Článek
My údržbáři jsme měli to monstrum udržovat v chodu. Tři elektrické obloukové pece tavily ocelový šrot, v tekutém stavu se přidávali přísady, aby vznikla kvalita. Tavič otevřel dveře a lopatou tam házel mangan, nikl, wolfram podle potřeby, aby nakonec ta tekutá ocel splnila požadavky k různému použití.
Ti chlapi v tom hrozném horku a prachu na tři směny měli pocit, že to tak musí být, když jsem tavič a dobře zaplacen. Pot se řinul a pivo teklo proudem. Díval jsem se na ně s obdivem, jak to mohou vydržet.
Když bylo hotovo celá pec se sklopila a ocel propíchnutou dírou tekla do pánve zavěšené na jeřábu, cca 30 tun. Pak se převezla do vedlejší haly a pomalu se vypouštěla z pánve do bezedné formy, kde tuhla a tento kvádr se posouval do chladicích boxů a nekonečný žhavý sloup klesal k nůžkám o deset metrů níže, kde byl dělen na 2 metry dlouhé tunové ingoty.
Tento systém zvaný plynulé odlévání oceli jsme udržovali v chodu, my údržbáři, nepřetržitě na tři směny. Moje maličkost se také zúčastnila. Bylo mi pětatřicet, ženatý, dvě děti 2 a 6 let, bydleli jsme v domku u rodičů manželky. Dojížděl jsem 10 km na Kladno.
Dole pod nůžkami se ingoty pokládaly na dopravník, který je vyvezl na povrch a tam se ukládaly do velkých beden kde pomalu chladly. S dopravníky byla stálá potíž. Žhavé ingoty se někdy vzpříčily dopravník se zastavil, nůžky dál stříhaly, ingoty se hromadily a bylo horko.
Obsluha nůžek a já jsme se snažili dopravník uvolnit, zmatek nad zmatek. Tady mi to došlo. Proč musím dělat takovou nebezpečnou práci, kam si ty trotle vlezl. Pak k se to stalo.
Jeden ingot se z dopravníku svezl, tam kde jsem stál, snažil jsem utéct, ale bylo pozdě. Sjel mi po zádech a zasáhl levou nohu, bylo mi hrozné horko, po jedné noze jsem odskákal a lehl na beton.
Co bylo dál. To už je jiný příběh.
