Článek
Když politici rozfoukají oheň nenávisti a pak se diví, že začne hořet
Česká politika se v posledních letech proměnila v prostor, kde se místo argumentů pracuje s emocemi, strachem a historickými resentimenty. A největší paradox? Ti, kteří roky přikládali pod kotel, dnes stojí před plameny a tváří se, že s ohněm nemají nic společného. ANO, fakt není a takhle rozhodně nikdy nebude líp!
Historie jako zápalná látka
Dějiny by měly být zdrojem poučení. V českém politickém provozu se však staly nástrojem manipulace. Místo aby pomáhaly chápat současnost, slouží jako zkratka k mobilizaci strachu — zejména u starších lidí, kteří si pamatují, jaké následky mohou mít velké dějinné zvraty. A právě na tuto citlivost se dlouhodobě hrálo a hraje. Sudetoněmecká otázka, Benešovy dekrety, protektorát — témata, která by měla být předmětem odborné debaty, se proměnila v marketingové rekvizity prezidentských nebo parlamentních voleb. Dlouhé desítky let po válce, v prostředí naprosté právní jistoty a nulového ohrožení ze strany dnešního Německa, se schází Sněmovna a odsuzuje konání kulturní akce rodáků z Československa a jejich dětí či vnuků! Smutná realita, Česko 2026!
ANO: když se rozdělovači společnosti začnou bát vlastního díla
Hnutí ANO, které kdysi v pravěku přišlo „opravit zemi“ a na začátku se profilovalo jako moderní středopravicové hnutí, si postupně vybudovalo politickou identitu na tom, že pomáhá „našim lidem“ a varuje před hrozbami, které často samo pomáhá vytvářet. ANO postupně opustil každý, kdo se nechtěl podílet jako stafáž na ochraně zájmů firem svého majitele a jeho vlastní beztrestnosti. Kruh se uzavřel. Ale přece jen, sudetoněmecká karta, dramatické billboardy o ohrožení národa ze strany EU, operování zatažením do války, strašení revizí poválečného uspořádání — to vše bylo dříve součástí strategie (hrát na emoce, vyvolat strach a sjednotit voliče kolem „ochránce“) výhradně národoveckých, a hlavně okrajových stran jako je SPD. Strach je výborný marketingový nástroj, marketing má ANO nejlepší a proto tuto agendu hnutí přebralo. A nebylo by to ANO, kdyby nezašlo ještě dál a dříve okrajové subjekty (SPD) či nové spasitele (Moto) si nastěhovalo rovnou do vládní koalice a vedení komor Parlamentu. Jasně, ono hnutí ANO moc jiných možností nezbývá, díky způsobu fungování pana Babiše a jeho devastujícímu vlivu na morálku lidí v této zemi, se prostě mezi slušnými stranami nenašel nikdo, kdo by do holportu s ANO šel. Jednoduše se nikomu nechce poslouchat, že za všechny úspěchy může ANO, pan majitel osobně a za vše špatné koaliční partneři, jak jinak.
Zpět do dnešní chmurné reality. Strach je jako oheň. Když ho rozdmycháte, neptá se, koho má pálit a je jen otázka času, kdy třeba ztratíme kontrolu. A právě to se dnes tak trochu děje a moc dobře to vědí i poslankyně Malá a Válková. Najednou slyšíme výzvy ke klidu, k mírnění emocí, k „slušnosti“. Najednou se tváří, že agresivní atmosféra ve společnosti je cosi, co spadlo z nebe. Jenže kdo roky normalizoval tvrdý jazyk, nálepkování a vytváření nepřátel, aktuálně pomáhal rozfoukat plamen nenávisti vůči sudetským Němcům, nemůže dnes stát stranou a říkat: „To my ne.“ To je totiž politické pokrytectví v nejčistší podobě.
Alarmující role bývalých prezidentů
Ještě znepokojivější je však postoj dvou bývalých prezidentů — Václava Klause a Miloše Zemana.
Místo aby jako státníci uklidňovali situaci, podporovali dialog a hledali společenský konsensus, často volí opačný přístup. Jejich veřejná vystoupení, rozhovory a komentáře nepřispívají k uklidnění, ale naopak k dalšímu vyhrocování nálad. Místo snahy o porozumění přichází ostrá slova, obviňování, zesměšňování a podněcování nedůvěry vůči institucím či politickým oponentům. A to je alarmující.
Prezidenti — byť bývalí — mají v části české společnosti stále obrovskou symbolickou váhu. Jejich slova mají dopad. A když se místo mostů staví barikády, společnost se dál drolí. Oba jen ukazují, že naprosto nechápou svojí roli a vejdou do historie jako ostudné postavy zasluhující pohrdání a jako příklad mentálního a morálního úpadku po desítkách let strávených v politice.
Politika jako reality show
Když se podíváme na českou politiku jako celek, vidíme jeden společný jmenovatel:
místo řešení problémů se soutěží o to, kdo dokáže vyvolat silnější emoci.
Jenže společnost není publikum, které má tleskat tomu, kdo nejlépe zahraje strach.
A demokracie není reality show, kde vítězí ten, kdo nejvíc křičí a jede podle hesla „kvůli úspěchu ve volbách se přece může cokoliv, třeba lhát anebo chodit v nedůstojných kostýmech převlečení za bramboru a plivat na své oponenty.“
Oheň, který se šíří sám
Dnes politici stojí před plameny, které sami pomáhali rozfoukat. Ať už jde o ANO, vládní koalici, nebo bývalé prezidenty, všichni přispěli k tomu, že se veřejná debata změnila v bitevní pole. A teď se diví, že hoří. Jenže společenské napětí není vypínač. Nejde ho jen tak přepnout do polohy „klid“. Když se jednou legitimizuje nenávist, cesta zpět je dlouhá a bolestivá.
Co s tím?
Možná je čas přestat čekat, že politici sami uhasí požár, který rozdělili. Možná je čas odmítat jednoduché příběhy, které jen rozdělují. A možná je čas připomenout si, že demokracie není o tom, kdo nejhlasitěji křičí, ale kdo dokáže nejlépe vysvětlovat. A proto je důležité, že se konají festivaly, jako je Meeting Brno 2026, kde se bude mluvit, vzpomínat, veselit se, a to za přítomnosti těch, kterých se události staré desítky let bolestivě dotkly. Budou tam všichni, bez rozdílu, na které straně tehdy stáli jejich rodiče či prarodiče či oni sami jako malé děti. Máme přece vyzkoušeno, že to jde. Za ta staletí společného soužití, od počátků osídlení hraničních oblastí dnešního Česka německy mluvícím etnikem, jsme dokázali velké věci a výhradně vždy, když jsme spolu žili v míru, bez ohledu na jazyk, kterým se doma mluvilo a neválčili jsme kvůli náboženství nebo něčí imperialistické rozpínavosti či úplně zbytečnému nacionalismu. Prosperita Brna, Karlových Varů nebo Ústí nad Labem by nebyla možná bez předků našich dnešních hostí a je více než na místě se k hostům navždy chovat se vším respektem a přátelsky. A začít (někdo pokračovat) bychom s tím měli dnes večer v Brně.
