Článek
Justin Grädes má přes 40 populárních písniček a dvě hudební ocenění s roku 2015. Momentálně připravuje nový singl „Zůstanu svůj“ a nový pořad Show Justina Grädese, který bude dostupný na speciálním YouTube kanále a na různých streamovacích platformách.
Kdy jste přišel na to, že by hudba mohla být to nejdůležitější ve vašem životě?
Asi ve třinácti letech, kdy jsem poprvé držel v ruce kytaru a každý den se chodil na ni vzdělávat do zušky. Každý moje kroky vedly ke kytaře nebo k pianu. Vždycky jsem měl sen, že se usadím v showbyznysu a budu dělat to co mě baví. Nikdy jsem ale netušil, že cesta ke slávě je drsná a neuvěřitelně těžká. Kolik pádu a strmých narážek jsem musel překonat.
Někdy když se za myslím nad tím, co všechno jsem pro svůj kariérní růst obětoval, čím jsem si opravdu prošel a zda to co dělám má cenu. Tak dospěji k závěru, že není důležitý zda se to někomu líbí, ale zda mě to baví. A každý styl hudby či herectví si najde své fanoušky.
Byli vaše tehdejší sny popové?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Hrál jsem chvíli klasiku na kytaru, o hodinu později folk a k večeru si hrál k puštěným písničkám z rádia. Každopádně mé srdce buší spíš rockově. Mé první demosnímky byly hudebně dost razantní.
Později když jsem si sedl k pianu a začal skládat, ze mě ale šly popové písně. Řekl jsem si, že tuhle svou přirozenost nebudu ovlivňovat. Koncertní pojetí mých skladeb je ale spíš rockové. Nebaví mě škatulkování. Podle mě se hudba má dělit pouze na líbí se mi a nelíbí se mi.
Studoval jste činohru na Janáčkové konzervatoři v Ostravě, věděl jste už tenkrát že se činohře nebudete věnovat?
Moje sny byly vždycky hudební, činohru jsem studoval, protože jako obor mě zajímala, ale už tenkrát jsem věděl že hudba je to, co mě baví a posouvá vpřed.
Když skládáte své písně, musíte vzhledem k tomu že nemáte hudební vzdělání přidávat z dovedností, abyste plnil kritéria mainstreamu?
Vůbec ne. Prostě si sednu k pianu /kytaře a skládám. Nemám limity. Jde mi o to najít správnou emoci, napsat melodickou písničku a k tomu dobrý text. Neříkám si, že bych měl ukázat, že umím také dost složité a moderní věci, když na to přijde.
Prostě skládám tak, jak to cítím. Na nic si nehraju. Největší odměnou pro mě je, když lidé hrají mé písně u táboráků nebo je hrají kapely na zábavách.
Když ale skládám něco, v čem jde o víc než zábavu, umím přepnout k větší složitosti. A velmi mě to baví.
Lhal?
Jako kluk jsem vyprávěl, že mám všude kontakty, nic není problém a potřebuji jen první šanci. Ve skutečnosti to tak nebylo, takže když to s písničkou My love vyšlo, byl to trochu zázrak a já zjistil, že jsem sám sebe hodil do vody a zapomněl jsem, že neumím plavat.
Byl jsem trochu slon v porcelánu a naložil si na sebe víc, než jsem byl schopný zvládnout. Nelituji toho, byla to svým způsobem asi ta nejlepší škola. Navíc mám tu vlastnost, že mě každé odmítnutí a každý nezdar motivují.
Co se stalo po vydání vašeho posledního alba Zapomínám v roce 2024?
Právě že nic. Přestalo se mi dařit, začal jsem hodně pít, rozešla se semnou už teď ex partnerka a procházel jsem obdobím sebe destrukce. Nikdy jsem totiž nebyl ten hodný kluk, nebyl jsem romantik z písničky Růženka.
Vždycky jsem byl trochu problémový, měl jsem dvojky i trojky z chování, dělal jsem maléry, zajímaly mě víc holky než cokoli jiného a na spoustu věcí jsem kašlal.
To se se mnou táhlo, a tak cesta, na kterou jsem se vydal po pátém albu Zapomínám, pro mě vlastně byla přirozená. Byl jsem to já.
Zachoval byste se stejně i dnes?
Ne. Protože jsem teď potkal osobu, se kterou jsem šťastnej, kterou miluji a nedovolím aby moje divoká minulost zasahovala do mé rodiny.
Miluju ji, protože ze mě se snaží udělat dobrého člověka, má spousty trpělivosti se mnou a šíleně mě podporuje v mých zájmech i v pracovním a osobním životě.
