Článek
V českém veřejném prostoru se už více než dvě desetiletí opakuje tvrzení, že prezident Václav Havel podporoval bombardování Jugoslávie a dokonce ho označil za „humanitární“. Tento výrok se stal součástí politických debat, médií i internetových diskusí. Pro mnoho lidí se proměnil téměř v historickou jistotu. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že jde spíše o politický mýtus než o skutečnost.
Balkán na pokraji další katastrofy
Realita je složitější. Česká republika byla v roce 1999 čerstvým členem NATO a rozhodnutí podpořit operaci Aliance proti Jugoslávii přijala vláda vedená premiérem Milošem Zemanem. Prezident republiky sice mohl vyjadřovat politické postoje, ale rozhodující slovo v otázce účasti země v aliančních operacích měla vláda. Samotný termín „humanitární bombardování“ navíc Havel nikdy nepoužil. Přesto se postupně stal jedním z nejčastějších argumentů jeho kritiků.
Rok 1999 byl vyvrcholením dlouhé a krvavé série konfliktů, které provázely rozpad Jugoslávie. Po válkách v Chorvatsku a Bosně se epicentrem napětí stalo Kosovo, provincie s převážně albánským obyvatelstvem, která formálně patřila Srbsku.
Ruiny budovy budovy, kde sídlila srbská televize a rádio během bombardování NATO v roce 1999
Napětí zde rostlo už od začátku 90. let. Albánci usilovali o nezávislost, zatímco režim prezidenta Slobodana Miloševiće se snažil udržet kontrolu nad územím. Postupně se objevily ozbrojené střety mezi srbskými bezpečnostními silami a Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK).
Situace eskalovala začátkem roku 1999, kdy ve vesnici Račak došlo k masakru 48 kosovských Albánců. Západní diplomaté označili událost za zločin proti civilnímu obyvatelstvu. Srbsko tvrdilo, že šlo o bojovníky povstalců. Událost však výrazně zvýšila mezinárodní tlak na Bělehrad.
Rambouillet: poslední pokus o dohodu
V únoru 1999 svolaly západní státy mírová jednání do francouzského zámku Rambouillet. Cílem bylo přimět obě strany konfliktu k dohodě, která by zastavila násilí. Za Srbsko jednal režim Slobodana Miloševiće, kosovské Albánce zastupoval mimo jiné Ibrahim Rugova. Západní diplomaté předložili plán, který počítal s širokou autonomií Kosova a přítomností mezinárodních sil NATO.
Pro Srbsko byl však návrh nepřijatelný. Přítomnost jednotek NATO na svém území považovalo za zásah do suverenity. Kosovští Albánci naopak požadovali perspektivu úplné nezávislosti. Jednání tak skončila bez dohody. V následujících týdnech se násilí v Kosovu ještě zintenzivnilo a tisíce civilistů začaly prchat ze svých domovů.
Operace Spojenecká síla
Po krachu diplomacie se NATO rozhodlo přistoupit k vojenskému řešení. Dne 24. března 1999 začala letecká operace nazvaná Allied Force – v češtině Operace Spojenecká síla. Jejím cílem bylo donutit režim Slobodana Miloševiće, aby stáhl své jednotky z Kosova a umožnil návrat uprchlíků. Operace probíhala výhradně leteckými útoky proti vojenským a strategickým cílům v Jugoslávii.
Miloš Zeman
Bombardování trvalo celkem 78 dní. Byly zasaženy vojenské základny, infrastruktura, mosty i průmyslové objekty. Útoky vyvolaly rozsáhlou mezinárodní debatu: zatímco některé státy je považovaly za nutný zásah proti etnickému násilí, jiné kritizovaly bombardování bez jednoznačného mandátu Rady bezpečnosti OSN.
V červnu 1999 Milošević nakonec souhlasil se stažením vojsk z Kosova a s rozmístěním mezinárodních jednotek KFOR.
Česká republika a rozhodnutí vlády
Pro Českou republiku šlo o mimořádně citlivou situaci. Země vstoupila do NATO teprve několik dní před zahájením bombardování, konkrétně 12. března 1999. Rozhodnutí o podpoře operace tak přišlo prakticky okamžitě po vstupu do Aliance. Česká vláda vedená premiérem Milošem Zemanem musela rozhodnout, zda operaci podpoří a umožní přelety aliančních letadel přes české území.
Vláda nakonec souhlasila. Pod rozhodnutím byl podepsán právě premiér Zeman a jeho kabinet. Prezident Václav Havel mohl vyjadřovat svůj politický názor, ale formální rozhodnutí bylo v rukou vlády. Tento fakt bývá v české debatě často přehlížen.
Jak vznikl pojem „humanitární bombardování“
Samotná fráze, která dnes vyvolává tolik emocí, má poměrně kuriózní původ. Podle historiků a novinářů vznikla pravděpodobně jako mediální zkratka v zahraničním tisku. Některé italské a francouzské noviny interpretovaly Havlovo vyjádření o morální odpovědnosti Západu jako podporu „humanitární intervence“. V překladech a zkratkách se postupně objevilo spojení „humanitární bombardování“.
V české politice výraz zpopularizoval tehdejší senátor a odborový předák Richard Falbr, který ho použil v televizní debatě. Od té doby se začal šířit jako údajná Havlova citace. Zajímavé je, že sociolog Jan Keller později tvrdil, že právě on tento termín použil jako ironickou kritiku zásahu NATO. Sám ale připustil, že si není jistý, kde ho slyšel poprvé.
Václav Havel se proti této interpretaci ostře ohradil. Ve veřejném vyjádření zdůraznil, že spojení „humanitární bombardování“ nikdy nepoužil. Podle něj šlo o absurdní formulaci, kterou by sám nevyslovil. Kritiku režimu Slobodana Miloševiće ale naopak vyjadřoval dlouhodobě a podporoval zásah, který měl zastavit násilí proti civilistům. Havel tehdy také ostře reagoval na výroky politiků, kteří mu tento termín přisuzovali, a označil je za vědomou lež.
Zemanova pozdější omluva
Historie má ještě jednu pozoruhodnou kapitolu. O mnoho let později, už jako prezident republiky, Miloš Zeman při návštěvě Srbska uvedl, že bombardování Jugoslávie považuje za chybu a Srbům se za něj omluvil. Prohlásil také, že ho rozhodnutí z roku 1999 dlouhodobě trápí. Tím fakticky přiznal politickou odpovědnost za souhlas české vlády s operací NATO.
Jeho omluva však zároveň otevřela otázku politické paměti. Ve veřejném prostoru totiž stále přežívá přesvědčení, že hlavním symbolem podpory bombardování byl Václav Havel – přestože rozhodnutí padlo na úrovni vlády.
Příběh „humanitárního bombardování“ je ukázkou toho, jak snadno se může mediální zkratka proměnit v dlouhodobý politický mýtus. Jedna nepřesná interpretace se postupně rozšířila natolik, že začala nahrazovat skutečnou historickou událost. Bombardování Jugoslávie zůstává dodnes kontroverzní kapitolou moderních dějin. Jedni ho považují za nutný zásah proti etnickému násilí, druzí za porušení mezinárodního práva.
Časová osa: Česká republika a bombardování Jugoslávie
12. března 1999
Česká republika se spolu s Polskem a Maďarskem stává členem NATO. Země vstupuje do Aliance po několikaletém procesu integrace do euroatlantických struktur.
15. ledna 1999
Masakr v kosovské vesnici Račak, při němž zahynulo 48 kosovských Albánců, výrazně zvyšuje mezinárodní tlak na režim jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće.
únor–březen 1999
Probíhají mírové rozhovory ve francouzském Rambouillet mezi představiteli Srbska a kosovských Albánců. Jednání končí bez dohody.
24. března 1999
NATO zahajuje leteckou operaci Spojenecká síla (Allied Force) proti Svazové republice Jugoslávii. Česká republika je v té době členem Aliance teprve necelé dva týdny.
březen 1999
Česká vláda vedená premiérem Milošem Zemanem souhlasí s operací NATO a zároveň umožňuje aliančním letadlům přelety přes český vzdušný prostor.
březen–červen 1999
Bombardování Jugoslávie trvá 78 dní. NATO útočí na vojenské a strategické cíle, aby přimělo jugoslávský režim stáhnout jednotky z Kosova.
9.–10. června 1999
Po podpisu Kumanovské dohody a přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 je operace ukončena. Jugoslávská vojska se stahují z Kosova a do oblasti vstupují mezinárodní jednotky KFOR.
květen 2021
Bývalý premiér a tehdejší prezident Miloš Zeman se při návštěvě Srbska omlouvá za bombardování Jugoslávie z roku 1999 a označuje jej za chybu.
Zdroje: autorský článek s využitím
