Kapitánův deník: Plavba pod vybuchující sopkou na Kanárech

Přílet na Kanárské ostrovy je velmi příjemný, po zhruba 5 hodinách se teleportujete z pochmurného počasí u nás na sluncem prosvícené ostrovy, kde si i v zimních měsících užijete krásné teploty kolem 25 stupňů. Potěší i stabilní pasát, který je pro plachtění ideální.

Nenechte se však uchlácholit, počasí umí i zde vytvořit podmínky, které mohou být pro jachtaře výzva, ale o tom později.

Rozhodli jsme se vyplout z ostrovu Tenerife z mariny San Miguel, kde kotví převážná část charterových lodí. Marina je poblíž jižního letiště, kde přistává většina evropských letů. Každého námořníka, který ještě neplul v přílivových vodách, jistě zaujme systém plovoucích marín, které se přizpůsobují výšce hladiny.

Při přebírání lodě se mi poprvé stalo, že loď nebyla plně dotankovaná od předchozí nezodpovědné posádky, a tak jsem logicky reagoval, že hned přepluji na benzinku naproti našemu pieru a loď dotankuju. Base manager mě upozornil, že benzinka je teď celý víkend zavřená, a pokud plujeme směrem na La Gomera, tak není problém dotankovat tam. A tady určitě každý ostražitý kapitán zbystří, polovina nádrže není vzhledem k možnosti ucpání palivového filtru nečistotami ve vlnách vůbec ideální. A to jsme ještě netušili, jaké problémy nám tato situace přinese v budoucnu.

Vypluli jsme prozkoumávat západní pobřeží Tenerife, kde je možné plout okolo útesů Los Gigantes, jejichž výška 500 – 800 metrů působí z paluby lodě opravdu grandiózně.

Pokud máte rádi mořská zvířata, tak od západního pobřeží Tene až po La Gomeru se vyřádíte. Prakticky všude kolem plavou delfíni nebo jejich mnohem větší příbuzní – Kulohlavci. Postupně jsme si jen vybírali skupinky, se kterými jsme se vezli.

Při připlouvání jsem přes VHF kontaktoval marinu v San Sebastián s žádostí o tankování, načež jsem byl odmítnut, že dnes ne. Řekli jsme si „paráda“ a rozhodli se zkusit štěstí v přístavu Valle Gran Rey na západní straně ostrova. Někde přece musí být možnost dotankovat…

Při obeplouvání nás zaujaly sympatické zátoky lemované útesy a po zakotvení v přístavu jsme se rozhodli mimo shánění nafty tento ostrov pořádně prozkoumat. Žádní turisté, krásná a hluboká údolí, deštný prales a pohodová atmosféra ostrova nám učarovaly hned při připlutí. Ale to nejlepší nás ještě čekalo.

Blížil se západ slunce a my se taxíkem nechali vyvézt na vyhlídku pro výhled nad celým ostrovem.

Co jsme ovšem nečekali bylo, že se z pozorování západu slunce stane pozorování erupce na ostrově La Palma.

Najednou se do klidného večera ozvala rána a z La Palmy se začal velký sloup popela drásat do horních pater atmosféry.

Nám nezbývalo než jen s obdivem pozorovat tento úžasný, ale taky nebezpečný akt matky přírody. Z tohoto přírodního divadla jsme však měli i velký respekt, protože jsme všichni věděli, že další den se vydáváme právě na La Palma.

Ráno jsme neplánovaně absolvovali dva kurzy. Nejdříve kurz španělštiny, kdy jsme se snažili v přístavu sehnat naftu - kterou jsme nesehnali. A pak kurz freedivingu pro utopený telefon - který jsme nevylovili.

Je třeba dodat, že v době plavby ještě na kanárech dojížděla pandemie a služby byly značně omezené. Nicméně s nedoplněnou nádrží musíme vyrazit dál.

Ručička ukazovala jednu třetinu nádrže a my vyhodnotili, že máme plachty a máme vítr, takže naftu spotřebovávat nebudeme. Nastalo ovšem rychlé vystřízlivění. Vpluli jsme do absolutního bezvětří, které se střídalo s chaotickým větrem ze všech různých směrů v krátkých sledech po sobě. Předpověď zkrátka vůbec neseděla. Nezbývalo nám než nastartovat a doplout.

Po několika hodinách plavby se ze slova dojezd stalo tabu. Samozřejmě jsme ho měli spočítaný a matematicky vše vycházelo dobře, ale s přibývajícím časem a klesající ručičkou jsme čím dál nervózněji vyhlíželi pevninu.

S blížící se La Palmou jsme taky konečně zjistili, „co se to tady vlastně děje“.

Ze sopky do moře vytékala láva, která vytvářela nový poloostrov.

Nad ostrovem se honila černá mračna s občasnými záblesky a pod kráterem jsme viděli dokonce malé tornádo! Zkrátka počasí bylo lokálně absolutně destabilizované, a proto se naše snahy o vyčtení předpovědí z různých zdrojů staly naprosto zbytečnými.

Tou dobou už jsem měl s místní pobřežní stráží přes VHF vysílačku vykomunikovanou naši situaci a vzhledem k erupcím na ostrově byli velmi vstřícní a v případě potíží by za námi okamžitě vyrazili. Opět se mi potvrdilo, že dobře ovládat VHF komunikaci se vyplatí a její aktivní používání ušetří mnoho nervů.

Loď jsme na konci do přístavu dotlačili očima. Dojeli jsme na opravdu poslední kapku nafty, která v trubkách zbyla. To jsme zjistili, když jsme do nádrže dotankovali mnohem více, než byla její psaná kapacita. A jestli z toho plyne nějaké ponaučení? Jako vždy, dávejte na svůj úsudek a neposlouchejte rady z okolí, aniž byste si ověřili jejich přesnost.

A spoléhání na předpověď počasí? Z nepřesných čísel se snažíme dělat přesná čísla a je třeba počítat s tím, že to občas nemusí vyjít.

Ráno jsme se probudili jako do jiného ročního období. Celá loď byla zasněžená popelem, ostatně jako celé město. Zhruba polovinu města smetla vytékající láva a tam, kde včera byly domy, tam dnes byly jen pláně zaschlé lávy. Druhá polovina města však úplně normálně fungovala. Taxi, pekárny, restaurace, MHD, to vše fungovalo jakoby se nechumelilo (popílkem). Může to znít opravdu banálně, ale byl to velmi silný a emotivní zážitek.

Když jsme šli vše zblízka prozkoumat, čekaly nás ulice zasypané popelem a respirátory, které jsme si vezli z úplně jiného důvodu, našly své uplatnění. V domech, které stály poblíž lávového pole, ale zatím nebyly pohlceny, stále zůstávali místní na stráži s nejistou vidinou do budoucna.

Den jsme zakončili v místní restauraci, která byla pečlivě zabedněná proti všudypřítomnému popelu. I přesto jsme po chvílí měli viditelně popel na talířích a nám se jen potvrdilo, že místní to mají s běžným životem po erupci velmi náročné i přes to, že měli to štěstí a láva jejich dům nezasáhla.

Při vyplouvání z mariny jsme opět v bezpečné vzdálenosti obeplouvali lávový poloostrov, který jsme si natáčeli a fotili dronem. I přes to za námi pro jistotu vyrazila loď pobřežní stráže, aby nám přes vysílačku sdělila, ať držíme kurz a hlavně neplujeme směrem k lávě – asi to už někdy někoho napadlo.

Kanáry jsme si za ty roky, kdy se kolem nich plavíme, zamilovali. Letos vyrážíme znovu a na konci roku plánujeme další plavbu. Pokud byste se chtěli k tomuto dobrodružství přidat a nabrat zkušenosti s oceánskou plavbou, tak se mi neváhejte ozvat. Rád vás uvidím na palubě.

Petr Pitucha