Článek
Niccolò Machiavelli [makjaveli] (3. května 1469 – 21. června 1527, Florencie) byl italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik, vojenský teoretik a polyhistor žijící v období renesance. Často je označován za zakladatele politologie. Ve svých spisech formuloval politicko-mocenský ideál a prostředky k vytvoření silného, jednotného státu v čele s osvíceným vladařem.
Pocházel z notářské, ne příliš zámožné florentské rodiny. Jeho otec Bernardo byl právníkem, se svou ženou Bartolomeou měl kromě Niccola ještě syna Totta a dcery Primaveru a Ginevru. Niccolovi se dostalo humanitního vzdělání a jeho myšlení formovala díla antických klasiků, především Aristotela, Cicerona a Tita Livia.
Lidský život bral spíše jako loutku, kterou měl jiný v rukou. Roku 1498, po pádu Savonarolova režimu, byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. Dalších třináct let vedl druhou kancelář sekretariátu, která se zabývala správou zahraničněpolitických a vojenských záležitostí. Jako skvělý diplomat a schopný úředník se zúčastnil mnoha jednání i zahraničních misí.[3] Machiavelli byl čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i k papežskému dvoru Julia II. a byl jmenován komisařem pro válku proti Pise. V této době pro něj život druhých neznamenal už vůbec nic…
Znáte?
Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Ano, toto je citát právě Nicolla Machiavelli.
K novému originálnímu zkoumání politického fenoménu, k pokusu o novou politickou filozofii, vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak bezohledně kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Dále je pro Machiavelliho úvahy typické, že vychází z přesvědčení, že i když se časy mění, lidé zůstávají v podstatě stejní. Nepřijímá tedy myšlenku o zdokonalování lidstva a člověka. Od lidí se podle Machiavelliho dá očekávat spíš zlo; k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni. Přesto ve svém dílu Vladař vkládá do lidí jistou důvěru. Jeho vztah k většině vládců, nebo celkově lidí, by se dal popsat takto:
Za každým vládcem rádce, za každou loutkou je loutkař.
Na sklonku jeho života nabídli Medicejští Machiavellimu roku 1526, aby řídil novou stavbu městského opevnění 1527 však vláda Medicejských padla a nová republikánská garnitura zbavila Machiavelliho úřadu. Machiavelli se ještě pokusil znovu získat místo sekretáře, neuspěl však. Po tomto odmítnutí těžce onemocněl, patrně na žaludeční vředy, a v roce 1527 duševně zlomen zemřel. Pohřben je ve florentském chrámu Santa Croce, stejně jako například Galileo Galilei. A tak skončil život váženého politika.
