Článek
Jsem pes. Mám čtyři packy, ocásek a chodím trochu křivě. Jsem pyšný, líbí se mi buldočky. Mám rád svého pána, ale někdy mu zdrhnu. Jo, jmenuju se Kakin. A co jsem za rasu? No úplně normální směska – podvraťák. Akorát nejsem vidět. Nemůžu bejt nemocnej. A budu živej tak dlouho, jak dlouho bude žít můj páníček. Jsem totiž IMAGINÁRNÍ PES. Navíc si píšu deníček, když se mi líbí něco SKUTEČNÉHO, na co nechci zapomenout. Můj páníček je takovej už dost ojetej roker. Občas si povídáme, občas mě bere s sebou na pivo. Rád ho pozoruju a poslouchám. Tentokrát jsme ale poslouchali oba. A byli jsme z toho mimo.
Znáte Jelínkovi? Hospodu kousek za Májem a pár kroků od metra. Rád tam s páníčkem chodím. Eskalátory v metru ukrutně klepou a jsou studený na packy, ale co. Nějak to vydržím. K Jelínkům vstupujete jak do chrámu. To se mi líbí. Místnost, kde v koutě po pravé ruce trůní pípa, která vypadá jak posvátná relikvie. Za ní je výčepní Bohouš s tak mohutným knírem, že i císař Franz Josef by byl spokojen. Bohouš je nejen mistrem svého oboru, on je možná umělec světového formátu. Pivo natočené od něj nemá daleko k symfonii.
Tenkrát bylo po desáté dopoledne a v hospodě byl poklid. Hned za pípou je průchod do vedlejší místnosti, která byla téměř prázdná. I hlavní stůl, kde v čele sedával hudebník Vyčítal a je spojnicí s Bohoušovou pípou, měl minimum štamgastů. S páníčkem jsme byli na stojáka před Bohoušem, pak tam byli dva mlaďoši a přímo u pípy tři chlapíci v hezkých kvádrech a s hudebními nástroji. Občas tam takoví týpci bývaj, protože vedle je nahrávací studio vážné muziky. Překvapilo mě, že Bohouš mi sice misku s vodou dal hned, to zase jo, na to je machr, ale jinak poslouchal chlápky a pivo jim podával opatrně. Moc opatrně. Páníček na ně taky civěl. Najednou se otevřely dveře a přišel čtvrtý chlapík v kvádru a kabátě. Taky tisknul housle jak mimino. Je fakt, že i já jsem poznal, že jeho tlustý modrý svetr, to tedy bylo něco a kabát z tak kvalitní látky, že i odspodu jsem viděl něco úchvatnýho. Vítal se s těma ostatníma a bylo jasný, že se dlouho neviděli a moc rádi se potkali. Občas špicluju. Ne že bych měl tyhle psy rád, to ne, ale nastražím uši a poslouchám. A podívám se nahoru a páníček to samý. Taky špicluje. Dokonce jsou zticha i mlaďoši. Bohouš obřadně podává půllitr své symfonie a chlapící jedou rozhovor.
„Co tu děláš? Kolik let jsme se neviděli?“
Chlapík v drahým svetru a s houslema, je příjemnej a povídá, že je to hodně let, že je tu na tři dny a točí něco s vídeňskou filharmonií. Trojice v kvádru pokyvuje hlavou a všichni se smějou, že se asi potkají ve studiu. Pak padá od nich otázka, po které Bohouš jde do kouta, opře se a zírá na ně. Mlaďoši jsou zticha úplně a páníček se tváří, že v místnosti vůbec není, akorát jeho uši jsou velké snad jeden metr. Já jsem si pro jistotu lehnul blíž k misce s vodou, protože tak je líp slyšet.
„Hele, a jak to bylo s tím Elvisem? Kolik let jsi s ním hrál?“
Chlapík s houslema a teď si myslím, že to snad budou stradivárky, jen mávne rukou, zhluboka se napije a povídá:
„Asi tři roky. Ale víš, že to bylo jenom ve Vegas. Von byl Elvis strašně hodnej a fajn. Představte si, co se nám třeba stalo.“
Tak teď bylo v chrámu u Jelínku asi největší ticho za jeho více než stoletou existenci. Páníček měl uši dvoumetrový a splýval s dřevěnou stěnou, Bohouš byl kamenej a mlaďoši se téměř vypařili. Všichni jsme koukali jak u vytržení. Chtěl jsem si líznout vody, ale v týhle chvíli, no uznejte, něco nepředstavitelnýho.
„Elvis dostal jako dárek kabriolet Cadillac. Tak nám ho dopoledne před hotelem ukazoval, projeli jsme se v tom a samozřejmě byli nadšení. Elvis se furt vyptával, jestli se nám skutečně libí, smál se. On byl fakt neuvěřitelně dobráckej a chvílema mi přišel jak dítě.“
Teď už jsem se musel oklepat. Z Youtubu, na kterej čumím, když na mě páníček nemá čas, znám Elvisovy klipy, televizní koncert z roku 1968, kdy Elvis je v černý kůži a vypadá nadpozemsky. Doprovází ho tam čtveřice hudebníků, ale to evidentně není tenhle konzument piva v super drahým svetru a s ještě cennějšíma houslema. No protočily se mi panenky.
„A teď si představte, co se stalo. Asi za čtrnáct dni nám Elvis říká, ať jdeme před hotel. Tak jsme šli ven. Tehdy Vegas vypadalo jinak než dnes. Žádní Asiati, žádní bezďáci, žádná nákupní centra. Kasina, koberce na chodnících, miliony barevných žárovek a před hotelem stálo pět nových Cadillaců. Elvis se smál a volal, že jsou naše. Že nám chtěl udělat radost, když se nám tak líbily.“
Asi vám nemusím říkat, jaká byla atmosféra u Jelínků. Naštěstí nikdo nepřišel dovnitř. To, že se v hospodě přestal točit i okenní větrák ve vedlejší místnosti bylo celkem pochopitelný.
„A co ty, jezdil jsi s tím?“
„No jasně, to bylo bezvadný auto, měl jsem ho několik let a pak ho prodal.“
Pán si popostrčil housle a začal se bavit o osudech ostatních chlapíků. Takový bežný rozhovor spolužáků, kteří se vidí po letech. Páníčkovi svítili oči, mlaďoši byli jak pěnice a Bohouš opatrně čepoval novou várku.
No řeknu Vám, myslím na to už několik let. Vždycky, když slyším Elvise, vidím toho pána v modrém svetru a s páníčkem na sebe mrkneme. A dodnes nevíme, kdo to byl.
