Článek
Chvilku váhala, jestli trefila správnou odbočku, ale ukázalo se, že navigace je s jejím manévrem spokojená a nic nenamítá. Beata nahlas dlouze vydechla, aby se trochu uvolnila a pokračovala dál rovně po široké volné silnici mezi obcemi.
Nesnášela cesty, které neznala. Vždycky byla nervózní, aby se neocitla na křižovatce, se kterou si nebude vědět rady. Aby nebrzdila ostatní řidiče, když bude bloudit. A aby nebyla pro smích, když v cíli, kde nikdy předtím nebyla, nenajde vhodné parkovací místo. Dnes má ještě o důvod k nervozitě víc.
„Dáša tam přijede autobusem?“ zeptal se Darek, když si Beata doma kontrolovala obsah kufru a připravovala se na odjezd. „Jo jo, jasně, vždyť víš, že neřídí,“ odpověděla mu Beata a při těch slovech se krčila a skrývala obličej za zvednutým víkem kufru. Odborník na neverbální komunikaci by v této chvíli měl jasno. Ne tak její Darek. „Jdu si ještě zapálit než odjedeš,“ hodil hlavou směrem k balkonovým dveřím a odcházel s hrnkem kafe v ruce.
Darek. To jméno dřív nemohla vystát. Tak se přece nikdo na světě nejmenuje - jenom on, naříkala v duchu, když tenkrát před lety držela v ruce pozvánky na jejich svatbu. Ale protože jméno bylo jeho jediná vada na kráse, tak si na Darka nakonec prostě zvykla. „Prosím tě, podej mi můj mobil, já jsem si omylem vzal tvůj,“ zavolal Darek od balkonových dveří a mával telefonem. „Zase? No jo, to jsou ty iPhony,“ zasmála se Beata. „Uznej, že tohle je furt lepší, než když jsem ho minule sebral tvýmu tátovi a odjel s ním až do práce,“ řekl a bez čekání na odpověď za sebou zavřel dveře na balkon. „Nevím, proč máme všichni černej,“ pokrčila Beata rameny a zapnula kufr.
„Miláčku, maminka jede s tetou Dášou na výlet. Vrátím se v neděli a něco ti přivezu, ano?“ řekla Beata a pohladila syna po vláskách. „S tetou Dášou?“ zvedl oči od vláčku. „Ano, s tetou Dášou,“ řekla. Bože, kolikrát ještě bude muset lhát, než odjede? „Mami, dobře a mami, co jí krab?“ řekl chlapeček a jezdil dál s vláčkem. „Já nevím, broučku, zeptej se tatínka. Tak pa, kluci, jedu,“ řekla rozhodně, když se Darek s prázdným hrnkem vrátil z balkónu. Pak popadla kufr na kolečkách a šla tak rychle, jak dokázala, jako by potřebovala, aby zvuk koleček přehlušil zběsilý tlukot jejího srdce.
Teď jí zbývalo do cíle něco málo přes třicet kilometrů a na muže ani syna nemyslela. Věděla, že o ně bude postaráno. Myslela na to, kam jede a co ji tam čeká. A hlavně kdo. Vzpomněla si na poslední zprávu, kterou jí napsal, když mu dávala vědět, že vyráží na místo setkání: „Jeď opatrně. Nemůžu se dočkat, až se stane všechno to, o čem jsme si doteď jen psali.“ Myslela si, že na motýly v břiše už je stará, ale mýlila se. Po letech zažívá ten pocit znovu. Musí se soustředit na řízení, ale v myšlenkách už je na místě.
„Za sto metrů odbočte vlevo. Cíl je po pravé straně,“ ozvala se zase po čase navigace a Beata už od hlavní silnice uviděla Petrovo šedé SUV. Znervózněla. Tak se to fakt děje. Ona to opravdu udělala. A on taky. Setkali se a stráví spolu noc. Do nohou jí zase vjela nervozita. Zhluboka se pomalu nadechla nosem, vydechla nahlas pusou a odbočila vlevo.
Vzpomněla si na den, kdy to začalo. Darek ji v době, kdy byl na služební cestě mimo ČR, poslal doručit dokumenty do Petrovy advokátní kanceláře. Jsou s Petrem léta přátelé a Petr Darka zastupuje v dlouholetém sporu s jeho bývalým zaměstnavatelem. Beata Petra tenkrát viděla poprvé. Vzal si na ni kontakt pod záminkou, že se s ní spojí, kdyby v dokumentaci něco scházelo, aby nemusel volat Darkovi do zahraničí. Ještě ten večer jí v SMS nabídl práci a konverzace se pak snadno stočila k pozvání na drink.
Beata by to normálně nepřijala, ale s Darkem právě procházeli velkou krizí kvůli druhému dítěti. To si Darek hrozně přál, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Dobře totiž o sobě ví, že není mateřský typ. Syna nadevše miluje, ale těší se, až bude větší a samostatnější. Těhotenství si navíc nijak neužívala, měla těžký porod a bojí se, že zase ztloustne. Seznámení s Petrem tak přišlo v době, kdy vážně uvažovala, že od Darka odejde, protože téma druhého dítěte bylo na stole často a ani jeden z nich svůj názor nehodlal změnit.
Po drinku, který skutečně proběhl jako nevinné setkání, si Beata s Petrem už psát nepřestali. On zjevně čas od času nějaký románek měl a ona byla zoufale znuděná z role matky a manželky a Petrův zájem jí vlil novou krev do žil. Při dopisování zacházeli do intimností a Beata se často při čtení zpráv červenala. Přesto si nemyslela, že se někdy to, o čem si píšou, rozhodne uskutečnit. Když najednou přišel Petr s návrhem termínu a místem, kde budou mít absolutní soukromí, dávala si s odpovědí na čas. „Celé dopoledne budu u soudu, prosím, odpověz mi už, napiš mi, že chceš a že se uvidíme,“ urgoval ji o odpověď. Nakonec poté, co doma Darek zase předvedl uraženeckou scénu na téma dítěte číslo dvě, vzala telefon a napsala: „Platí.“
Teď parkuje vedle Petrova luxusního Mercedesu a najednou vůbec neumí couvat. Na několikátý pokus se jí podaří vůz srovnat. Ujistí se, že aktivovala ruční brzdu a podívá se do auta, vedle kterého zaparkovala. Petr se na ni usměje, vystoupí a zamíří k zadku jejího vozu, odkud vyndá kufr. Ten hodí do svého auta a posadí se zpátky za volant. Beata zatím sbírá drobnosti ze sedačky spolujezdce do kabelky. Na všem jsou dohodnuti. Její auto zůstane tady, dál jedou spolu.
„Ahoj,“ pozdraví Beata a nastoupí k Petrovi do auta. Interiér vozu je dokonale čistý a uvnitř se mísí vůně koženého čalounění s pánským Chanelem. „Moc ti to sluší,“ řekne jí a položí jí ruku na stehno. Beatě se opět roztřesou nohy. Je to nejbližší fyzický kontakt, jaký spolu dosud měli. A ledy se dnes prolomí ještě mnohokrát. „Nebuď nervózní, nikdo nás nenajde,“ snaží se ji uklidnit Petr a nastartuje auto. V tom se rozezvoní telefon. Černý iPhone v držáku i displej auta hlásí, že volá „Kačenka“. Petr stisknutím tlačítka ztlumí zvonění. „Vyřídím to potom.“ Beata je ráda. Rozhovoru s manželkou přítomna být nemusí.
Po zbytek cesty oba mlčí. Beata přemýšlí, jak se uvolnit. Má z dlouhého řízení ztuhlá ramena a šíji a cítí, že na ni jde migréna. Petr ji hladí po stehně a střídavě oběma rukama ovládá volant v zatáčkách. „Máš len vôňu a viac už nič a z tej vône ťa vyzliekam…“ zní hlas Mira Žbirky a Beata přemýšlí, jestli hraje rádio nebo Petrův pečlivě vybraný playlist.
Když auto zastaví před vraty malebného selského stavení, Beata pochopí, že jsou na místě. Zůstane uvnitř, zatímco Petr vyřizuje ve dveřích s majiteli formality a přebírá klíče. Beata sleduje, jak se s nimi rozloučí, pán s paní odchází a Petr se vrací do vozu. Stiskne ovladač, otevře vrata a vjede vozem do uzavřeného dvora. Vrata se tiše zavřou. „Tak, teď už jsme v bezpečí,“ řekne a stiskne Beatě ruku.
Uvnitř domu se Beata od první chvíle cítí příjemně. Dům je překrásný. Uklizený a vkusně zařízený. Na stole jsou čerstvé květiny a domácí koláče. Beata si položí kabelku na židli a telefon odloží na stůl. Petr přichází se svojí taškou a jejím kufrem. „Je tu několik ložnic, ale nám bude stačit jedna, že?“ řekne šibalsky a odloží zavazadla na zem. Pak z kapsy vyndá telefon a položí ho na stůl. „Pojď, podíváme se, jestli je v lednici něco k pití,“ vezme Beatu za ruku a vede ji do kuchyně.
„Châteauneuf-du-Pape?“ řekne Beata při pohledu do lednice překvapeně a vzápětí jí dojde, jak náročný host Petr je. Jí je jedno, co bude pít. Hlavně, když jí to pomůže k uvolnění. A tak sleduje, jak Petr bere do ruky lahev a chystá se ji otevřít. Ale zarazí se: „Zavolám nejdřív té Katce, jo? Ať pak máme klid.“ Beata souhlasí. Jdou zpět do jídelny. Petr bere ze stolu telefon a z tašky vytahuje cigarety. „Vyřídím to venku, jo?“ ukáže na otevřené francouzské okno. „Jasně,“ řekne Beata a sleduje, jak se Petr vzdaluje.
V tom se druhý černý iPhone na stole rozezvoní. Na displeji svítí: „Darek.“ Beata bez přemýšlení přijme hovor. „Ano, lásko?“ řekne. Na druhé straně se ozve zakoktání. Petr na terase zatím zběsile mává telefonem před obličejem, ale odemknout se mu nedaří.
Někdy ani ta nejvyšší vrata na světě neskryjí, co se děje za nimi.
