Článek
Tedy je pravdou, že jsem se do tohoto kraje zamilovala již v dětství a chalupa zde byla pro nás nedostižným snem. Až v dospělosti se stal sen skutečností a bohužel, postupem času nastoupila deziluze a zklamání. Mnohé z toho, co jsme měli tehdy tak rádi, nadobro zmizelo, nebo se stalo obětí lidské chamtivosti.
Tak třeba koupání v koupališti U Pelíška v Prachovských skalách bylo něco, na co se nedá zapomenout. Chladná, čistá voda i v nejparnějším létě, křik dětí hrajících si na sněhobílém sklářském písku odrážející se ozvěnou od skal, barevná budka pokladny, kde kluci prodávali kromě vstupenek barevnou limonádu. To všechno krátce po revoluci zmizelo. Zbyla jen vodní plocha zarostlá žabincem a pochmurné ticho. Přesto na mapách zůstalo prvorepublikové koupaliště zaneseno. Raději jsem tam už nechodila, pohled na sytě zelenou stojatou vodu mi vháněl slzy do očí. Až letos, maličký zázrak. Upravený přítok do koupaliště, poměrně čistá hladina. Na vykoupání to ale zdaleka není. Vstup po zatravňovacích dlaždicích si říká o zranění (ikonické široké schodiště dávno zmizelo), odrazují i kameny a něco jako suť na dně nádrže a neupravené okolí. Místo chladivé koupele si ale můžeme dát čaj v čajovně postavené na místě bývalých dřevěných šaten. Stojí ale o to někdo v parných létech?
Smutnou vzpomínkou je i koupání v proslulém Věžáku. Ano, to je ten z „Velryby“. Cesta podél něho je místy rozbahněná od jízdních kol (v tomto stavu je plno zdejších tzv. cyklostezek), rybník samotný bývá téměř zarostlý a okolní lesy zdevastované po těžbě dřeva po kůrovcové kalamitě.
Vlastně, co se koupání v přírodě týče, mezi Turnovem a Jičínem je spousta chovných rybníků, ale žádné pořádné koupaliště v přírodě. Jedinou výjimkou jsou známé Jinolické rybníky.
Již, když se napouštěly, místní chmurně předpovídali, že v nich bude více moči než vody. Dodnes to platí doslova, vlastně je to ještě horší. V okolí nebohého Oborského rybníka (největší ze tří jinolických rybníků) přibylo masivně rekreačních zařízení, bez ohledu na kapacitu rybníka. Přes to všechno chybí na hlavní, teď už jen plážičce, sociální zařízení. Vlastně chybí úplně všechno, co patří k civilizované rekreaci u vodní plochy. Není zde plavčík, převlékárna, nějaké občerstvení, kam byste si mohli dojít v plavkách. To vše ale tady v nedávné minulosti bylo. Co ale neexistovalo, bylo neustále vzrůstající parkovné (letos 80 Kč), které vyhnalo motoristy parkovat riskantně na krajnici silnice. Vzhledem k tomu, že poplatek za auto je stejný, pokud se chcete zdržet hodinu, či celý den, vůbec se tomu nedivím.
Co se stravování v okolí týče, bohužel mizí mnoho známých hospod, kde se dalo občerstvit za rozumné peníze. Některé vyhořely (Brada), jiné se staly pro motoristy, díky vysokému parkovnému, prakticky nedostupné (Turistická chata v Prachovských skalách). No a některé prostě zavřely. Za všechny proslulý Vidlák s kdysi výbornou kuchyní a rychlou obsluhou. Zavřeno, šmitec, kam se turisto a cyklisto dnes poděješ, stánek s občerstvením oběd nenahradí.
A že těch cyklistů v Českém ráji je. Upřímně, pokud nemají vypérované elektro kolo, nebo nevlastní plechové pozadí, dost je lituji. Kopcovitý terén a silnice a cyklostezky v zoufalém stavu, kde je více děr, záplat a vyjetých kolejí, než rovnějších úseků, prověří všechny až do morku kostí. Je s podivem, že zde nedochází k více nehodám, vždyť třeba profil silnice v prudkém klesání z Březky do Libuně připomíná obrácené umyvadlo s krajnicemi mnohem níž, než je střed vozovky. Naprostou lahůdkou je pak pro cyklisty a hlavně řidiče aut propadlá silnice ve Stéblovicích, nedaleko Sobotky. Pokud chcete zjistit, co vydrží tlumiče vašeho auta, projeďte Stéblovice, směr Sobotka. Ale pozor na kamiony a náklaďáky, které se zde často nečekaně zjeví, když si zkracují cestu z turnovské silnice.
Ano, bývaly doby a nakonec ne tak vzdálené, kdy jsme se po okresních silnicích dostali za hodinku do Krkonoš. Dnes ten, kdo to zkusí, riskuje likvidaci svého automobilu. Abych byla konkrétní, jde o úsek z Lomnice nad Popelkou do Jilemnice. Dříve to byla pohodová jízda, dnes horor.
Abych nebyla jen negativní, v Jičíně mi připadá vše takové, jak by mělo být. Parkovné na Valdštejnově náměstí spíše symbolické, nákupní zóny nedaleko centra přehledné a neobtěžující, vše, kromě vlakového nádraží, blízko. Jičín je upravený a jako z pohádky, což se týká nejen podzimních slavností, ale i parkové úpravy. Je radost tady nakupovat, zvláště, když COOPy, okupující vesnice, mají tak přemrštěné ceny, že je lepší se jim vyhnout.
Srovnám-li ovšem rekreační oblast Českého ráje s takovým Žďárskem, je jasné, kdo je u mě vítěz. Tam dobré podmínky ke koupání, vstřícnost k turistům, opravené památky, novinky, slušné silnice i nižších tříd, tady přežívání z podstaty, přelidněnost a nezájem cokoli zlepšit.
Pokud přemýšlím, proč mám chalupu zrovna tady, pak mám jen málo důvodů, ty jsou ale zatím podstatné: zaprvé jde o oblast velmi dobře dostupnou z Prahy a za druhé je odsud blízko do Krkonoš a do Jizerských hor. Místní vycházky, které jsem měla tak ráda, neuvádím, protože oblast Prachovských skal, Trosek a celkově celý Český ráj trpí (použiji hnusné slovo) overturismem, nebo spíše overcykloturismem. A u toho se musím ještě zastavit.
Nějak mi nedochází, proč právě zdejší krajina je cyklisty tak oblíbená, když veškeré hlavní turistické cíle jsou mimo jejich možnosti, samozřejmě, pokud nejde o vandaly a těch je tady také dost, kteří nerespektují žádné zákazy a klidně vjedou i do lesa. V mnoha případech jsou ale cyklostezky nevhodným terénem přímo vedeny a lesní pěšiny jsou pak rozježděné a zabahněné (úsek Kyje, krásně opravená minirozhledna, Alainova věž), takže se stávají překážkou i pro pěší. Terén je ale problematický i pro ukázněné cyklisty.
Navštívit vyhlídky na skalní města znamená sesednout většinou z kol a vést je velmi neschůdným terénem. Ve většině případů to ale ani tak nejde a tak je řešení jediné: určí se dobrovolník, který je nucen hlídat kola a zážitku se vzdát, což není ideální. Toto ovšem neplatí pro takzvané pumpičky-cyklisty, které turistické cíle vůbec nezajímají. Z kol neslezou a hltají kilometry většinou bezohlednou jízdou, míjejíce vyděšené pěší turisty o milimetry.(Mimochodem, vysvětlí mi někdo, proč je zvonek na bicyklu tak out? Proč na mě projíždějící, ti slušnější, musí zdaleka hulákat, abych laskavě uhnula? To je nějaký pokrok ve jménu módy?) Pak taková nejznámější „hřebenovka“ Českého ráje, Hrubá skála- hrad Valdštejn, připomíná hustotou provozu Peking v ranní špičce a stává se pro pěší turisty naprostým martyriem.
Vlastně, vše začíná již na Hrubé skále. Chaos na zcela nedostatečném parkovišti, které se prostě nafouknout nedá, bylo letos ozvláštněno půjčovnou koloběžek. Přímo uprostřed parkoviště. Možná si někdo řekne, že stále mluvím o motoristech a parkovištích, ale bohužel, jsem již pokročilejšího věku a na tato místa se již dostanu s použitím hromadné dopravy s vypětím sil. Nakonec, podle počtu motoristů, kteří právě zde často sundávají kola z nosičů, to nedokáží i ti mnohem mladší. Přemýšlím, jak by tuto situaci řešili u našich sousedů v Německu. Pravděpodobně by umístili parkoviště pod zámek a turisty vozili mikrobusem-pendlem, či elektrickým vláčkem za lidové!!!! ceny.
Čím mé spíše smutné vzpomínání zakončit? Zatím mohu jen doporučit počkat si na časné jaro, nebo podzim, kdy je zde klid a kdy konečně můžete ocenit přírodní krásy všude kolem. Teprve tehdy, je to ten pravý Český ráj.
