Článek
Moucha rozvíří křídla a uprchne z blikající žárovky v rohu nemocniční chodby. Pistáciově zelená omítka dýchá novotou a svěžestí. Do zelené barvy jsou sladěné i železné spoje židlí, které stojí poslušně v pětiřadu u zdí naproti vchodovým dveřím do ordinací. Je 8 večer, a tak se ordinuje už jen v jedné. Pohotovost musí být vždy přístupná. Nikdy nevíte, kdy se vám může něco stát.
Dveře se prudce otevřou.
„Slepička!“ vykřikne postarší sestra do čekárny.
Nikdo se neozývá, jedinou odpovědí je lehké zavrzání židlí.
Postarší pán v hnědé kožené bundě si vymění pohled s paní o berlích, která sedí na druhém konci čekárny. Oba jsou náhle plní energie. Adrenalin se jim nalil do žil. Slepička tu asi není, a na ně mohla přijít řada dřív, než čekali.
„Pan Vilém Slepička je tu?!“ opakuje vyzývavě sestra, teď už lehce podrážděným tónem. Oba senioři teď už v polosedu překračují na místě.
„Jo, to jsem já,“ odpoví mladík s mastnými černými vlasy, který sedí v hnědém kabátě přímo naproti ní.
Zklamání se rozlilo čekárnou a pán i paní zklamaně spadli zpět na svá místa.
„Tak proč na mě jen koukáte a něco neřeknete? Jste normální?!“
Ticho.
Mladík na ni dál jen hledí nezúčastněným, lehce zmateným pohledem. Až ze sebe nakonec vypraví jen:
„Pardon.“
„No tak už pojďte, prosím vás. Nejste tu sám, nemáme na vás celou noc,“ vyzve ho sestra už shovívavějším hlasem a lehce se usměje.
„Ano… pardon,“ zopakuje mladík a pomalu se zvedá.
Jeho pohled prolítne čekárnou. Měla pravdu, nebyl tu sám. Byli tu tři.
„No tak pojďte dál, co vás trápí?“ ptá se doktor, zatímco si on neohrabaně sundává špinavé boty uprostřed otevřených dveří.
„Ale tak pojďte dovnitř, ať můžu aspoň zavřít,“ ozve se sestra.
„No, víte… um… já mám, to, varlata.“
„No tak to je dobře, nemyslíte?“ rozesměje se doktor.
„No… ne, totiž, oni mě pálí.“
„Aha. Tak to je jiná. A jak dlouho vás to tak trápí?“
„No, tak od oběda, teda večeře, no tak tři hodiny.“
„Tři hodiny vás pálí varlata a přišel jste za námi?“
„No, a-ano… pardon.“
„No, to se neomlouvejte. Svlíkněte se a vylezte si tady na to, ať se na to podíváme,“ řekl a vyměnil si se sestrou otrávený pohled.
Mladík si začne pomalu sundávat ponožky, potom béžové kalhoty se světlou mastnou skvrnou velikosti mince na tříslech. A nakonec i černé spodní prádlo.
Sestra přejede znechuceným pohledem přes tu hromadu špinavého zmuchlaného oblečení na židli a otočí se pohrdavě k mladíkovi, který už si vylezl na nemocniční lůžko.
„Ježiši, snad si sundáte ten kabát, ne?!“
„Jo, ano… pardon.“
„To snad není možné…“
Doktor se usměje.
„Tak co jste dnes dělal, než vás to začalo trápit? Byl jste, no, aktivní?“ ptá se, zatímco si nasazuje světle modrou gumovou rukavici.
„Ne, já to ne… já ani nevím. Byl jsem doma.“
„A co jste dělal doma?“ pokračuje doktor teď už lehce otráveným tónem.
„No já… spal jsem a potom jsem pracoval. Pracuju doma.“
„A dál?“
„No, já… pak už nic. Jen jsem vařil.“
„Aha, a co jste vařil, prosím vás?“ ptá se, zatímco v pravé ruce drží jeho lehce zarudlá varlata.
„No… vlastně nic. Housky a šunku.“
„A nic dalšího, jo? To jste toho teda moc nesnědl.“
„No jo, ještě kafe a olej.“
„Cože.“
„Teda, ne, ne dohromady. Olivový olej na to pečivo. Já to, já tam dávám sůl a chilli… Jako v Itálii.“
„S chilli?“
„Mhm,“ přikývne.
Sestra si hlasitě uchechtne.
Ticho.
Doktor pustí varlata, která dopadnou s plesknutím na gumové lůžko. Plesknutí se rozlehlo celou ordinací.
Dívají se na sebe všichni tři. On nechápavě. Oni také, ale trochu jinak.
„No tak se zase oblékněte.“
„Dobře,“ odpoví a nervózně sleze zpátky do rohu ordinace k hromadě svých zmuchlaných věcí.
Začíná si pomalu oblékat svůj hnědý kabát.
A vystrašeně se zeptá:
„Bude to v pořádku?“
Odpoví mu jen rytmický ťukot klávesnice. Ticho.
Nechápavě tam stojí v hnědém kabátu, nahý od pasu dolů, a kouká na doktora.
„Ano, doma si to sprchujte studenou vodou a kdyby to do zítra nepřešlo, zase přijďte,“ z tiskárny pomalu vyjede kus papíru, který doktor jen pobaveně zmačká a vyhodí do koše.
„A-ano, dobře,“ odpoví a začne si nasazovat levou ponožku.
„A mám počkat na zprávu?“
Sestra mlčí. Doktor mlčí.
„Nebo mi to pošlete na e-mail?“
„Prosím vás, vezměte si už něco na sebe a nestůjte tu nahej, nemáme na vás celej den,“ vyzve ho sestra.
Obleče se a zatímco si pomalu zavazuje zablácené tkaničky, sestra už netrpělivě čeká u otevřených dveří na chodbu, odkud netrpělivě nakukuje dovnitř postarší paní.
„Tak n-nashledanou a děkuju.“
Ticho.
V čekárně ho vítají nadšené dva páry očí, opět připravené v polosedu na svých židlích. Připravené, stejně jako chrti ve startovacích boxech, až uslyší signál ke startu.
„Pan Bubák je tu?!“ vyhrkne sestra podrážděně.
Pán v hnědé bundě se vítězoslavně podívá na svoji sokyni a vyrazí šouravým tempem k otevřeným dveřím.
„No tak pojďte dál, co vás trápí?“ ptá se doktor.
„Pane doktore, ty prášky, co jste mi dal, vůbec nezabírají…“
„No, to možná bude tím, že jste tu byl včera, pane Bubáku…“
Slepička se pomalu šourá ven z nemocnice.
„No a pak mám chodit k těm doktorům,“ brblá si podrážděně, zatímco míjí starší paní, která sedí zapadlá hluboko v nemocniční židli, stále zdrcená.
Vedle ní na dřevěnou židli dosedla moucha pod světlem problikávající žárovky.
Z vchodových dveří do chodby právě přišla, za zvuku klapající berle, postarší paní.
Udejchaným hlasem pronese:
„Dobrý večer.“
