Článek
Tenhle text nepíšu v afektu po jedné zprávě ani po jedné debatě na internetu. Nosím ho v sobě od chvíle, kdy se téma sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně dostalo do Poslanecké sněmovny a já jsem sledoval, jak rychle se z věci, která měla být údajně o smíření, stává další zákopová válka.
Od té doby o tom přemýšlím skoro každý den. Čtu reakce podporovatelů i odpůrců, poslouchám argumenty lidí, kteří se česko-německými vztahy dlouhodobě zabývají, a snažím se v tom najít větu, za kterou bych se nemusel stydět.
Čím víc toho čtu, tím víc mám pocit, že se tady nevede jen spor o jeden sjezd.
Vede se spor o to, kdo má právo říkat, co je smíření.
A právě to je na tom nejnebezpečnější.
Nechci psát text proti Němcům. Nechci psát text proti potomkům odsunutých. Nechci psát text proti lidem, kteří se poctivě snaží otevírat těžká témata minulosti. Naopak. Píšu to právě proto, že si myslím, že smíření je příliš důležité na to, aby se z něj stalo velké politické gesto, které nakonec rozdělí i ty, kteří by jinak stáli na stejné straně.
A ano, řeknu svůj postoj rovnou: myslím si, že sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně být neměl.
Ne proto, že bych odmítal dialog.
Ale proto, že dialog se nedá vynutit symbolem.
Ne proto, že bych měl problém s Němci.
Ale proto, že s česko-německou bolestí se nedá zacházet jako s hotovou věcí, kterou stačí slavnostně oznámit a všichni ostatní ji mají přijmout.
A ne proto, že bych si myslel, že máme zůstat zakopaní v minulosti.
Ale proto, že právě minulost nás učí, jak nebezpečné je podcenit emoce, slova, místa a symboly.
Nejde o zákaz setkávání. Jde o způsob.
Na veřejnosti se teď často vytváří jednoduchý obraz: kdo sjezd podporuje, je pro smíření; kdo má výhrady, je proti smíření. Jenže to je falešné a nefér dělení.
Znám lidi, kteří se sudetskými Němci roky potkávají, spolupracují, opravují hřbitovy, hledají rodinné příběhy, vozí děti na setkání a budují přátelství přes hranice. A přesto si myslí, že sjezd v Brně je chyba.
Stejně tak věřím, že jsou lidé, kteří sjezd podporují z poctivých důvodů. Nechtějí provokovat. Nechtějí přepisovat dějiny. Nechtějí vracet staré majetkové nároky. Chtějí říct, že po 81 letech od konce války se máme umět dívat dopředu.
Problém je, že tyto dvě skupiny se dnes najednou dívají na sebe přes barikádu.
A to je první selhání celé akce.
Jestliže má být smíření úspěšné, nemůže už před svým začátkem rozdělit lidi, kteří smíření dlouhodobě dělají. Nemůže fungovat tak, že jedna skupina řekne: „My víme, že už je čas,“ a druhá skupina má mlčet, protože jinak bude označena za zpátečnickou, nacionalistickou nebo nedostatečně evropskou.
Takhle smíření nevypadá.
Takhle vypadá prosazení vlastního názoru silou morální převahy.
Proč mě to bere osobně
Možná bych měl říct, proč mě to celé tak zasahuje.
Už dvanáctým rokem jezdím do Wiesentalu u Butzbachu. Je to místo, které po válce pomáhali stavět lidé vyhnaní ze svých domovů, mimo jiné sudetští Němci, z nichž mnozí odešli právě od nás, ze západu Čech.
Pro někoho je to historie. Pro mě to nejsou jen kapitoly v knížce.
Nám o tom ještě vyprávěli rodiče. A když ne rodiče, tak prarodiče. Vyprávěli o lidech, kteří odsud odešli. O domech, které zůstaly prázdné. O postelích, ve kterých najednou spali jiní lidé.
V naší rodině to má ještě další vrstvu, protože ti, kteří do těch postelí přišli, byli sami lidé, kteří odcházeli z Polska jako reemigranti.
Neříkám, že jsou to stejné osudy. Nejsou.
Ale v něčem se potkávají.
Jedni ztratili domov. Druzí hledali nový. A mezi tím vším zůstaly domy, hřbitovy, vzpomínky, vina, strach a ticho.
Jenže dnes už jsme v mnoha ohledech někde jinde.
Moje čtrnáctiletá dcera se mnou do Wiesentalu jezdí několik let. Potkává se tam se svými vrstevníky, s potomky těch, kteří byli kdysi odsunuti. A víte co? Oni to neřeší tak jako my. Pro ně to není válka Čechů s Němci. Pro ně je to prostě kamarádka pět set kilometrů daleko.
Jejich rodiče nás znají jako známé z Čech. Babičky spolu normálně mluví, vzpomínají, smějí se, mají se rády.
Lidé, jejichž rodiny kdysi stály na opačných stranách bolesti, spolu dnes sedí u jednoho stolu.
A to je přece smíření.
Ne projev na pódiu.
Ne politické gesto.
Ne velký sjezd.
Ale to, že čtrnáctiletá holka z Teplé má kamarády pět set kilometrů od domova a vůbec nechápe, proč by se na sebe lidé měli znovu dívat přes staré příkopy.
A teď jí mám vysvětlovat co?
Že se u nás zase rozjela debata, ve které se vytahují staré viny, staré křivdy, staré strachy a stará slova? Že dospělí lidé, organizace a politici otevřeli něco tak necitlivě, že dětem budeme znovu vysvětlovat, proč byli naši předkové nepřátelé?
Ne kvůli dějepisu.
Ale kvůli současné politické hádce.
Tohle je pro mě na celé věci nejhorší.
Historii je nutné znát. Musíme o ní mluvit pravdivě, bez vytáček, bez mazání viny a bez pohodlných národních pohádek. Ale je obrovský rozdíl mezi tím, když dětem vysvětlujeme minulost proto, aby chápaly hodnotu míru, a tím, když jim musíme vysvětlovat současnou hádku, kterou někdo úplně zbytečně znovu vyvolal.
Smíření se v pohraničí nedělá megafonem
Jedenáct let jsem starostou města Teplá v Karlovarském kraji. Jedenáct let u nás v regionu vidím, jak se důvěra mezi místními lidmi a potomky vysídlených sudetských Němců buduje po malých lžičkách.
Není to práce pro kamery. Nedělá se na pódiu, s velkým logem za zády a s mikrofonem v ruce. Dělá se nad starými fotkami, u zarostlých hřbitovů, při opravách náhrobků, u kávy v obýváku a někdy úplně obyčejně u piva.
Pomalu.
Opatrně.
Bez velkých slov.
A ono to funguje.
Ze starých křivd se postupně rodí normální lidské vztahy. Ne papírové smíření do tiskové zprávy, ale skutečné vztahy mezi konkrétními lidmi. Přijedou potomci původních obyvatel, potkají se se současnými obyvateli, někdo ukáže fotku, někdo zavzpomíná, někdo se rozbrečí, někdo se zasměje.
A najednou zjistíte, že dějiny nejsou jen učebnice a politické projevy. Jsou to konkrétní rodiny, konkrétní hroby a konkrétní místa.
A pak přijde zpráva, že Sudetoněmecké krajanské sdružení uspořádá svůj sjezd v Brně.
A člověk má chuť s tím vším praštit.
Ne proto, že by měl problém s Němci.
Ne proto, že by chtěl vytahovat starou nenávist.
Právě naopak.
Má vztek proto, že někdo vzal citlivé téma, které se v regionech roky opatrně vrací z ideologických zákopů mezi normální lidi, a zase z něj udělal velké politické gesto.
A to je přesně to, co nám tu práci dole rozkopává.
Tohle nepřiletělo z Marsu
Řekněme si to na rovinu. Sjezd v Brně není žádné jednostranné „obsazení“ moravské metropole zvenčí. Tohle by se nestalo bez aktivního přitakání z české strany. Bez části brněnského kulturního a politického prostředí. Bez přesvědčení, že právě Brno má být tím místem, kde se udělá další velké historické gesto.
Rozumím argumentům těchto lidí.
Brno má svůj těžký poválečný příběh. Je pravda, že osobní setkání často boří předsudky lépe než stokrát opakované politické fráze. Je pravda, že strach ze sudetských Němců se v části veřejnosti dá snadno zneužít. Je pravda, že někteří politici s historií zacházejí jako s kyjem.
To všechno je pravda.
Ale pravda to není celá.
Dobrý úmysl není totéž co dobrý úsudek.
A právě úsudek tady podle mě selhal.
Kdyby se objevil nápad: pojďme jednou uspořádat sudetoněmecký sjezd v České republice, mohl to být začátek dlouhého rozhovoru. Mohly následovat roky debat s historiky, obcemi v pohraničí, paměťovými institucemi, zástupci německé menšiny u nás, potomky obětí nacismu, potomky odsunutých i lidmi, kteří s česko-německými vztahy skutečně žijí každý den.
Mohlo se pět let mluvit.
Mohlo se zjišťovat, co společnost unese.
Mohlo se začít menšími akcemi.
Mohlo se ověřit, jestli symbol opravdu spojuje, nebo už dopředu rozděluje.
Mohla se připravit česká veřejnost, ne jen organizační program.
Jenže přesně to se nestalo.
Přišel nápad. Byl přijat jako velká historická příležitost. A pak se šlo rovnou naostro.
A dnes se tváříme překvapeně, že lidé reagují.
To není dobrá příprava smíření. To je podcenění rizika.
Třešeň z olova
Rozumím tomu, že pro některé organizátory mohl být sjezd v Brně vyvrcholením dlouhé práce. Něco jako třešnička na dortu.
Roky se potkáváme. Roky spolu mluvíme. Roky děláme poutě smíření, výstavy, debaty, pietní akce. A teď konečně přijde velké gesto: sjezd tam, kde to má mít silný symbolický význam.
Jenže právě tady je problém.
Ta třešnička je příliš velká.
A navíc je z olova.
Místo aby dort ozdobila, propadla jím až na dno.
Všechno, co se roky peklo pomalu, se najednou začalo hroutit pod vahou jednoho symbolu. Místo aby se mluvilo o konkrétních lidech, obcích, hřbitovech, rodinných příbězích a každodenní spolupráci, mluví se o dekretech, národních zradách, revizi dějin, kolaboraci, ostudě, provokaci a politických táborech.
Tohle je přesně okamžik, kdy by měl dobrý organizátor říct: zastavme se.
Ne proto, že se bojíme křiklounů.
Ale proto, že i nesouhlas slušných lidí je informace.
Smíření není o tom, že jedni lidé druhým řeknou: my jsme si to už vyhodnotili, vy se s tím nějak srovnejte.
Smíření je také schopnost poznat, že na gesto ještě není společný prostor.
Když se pochybnost označí za zpátečnictví
Z postojů části podporovatelů sjezdu cítím něco, co mi vadí skoro stejně jako křik jeho nejhlasitějších odpůrců. Takové to přesvědčení: my jsme ti otevření, evropští a odvážní; kdo s námi nesouhlasí, nepochopil dějiny, nechal se zmanipulovat nebo v sobě živí starý nacionalismus.
Jenže takhle jednoduché to není.
Ano, existují lidé, kteří téma zneužívají. Existují politici, kteří se přiživí na každé emoci, pokud z ní mohou udělat volební bod. Existují řeči, které jsou odporné, nespravedlivé a nebezpečné. Označovat dnešní sudetské Němce paušálně za viníky minulosti je nepřijatelné. Tím se žádná paměť nechrání. Tím se jen vyrábí nová nespravedlnost.
Ale stejně nepřijatelné je říkat, že každý, kdo má ze sjezdu obavu, je zpátečník.
Mezi těmito póly je mnoho lidí, kteří nechtějí nenávist. Nechtějí zavírat hranice. Nechtějí trestat vnuky za viny dědů. Nechtějí vytahovat válku jako klacek.
Jen říkají: tohle je příliš citlivé na to, aby se to dělalo takhle.
A jejich hlas by neměl být smeten ze stolu.
Pozvánka jako symptom
Na radnici mi přišla oficiální pozvánka. Leží přede mnou a je vlastně výmluvnějším dokumentem, než by si její autoři možná přáli.
Na titulní straně je velké německé „Einladung“. Pod tím „76. Sudetendeutscher Tag“. Ano, je tam i české motto „Život je setkávání“ a na některých místech české názvy lokalit. Nechci být laciný a tvrdit, že tam čeština není vůbec.
Ale hlavní obsah? Program, přihláška, pokyny, organizační informace — drtivě německy.
Na českou radnici.
Českému starostovi.
Na akci, která se má konat v českém městě.
Nejde o to, jestli někdo umí německy. V pohraničí je němčina normální komunikační nástroj. Jde o cit. O detail. O schopnost vcítit se do prostředí, do kterého vstupuji.
Když pořádám tak citlivou akci v České republice a oslovuji české úřady, čeština nemá být ozdoba. Nemá být designový doplněk. Má být rovnocenný jazyk hostitelské země.
Jinak to nepůsobí jako promyšlené smíření.
Působí to jako slepota.
A v tak citlivé věci je slepota sama o sobě politickým sdělením.
Sněmovna jako důkaz selhání
Můj vztek nekončí u organizátorů. Stejně mě štve, co se z toho stalo v Poslanecké sněmovně.
Tam už se nevedla debata o tom, jak zacházet s pamětí. Tam se znovu hrálo staré známé divadlo. Jedni se tvářili, že kdo má obavu, je nepřítel smíření. Druzí vytahovali dějiny jako kyj a mlátili jím kolem sebe bez ohledu na to, koho trefí.
Výsledek je tristní.
Sjezd, který měl být symbolem porozumění, se stal předmětem politického boje, ostrých nálepek, veřejných výzev, protestů a bezpečnostních obav. Ať už si člověk myslí o samotném sjezdu cokoli, tohle nemůže být známka úspěšné přípravy.
Tohle je důkaz, že organizátoři neodhadli, do jakého prostoru vstupují.
Nebo ještě hůř: odhadli to, ale rozhodli se, že to stejně zkusí prosadit.
A to je možná ještě závažnější.
Protože jestli věděli, jak citlivé to bude, měli postupovat opatrněji. A jestli to nevěděli, neměli se do tak velkého gesta pouštět.
Politici se u pultíku ostřelují silnými slovy, ale až zhasnou kamery, dost možná si spolu sednou v kantýně, podají si slánku a budou řešit úplně jiné věci. Jenže venku zůstanou lidé, kteří se kvůli jejich řečem začnou hádat v hospodách, na ulicích a v diskusích.
A my v regionech pak budeme znovu vysvětlovat, uklidňovat, spojovat a lepit to, co se nahoře tak lehce rozbilo.
České Němce nechci stavět do kouta
Ještě jedna věc mě mrzí, ale chci ji říct opatrně.
Zástupci německé menšiny žijící u nás mají samozřejmě právo být u toho. Mají právo mluvit. Mají právo představovat své tradice, svoje spolky, svoji paměť. Jsou to naši spoluobčané. Žijeme spolu v jedné zemi, řešíme stejné silnice, školy, účty za energie a obyčejné každodenní starosti.
Právě proto bych si přál, aby jejich hlas nebyl jen součástí programu, ale také hlasem opatrnosti.
Neměli by být rukojmí ani jedné strany.
Ani těch, kteří ze sjezdu dělají slavnostní historické divadlo.
Ani těch, kteří na něm chtějí nahnat politické body křikem.
Možná právě oni mohli nejsilněji říct: pozor, tohle téma je křehké. Nechceme být záminkou k nové hádce. Nechceme být stafáž. Nechceme, aby se kvůli nám znovu lepily nálepky na lidi, kteří spolu dosud normálně žili.
A pokud takové hlasy zaznívaly, nebyly slyšet dost hlasitě.
Historii nezměníme. Současnost poškodit můžeme.
Jednaosmdesát let po válce bychom měli být schopni říct dvě věci najednou.
Za prvé: nesmíme zapomenout.
Nesmíme mazat nacismus, udávání, zradu, násilí, popravy, vyhánění, smrt ani poválečné bezpráví. Nesmíme dělat, že se nic nestalo. Nesmíme historii proměnit v příjemnou evropskou dekoraci, kde se všichni obejmou a složitost se rozpustí v mottu na plakátu.
Ale za druhé: nesmíme trestat vnuky a pravnuky za viny lidí, kteří už tu nejsou.
Ve všech rodinách se našli slušní lidé. A ve všech rodinách se našli šmejdi. Někdo pomáhal, někdo udával. Někdo se bál, někdo kradl, někdo mlčel, někdo se zachoval statečně. Dějiny nejsou černobílé, i když se nám je politici rádi snaží černobíle prodat.
My si ty hrůzy musíme pamatovat.
Ale nesmíme je používat jako zbraň proti současným lidem.
A právě proto je tak nešťastné, když někdo velkým gestem znovu otevře prostor, ve kterém se tyto zbraně začnou okamžitě rozdávat.
Smíření nepotřebuje vítěze
Na celé věci mě nejvíc znepokojuje, že už dnes se obě strany chovají, jako by potřebovaly vyhrát.
Podporovatelé chtějí dokázat, že společnost je dost vyspělá na historický krok.
Odpůrci chtějí dokázat, že národ ještě neztratil paměť.
Jenže smíření, ve kterém musí jedna strana porazit druhou, není smíření.
Je to jen další bitva o výklad dějin.
A přesně tam jsme se bohužel dostali.
Lidé, kteří se sudetskými Němci nikdy nemluvili, najednou přesně vědí, co si o nich mají myslet. Lidé, kteří nikdy neopravovali německý hřbitov v pohraničí, najednou vysvětlují, co je správná paměť. Lidé, kteří nikdy neseděli u jednoho stolu s potomky odsunutých rodin, najednou vědí, co je odvaha a co zbabělost.
A lidé, kteří to roky dělají potichu a prakticky, jen sledují, jak se jim práce mění v kulisu pro spor, o který nestáli.
Skutečná otázka přitom nezní: smíření ano, nebo ne.
Skutečná otázka zní: jaké smíření, s kým, kdy, kde a za jakou cenu?
Jestli má mít smíření smysl, musí být trpělivé. Musí slyšet i nepohodlné obavy. Musí rozlišovat mezi křikem extremistů a tichou nejistotou lidí, kteří prostě cítí, že se s něčím zachází příliš rychle. Musí umět říct: náš úmysl je dobrý, ale možná jsme špatně odhadli způsob.
Tohle mi v celé debatě chybí.
Chybí mi věta organizátorů: podcenili jsme, jak silně to téma zarezonuje.
Chybí mi věta podporovatelů: ne každý odpůrce je nacionalista.
Chybí mi věta odpůrců: ne každý sudetský Němec je viník.
Chybí mi věta politiků: tohle téma je příliš citlivé na volební divadlo.
A chybí mi věta nás všech: možná bychom měli couvnout dřív, než zničíme víc, než dokážeme napravit.
A nakonec zase ta pozvánka
Na úplný závěr se musím vrátit k té pozvánce.
Nepřišla mi poprvé. Pozvánky na Sudetoněmecký den mi chodí pravidelně, rok co rok. A já je rok co rok beru do ruky a přemýšlím, jestli už nastal správný čas.
Už jedenáct let intenzivně spolupracujeme s městem Butzbach, s Wiesentalem a s lidmi, jejichž rodiny byly po válce spojeny právě s naším krajem. Máme tam přátele. Skutečné přátele. Ne protokolární partnery do tiskové zprávy. Lidi, se kterými jsme seděli u stolu, pili kávu, prohlíželi staré fotografie, mluvili o těžkých věcech a učili se navzájem si rozumět.
A přesto jsem se za celou tu dobu neodhodlal na Sudetoněmecký den jet.
Ne proto, že bych se těch lidí bál.
Ne proto, že bych se s nimi nechtěl potkat.
Ne proto, že bych si nevážil jejich pozvání.
Ale proto, že jsem si pokaždé kladl otázku: unesou to moji spoluobčané? Budou tomu rozumět? Pochopí, že tam nejedu za sebe jako soukromá osoba, ale jako starosta města Teplá? Nebude moje účast vnímána jako gesto, na které naše město ještě není připravené?
Každý rok jsem byl tomu rozhodnutí o něco blíž.
I proto, že naši přátelé v Německu stárnou. Někteří jsou už v pokročilém věku. Člověk si nemůže donekonečna říkat, že čas ještě je. Někdy víte, že určité setkání nemůžete odkládat věčně, protože lidé, kterých se nejvíc týká, tady s námi nebudou navždy.
A právě proto mě letošní dění bolí o to víc.
Protože po tom všem, po letech opatrného přibližování, po letech drobné práce a po letech přemýšlení, jestli už je správný čas, mám najednou pocit, že jsem dál než na začátku.
Ne kvůli našim německým přátelům.
Kvůli způsobu, jakým se z citlivého tématu udělalo velké gesto a jak rychle se kolem něj znovu postavily barikády.
Kdybych dnes jel na takovou akci jako starosta Teplé, nebyla by to už jen přirozená součást dlouhodobé spolupráce. Nebylo by to jen setkání s přáteli. V dnešní atmosféře by z toho okamžitě bylo politické vyjádření. Pro jedny důkaz odvahy. Pro druhé důkaz zrady. Pro další příležitost k nálepkování.
A to je přesně to, co nechci.
Jako starosta bych si možná mohl říct: mám mandát, mám funkci, mám právo město reprezentovat, pojedu.
Ale to by bylo příliš jednoduché.
Starosta si nesmí plést pravomoc s důvěrou. Nesmí si říct, že protože něco může prosadit, je tím automaticky správné to udělat. Právě v citlivých věcech musí víc než jindy přemýšlet, jestli nejde jen o jeho osobní přesvědčení, ale o krok, který jeho město dokáže pochopit a unést.
A tady se vracím k tomu hlavnímu.
Smíření se nedá udělat tak, že někdo využije svou pozici a řekne: rozhodl jsem, bude to tak, ostatní se s tím srovnejte.
To by nebylo smíření.
To by byla jen moc převlečená za dobrý úmysl.
Pokud má Teplá někdy být na takové akci zastoupena, chci, aby to nebyla moje soukromá akce schovaná za funkci starosty. Chci, aby to byl krok, kterému budou lidé doma rozumět. Možná s rozpaky, možná s různými názory, ale bez pocitu, že jsem jim něco vnutil.
Chci tam jednou jet tak, abych mohl svým spoluobčanům říct: nejedu přes vás. Jedu s vámi.
A právě tomu nás letošní debata bohužel nepřiblížila.
Vzdálila nás tomu.
Proto si pořád myslím, že sjezd v Brně být neměl. Ne proto, že by se nemělo mluvit. Ale proto, že se mělo mluvit dřív, déle, opatrněji a s mnohem větší pokorou k lidem, kteří s následky těchto symbolů budou žít i potom, až kamery odjedou.
My v regionech nepotřebujeme, aby nám někdo vozil smíření na kamionu.
Nepotřebujeme, aby se z našich obcí a našich bolestí dělala scéna pro velké dějinné gesto.
Nepotřebujeme další kolo starých válek v novém balení.
Potřebujeme klid.
Trpělivost.
Respekt.
A čas.
