Hlavní obsah

Charles de Gaulle: Muž, který vrátil Francii hrdost a dvakrát zachránil republiku

Foto: Wikimedia Commons/PDM 1.0/Deed

Charles de Gaulle zůstává jednou z nejdůležitějších osobností Francie

V červnu 1940 odjel do Londýna s vědomím, že se proti němu postavila vlastní vláda. Neměl armádu, neměl politické zázemí a Francie se vzdávala Hitlerovi. Charles de Gaulle přesto porážku nepřijal.

Článek

Charles de Gaulle měl jednu vlastnost, která mu v životě mnohokrát pomohla a zároveň mu nadělala spoustu nepřátel. Nedokázal se přizpůsobit, když byl přesvědčený, že ostatní dělají chybu. Nezajímalo ho, jestli je jeho názor právě populární, ani kolik lidí stojí na druhé straně. Takový byl už v době, kdy se teprve snažil prosadit v armádě. A právě tahle tvrdohlavost rozhodla o jeho dalším osudu.

Ocitl se na opačné straně barikády

Vojenskou kariéru si vybral ještě jako mladík. Narodil se 22. listopadu 1890 v Lille a po studiích nastoupil na vojenskou akademii Saint-Cyr. Za první světové války bojoval u Verdunu, kde byl v březnu 1916 vážně zraněn a padl do německého zajetí. Z něj se pokusil několikrát uprchnout, ale bez úspěchu. Ve vězení strávil více než dva roky.

Po návratu do Francie se věnoval vojenské teorii. Nebyl přesvědčený, že se další válka dá vyhrát pouhým budováním obranných linií. V knize Vers l'armée de métier z roku 1934 prosazoval profesionální armádu a větší využití tankových jednotek. Jeho nadřízení však dávali přednost zavedeným postupům. De Gaulle měl pocit, že Francie přehlíží to nejdůležitější, co se děje za jejími hranicemi.

Pak přišel rok 1940 a německá armáda ukázala, jak rychle dokáže překonat francouzskou obranu. De Gaulle se sice dostal do čela obrněné jednotky a dosáhl několika dílčích úspěchů, celkový vývoj ale nezastavil. Když se francouzská vláda rozhodovala, zda pokračovat v boji, nebo požádat o příměří, ocitl se na opačné straně než většina politického vedení.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0/Self-published work/Tiubuk

K odkazu gaullismu se do současnosti hlásí řada francouzských politických uskupení

Jeden z nejslavnějších projevů

Rozhodující chvíle přišla v polovině června. Premiér Paul Reynaud odstoupil a moc převzal maršál Philippe Pétain. Ten, který kdysi patřil k de Gaullovým nadřízeným, nyní prosazoval ukončení bojů. Generál se s tím nehodlal smířit. Odjel do Londýna a 18. června promluvil prostřednictvím BBC k Francouzům. Vyzval vojáky, aby pokračovali v boji, a připomněl, že válka zdaleka není rozhodnutá.

Dnes se o tomto vystoupení mluví jako o jednom z nejslavnějších projevů druhé světové války. Tehdy ale nešlo o žádnou velkolepou událost před zaplněným náměstím. De Gaulle seděl v rozhlasovém studiu a snažil se přesvědčit lidi, kteří právě prožívali porážku, aby mu uvěřili. Navíc riskoval vlastní život. Vichistický režim ho později odsoudil k trestu smrti v nepřítomnosti.

Celou válku odmítal přiznat porážku

Jeho postavení nebylo jednoduché ani mezi spojenci. Winston Churchill ho sice podporoval, ale britský premiér měl vlastní představy o tom, jak má být francouzský odboj veden. De Gaulle si však nenechal vzít právo mluvit za Francii. Nechtěl, aby se z jeho země stal jen osvobozený prostor spravovaný vítěznými mocnostmi.

Postupně se mu podařilo získat vojáky, podporu francouzských území v Africe a také spojení s domácím odbojem. Významnou roli v tomto úsilí sehrál Jean Moulin, který pomáhal sjednotit odbojové skupiny na okupovaném území. Když de Gaulle 25. srpna 1944 vstoupil do osvobozené Paříže, nešlo už o osamělého generála z londýnského rozhlasu. Vystupoval jako představitel obnovené francouzské vlády.

Záběry z osvobozené Paříže zachycují muže, který prochází ulicemi obklopený jásajícím davem. Pro de Gaulla to byl mimořádný okamžik. Po celou dobu války odmítal přijmout, že Francie patří mezi poražené státy. Teď se vracel do jejího hlavního města jako jeden z mužů, kteří stáli na straně vítězů.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0/Self-published work/Zeitblick

Charles de Gaulle má sochu například i v belgickém městě Dinant

Velká rodinná tragédie

Jenže s koncem války jeho potíže neskončily. Francie potřebovala obnovit politický systém a de Gaulle se dostával do stále větších sporů s představiteli parlamentních stran. Chtěl silnou vládu a prezidenta, který nebude jen formální hlavou státu. Ostatní politici se obávali, že takové uspořádání povede k přílišné koncentraci moci. V lednu 1946 proto odstoupil. Vypadalo to, že tentokrát už se do nejvyšší politiky nevrátí.

Na venkovském sídle v Colombey-les-Deux-Églises, kam se uchýlil, měl konečně čas na rodinu a psaní. S manželkou Yvonne měli tři děti, nejmladší dcera Anne trpěla Downovým syndromem a zemřela už v roce 1948. De Gaulle na ni velmi lpěl a její smrt ho hluboce zasáhla. Právě v soukromí, daleko od politického ruchu, trávil další roky. Jenže Francie se bez něj nakonec neobešla.

Prvné prezident Páté republiky

Válka v Alžírsku, která začala v roce 1954, přivedla zemi na pokraj dalšího rozvratu. Francouzská armáda bojovala proti alžírskému hnutí za nezávislost, vlády se střídaly a žádná nedokázala najít řešení. V květnu 1958 vypuklo v Alžíru povstání francouzských osadníků a části armády. Situace byla natolik vážná, že se začalo mluvit o možnosti vojenského zásahu v samotné Francii.

Tehdy se na scéně znovu objevil de Gaulle. Prezident René Coty ho požádal, aby převzal vedení vlády. Generál nabídku přijal, ale nechtěl se vracet k dosavadním poměrům. Požadoval možnost připravit novou ústavu a změnit způsob fungování státu. V září 1958 ji Francouzi schválili v referendu a vznikla Pátá republika. V prosinci se de Gaulle stal jejím prvním prezidentem.

Jeho druhý návrat ale nebyl tak jednoznačným vítězstvím, jak se někdy vypráví. Část lidí v něm viděla zachránce, jiní mu vyčítali, že se k moci dostal v atmosféře vojenského nátlaku. A brzy přišlo rozhodnutí, které ho postavilo proti těm, kteří jeho návrat původně podporovali.

S manželkou přežil pokus o atentát

De Gaulle totiž pochopil, že Alžírsko už nelze udržet za každou cenu. Začal připouštět jeho nezávislost, což vyvolalo zuřivý odpor části armády i francouzských osadníků. V dubnu 1961 se proti němu postavili čtyři generálové a pokusili se převzít moc v Alžíru. Puč neuspěl, ale hrozba nezmizela. Teroristická organizace OAS následně připravovala atentáty na představitele státu.

Dne 22. srpna 1962 se její ozbrojenci pokusili zabít přímo prezidenta. Na předměstí Paříže v Petit-Clamart zahájili palbu na automobil, ve kterém de Gaulle cestoval s manželkou Yvonne. Vůz zasáhla řada střel, ale manželé přežili. Generál odmítl změnit kurz a v roce 1962 byla podepsána dohoda, která otevřela cestu k nezávislosti Alžírska. Po osmi letech bojů tak Francie přišla o kolonii, jejíž udržení ji stálo obrovské množství životů i peněz.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0-DE/Cheep

Charles de Gaulle v roce 1963

Jiný vztah k NATO i k Německu

De Gaulle se poté soustředil na to, jakou pozici bude Francie zaujímat ve světě. Nechtěl, aby o zásadních otázkách její obrany rozhodovaly především Spojené státy. Prosadil vlastní jaderný program a v roce 1966 stáhl Francii z integrovaného vojenského velení NATO. Neznamenalo to vystoupení z aliance, ale jasný vzkaz, že Paříž si chce ponechat vlastní rozhodovací pravomoci.

Velký význam přikládal také vztahům s Německem. S kancléřem Konradem Adenauerem podepsal v roce 1963 Elysejskou smlouvu. Ještě nedávno proti sobě obě země stály na bojištích, nyní se jejich představitelé snažili vytvořit pevné partnerství. Právě francouzsko-německé sbližování se později stalo jedním z důležitých základů evropské spolupráce.

Část Francie byla proti němu

Ani prezidentství ale netrvalo věčně. V květnu 1968 se proti jeho vládě postavili studenti a následně také dělníci. Paříž zaplnily demonstrace, univerzity ochromily protesty a do generální stávky se zapojily miliony lidí. De Gaulle na čas zmizel z veřejnosti a odjel do německého Baden-Badenu za generálem Jacquesem Massuem. Jeho nepřítomnost vyvolala další nejistotu. Nakonec se vrátil, rozpustil parlament a vypsal nové volby. Jeho tábor v nich zvítězil, ale bylo zřejmé, že vztah mezi prezidentem a částí společnosti se změnil.

Poslední rozhodnutí udělal v dubnu 1969. V referendu neuspěl jeho návrh na reformu Senátu a regionální správy. De Gaulle předem oznámil, že pokud Francouzi návrh odmítnou, odejde. A svůj slib dodržel. Z prezidentského úřadu odstoupil 28. dubna 1969.

Do politiky se už nevrátil. Zůstal v Colombey-les-Deux-Églises, kde psal paměti a trávil čas s rodinou. Dne 9. listopadu 1970 zemřel na srdeční selhání ve věku 79 let. Pohřeb se konal v úzkém rodinném kruhu a podle jeho přání se nekonala velkolepá státní ceremonie. Francie se s ním přesto loučila jako s mužem, který zásadně ovlivnil její poválečnou podobu.

Zdroje: autorský článek s využitím

https://www.lemonde.fr/archives/article/2013/03/29/les-journees-de-mai-1958_3150016_1819218.html

https://www.defense.gouv.fr/chemins-memoire/histoire-memoires/ressources-historiques/guerre-dalgerie/veme-republique-guerre-dalgerie/1958

https://www.defense.gouv.fr/chemins-memoire/histoire-memoires/personnalites/personnalites-lettre-lettre/charles-gaulle

https://www.elysee.fr/en/charles-de-gaulle

https://www.larousse.fr/encyclopedie/personnage/Charles_de_Gaulle/120946

https://www.europarl.europa.eu/100books/en/downloadPDF

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz