Článek
Vláda v pondělí 14. 9. schválila dokument nazvaný Priority trestní politiky plynoucí z programového prohlášení vlády. Na první pohled nic mimořádného. Každá vláda má právo říct, jakou trestní politiku chce prosazovat. Může navrhovat přísnější nebo mírnější tresty, nové skutkové podstaty nebo naopak jejich rušení. Od toho máme vládu, Parlament a politickou soutěž.
Jenže tentokrát jde vláda o kus dál. Nechce pouze měnit zákony. Chce ovlivnit také způsob, jakým státní zástupci používají právo, které už dnes platí.
A tady začíná být situace podstatně citlivější.
Vláda ví, že státním zástupcům poroučet nemůže
Samotný materiál je v tomto směru překvapivě otevřený. Konstatuje, že možnosti exekutivy ovlivňovat aplikační praxi justice jsou „silně limitované“. Připomíná také, že pravomoc sjednocovat a usměrňovat postup státních zástupců má nejvyšší státní zástupkyně, nikoli ministr spravedlnosti. A cituje zákonnou zásadu, podle níž jiné orgány nesmějí do činnosti státních zástupců zasahovat.
Vláda proto zvolila jinou cestu.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc má podle rozhodnutí vlády nejvyšší státní zástupkyni Lenku Bradáčovou s vládními prioritami seznámit. A dále ji požádat, aby v rámci svých zákonných pravomocí přijala opatření, která povedou k jejich zohlednění v činnosti státního zastupitelství, a to zejména při „sjednocování a usměrňování“ postupu státních zástupců. Následně má ministr sledovat jejich uplatňování v praxi.
To rozlišení je důležité. Vláda bezesporu může přijmout politický dokument. Ministr s ním může nejvyšší státní zástupkyni seznámit. Může ji také požádat, aby se jím zabývala. Nemůže jí ale nařídit, aby politické priority vlády promítla do postupu státních zástupců při výkonu jejich působnosti.
Proto netvrdím, že vláda postupuje nezákonně. Tvrdím ale, že se pohybuje v prostoru, kde musíme být mimořádně opatrní. Nezapomínejme totiž na to, že politický tlak na soustavu státního zastupitelství může být vyvíjen nejen přímo, ale i nepřímo.
Byla u nás svoboda slova málo chráněna?
Nejlépe je to vidět na jedné z vládních priorit, konkrétně svobodě projevu.
Vládní dokument uvádí, že u verbálních trestných činů je třeba důsledně uplatňovat zásadu ultima ratio. Posouzení, zda určitý výrok překročil hranice svobody projevu, má podle něj probíhat už na úrovni státního zastupitelství, aby lidé nebyli „zbytečně“ stavěni před soud. Zároveň správně připomíná, že samotná kontroverznost, urážlivost či společenská nepřijatelnost projevu nemůže být důvodem k trestnímu postihu, pokud nejsou naplněny zákonné podmínky trestní odpovědnosti.
To je ale standard, který platí už dnes. Co tedy chce vláda měnit?
Zarazila mě proto druhá věc, kterou ministr Tejc uvedl při představování materiálu. Trestní právo podle něj nemá být v oblasti svobody projevu používáno „tak široce, jako tomu bylo v minulosti“.
Takové tvrzení považuji za velmi závažné.
Pokud totiž ministr spravedlnosti tvrdí, že trestní právo bylo vůči projevům používáno příliš široce, je namístě se ptát, o jaké případy a jaká data své hodnocení opírá.
Koho má ministr na mysli? Který člověk byl podle vlády stíhán za výrok, za který stíhán být neměl? U kterých trestných činů státní zástupci podle vlády překračovali správnou míru trestní represe?
V materiálu jsem odpověď nenašel. Neobsahuje analýzu těchto případů ani data, která by tak závažný závěr dokládala.
Co přesně chce vláda změnit?
Právě proto jsem ministra Tejce písemně interpeloval.
Chci vědět, z jakých dat a na základě jakých případů vláda dovodila, že trestní právo bylo v oblasti svobody projevu používáno příliš široce. Která konkrétní trestní stíhání nebo typy případů považuje za problematické a co přesně chce na dosavadním postupu změnit.
Stejně důležité je zjistit, co konkrétně ministr projednal s nejvyšší státní zástupkyní, o jaká opatření ji požádal, jak Lenka Bradáčová reagovala a zda už na základě vládní žádosti nějaká opatření přijala nebo hodlá přijmout.
Vláda může určovat trestní politiku a navrhovat změny zákonů. Státní zástupci ale musí při výkonu své působnosti postupovat podle zákona, nestranně a bez politických pokynů.
Nechci, aby se z vládní trestní politiky staly „notičky“ pro státní zástupce. Je proto potřeba jasně říct, kde končí legitimní politická odpovědnost vlády a začíná nezávislý výkon státního zastupitelství.
Právě tuto hranici musíme hlídat velmi pečlivě, státní zástupci se při své práci mají řídit zákonem, ne přáním vlády.
