v hlavě hodně dlouho, říkala jsem si, že jednou se postavit na pódium vedle Hanse Zimmera, to by bylo něco. A teď je to tady. Samozřejmě, že je potřeba mít nějaké další cíle. Chci se zdokonalovat a zlepšovat, ráda bych se v letošním roce dostala do Arménie, abych se zlepšila ve hře na duduk. To je arménský nástroj a není jednoduché na něj profesionálně hrát. Místní si to „know-how“ chrání, ale věřím, že když člověk přijde a naváže osobní kontakt, tak by se to mohlo podařit. Abych se dozvěděla nějaké tajemství toho nástroje. Hraji na něj v Gladiátorovi nebo v Dune. Můj sen, co se týká vystoupení by bylo, abych se jednoho dne postavila na pódium - v o mnoho menší show, než ve které vystupuji nyní – pro méně lidí, s menším počtem hudebníků, a kde bych hrála skladby lidí, které mně ovlivnily během mého života. Hrála jsem s Morriconem, nyní hraji s Zimmerem, což jsou asi největší filmové legendy. Možná se mi podaří taky něco složit, tak samozřejmě ani moje skladby by nechyběly. To je hudba budoucnosti, ale třeba za nějakých pět nebo šest let se mi to povede.

A k tomu ti držím palce! :-)