Písničkář Oldřich Janota na cestě, která byla jeho cílem

Poté, co Janota 27. července 2024 zemřel, si na něj vzpomněla většina významných médií, často však jen nepřesnou a nepříliš zasvěcenou zprávou ČTK. Tuto významnou osobnost české kultury široká veřejnost téměř nezná. Janota k tomu sám přispěl opouštěním osvědčeného v zájmu objevování nového a nezájmem o publikaci svých vrcholných děl.

Oldřich Janota byl autorem hudby, textů a interpretem nezaměnitelných písní, pro které v průběhu let hledal definitivní hudební linku i formu. Kladl v nich důraz na bohatou instrumentální část. Dlouhé předehry přiváděly posluchače k neméně silnému, zpravidla metaforickému až mystickému textu s repeticemi významných pasáží, prezentovanému často deklamativním projevem.

Janotovy texty, vybrané do dvou bilančních svazků Ty TexTy (Artforum 1991) a Kytaru s palmou (Torst 2015), jsou vrcholnou ukázkou písňové poezie, která v posledním půlstoletí literární kritikou nepřiznaně, ale přesto přebrala společensko-kulturní roli tradiční poezie. Dokladem toho je Nobelova cena za literaturu pro Boba Dylana. My zatím Magnezii literu písničkářům nedáváme.

Od popularity své vrcholné písničkářské tvorby kulminující na počátku 80. let Janota jejím fanouškům v dalších dekádách vytrvale unikal k minimalismu, new age, spirituálnímu hledání, konceptuálním projektům, koanům či mantrám, kam se mnozí z příznivců neodhodlali jej následovat.

Byl však nadále silným inspiračním zdrojem pro generace hudebníků i posluchačů, kteří si k němu nacházeli cestu jako k hoře, která Mohamedovi naproti nechodí. Tento text se snaží zájemcům naznačit cestu, kudy ke zmíněné hoře. Citované písně nebo alba jsou v lepší či horší kvalitě dostupné např. na YouTube.

Oldřich Janota se narodil 27. srpna 1949 v Plzni. Na kytaru se jako samouk učil hrát od roku 1966 a naučil se to mistrovsky, mezi českými písničkáři se mu později instrumentálně mohli rovnat snad jen Vladimír Merta a Karel Plíhal, na dvanáctistrunnou kytaru ale nikdo.

V roce 1975 vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově, živil se mj. jako noční hlídač, pečovatel, kolportér a topič. Jako písničkář s kytarou vystupoval od roku 1969. Sólově nebo ve dvojici s dalším „nezařazeným a nezařaditelným“ písničkářem Jakubem Nohou, ve stínu písničkářské scéně dominujícího sdružení Šafrán, které ovšem komunistický režim strpěl jen dočasně, než je na okraj boje proti chartistům rozprášil, zakázal a jejich vylisované gramodesky zničil. Janota s Nohou utahování šroubů po roce 1977 přestáli v rámci hudební formace Pentagram (1977-79).

Písně ze 70. let Janota sestavil do dvou nikdy nevydaných alb. Ztracený ve světě (1973) obsahuje kromě titulního hitu další trvalku Protínáme kruhy. V písních je patrný vliv Dylana a Donovana, ale současně jasně zřetelná janotovská tvůrčí linka, kdy autor klade hudbu i texty jako malíř surreálně psychedelických pláten podněcujících posluchačovu obrazotvornost. Nechybí však ani protestsong Dlouhý vlasy proti drakonickému přístupu režimu vůči vlasatým „máničkám“ nebo Tango 1926 ironizující obdiv ke zlatým dvacátým letům první republiky.

Na nevydaném albu Česká skládanka (1977) Janota nastavuje zrcadlo pro změnu národnímu obrození (v titulní písni) nebo mejdanové kultuře (Královna včel), zdařile parafrázuje literární předlohy (Sedm havranů, Malý Bobeš) a sociálně kriticky lamentuje (Do boty).

Koncertoval zejména po malých klubech, ale jeho věhlas rostl. Vrcholu dostoupil v letech 1979-1983, kdy kromě sólového koncertování jeho písně excelovaly v alternativně rockové orchestraci Janotovy skupiny Mozart K (tedy úředně neschválené Mozartovy koule), kde Janotu doprovázeli Miloš Vojtěchovský na harmonium nebo mandolínu, Jan Štolba na saxofon, Emil Pospíšil na elektrickou kytaru nebo sitár a bubeníci Martin Rychta nebo Miroslav Kodym. Nezaměnitelný a unikátní zvuk zafixoval Janotovy písně v definitivní podobě pro návštěvníky klubů i festivalů jako Folkový kolotoč v Porubě.

Nahrávky Mozart K se do tehdejších režimně monopolních edičních plánů nevešly, na to byla jeho hudba příliš nezaškatulkovatelná a texty přiliš jinotajné a až nebezpečně magicky působivé. Autor je pustil mezi posluchače až v roce 2003 na dvojalbu Jako Měsíc v limitovaném nákladu jednorázového vydavatelství Spojené náhody, aniž by kdy později svolil k reedici této raritní nahrávky.

Mňága a Žďorp z něj zpopularizovala skladbu Zrychlený vlak, ve svém podání v mírně zrychleném tempu jako I cesta může být cíl, u které málokterý trsající pod pódiem s lehkým smíchem na tváři vnímá básníkův hluboký v srdci žal po kapitulaci uměleckých elit národa podpisem Anticharty.

Album ale obsahuje další neméně silné skladby, namátkou: milostně vztahové Druhý břeh a Černobílý rastr, pozoruhodná pragensia Měsíc nad Radlicemi, Jinonický dvůr a Smíchovský pivovar nebo existenciální Poslední den kdy opravit střechu. Snad se dočkáme reedice, jde o zásadní album české populární hudby.

Podobně raritní je záznam Janotova sólového koncertu z roku 1983 Podzimní král, který vyšel pouze v roce 2000 jako příloha časopisu Stereo & Video. Zde jsou kromě některých výše zmíněných skladeb v akustické podobě zachyceny dvě zásadní Janotovy písně: vztahová skica Hotel Savoy (u které nechápu, že ještě žádný rocker nevyužil její jasný hitový potenciál, ale možná dobře, že tak) a tragická balada Bitva na Tursku parafrázující příběh Lucké války z Kosmovy kroniky a Starých pověstí českých.

O tehdejší popularitě Oldřicha Janoty svědčí výsledky ankety o nejoblíbenější písničkáře, kterou jsem pořádal pod záštitou brněnského vysokoškolského klubu Topas v desítkách klubů od Plzně po Košice. V letech 1982 i 1983 se Oldřich Janota umístil na třetím místě za Vladimírem Mertou a Jaromírem Nohavicou, ale před Markem Ebenem, Zuzanou Navarovou, Janem Burianem, Jiřím Dědečkem, Janem Nedvědem, Pavlem Dobešem nebo Václavem Koubkem.

Janota ovšem od své popularity utekl ve stylu „muže na Měsíci“ Andy Kaufmana. Dosavadní písně v definitivně dotvořeném tvaru měl za uzavřenou kapitolu. Razantně přesedlal k experimentální hudební alternativě, kterou svým věrným bez milosti naservíroval v roce 1984 na posledním ročníku Folkového kolotoče v břeclavském útočisti před nepřízní ostravských úřadů. Společně s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem šokovali folkové publikum minimalistickým zvukem elektrických kytar a smyčkami jak z Revolution No. 9 na Bílém albu skupiny The Beatles. Ze spolupráce s Richterem a Fidlerem v letech 1983-85 posléze vzešlo kriticky oceňované minimalistické album High Fidelity (Indies 2001).

Po tříleté tvůrčí pauze se Janota vrátil na pódia v triu s violisty manželi Irenou a Vojtěchem Havlovými, kteří se spolupodíleli i na hudební kompozici. Hudební styl v duchu new age odpovídal změně Janotova životního stylu. Stal se vegetariánem, praktikoval jógu, prohloubil se jeho zájem o duchovní život, sám to nazýval duševní ekologií. Hledání hlubšího smyslu života šlo ruku v ruce s oduševněním či projasněním Janotova minimalismu, obohaceného tentokrát o smyčce.

Devadesátá léta přinesla Janotovi konečně možnost svou tvorbu publikovat. Byl skladatelem a jedním z členů ambientně meditačního projektu Jiná rychlost času, který se prezentoval albem Hvězdná mapa (Indies 1993). Vydal sólová alba Žlutě (Zóna 1994), Sešité (Indies 1997) a čtyři alba s manželi Havlovými, v nichž hudební minimalismus stále více korespondoval s textovým minimalismem nebo abstrakcí.

Silným prvkem Janotových písní byly vždy deklamativní refrény či slogany, nyní však často celý text stál na krátké mantře, koanu nebo zvukomalbě: „Růže/rozkvetla žlutě/zvu tě.“ Autorská spolupráce s Irenou a Vojtěchem Havlovými a bubeníkem Zdeňkem Konopáskem je nejlépe zachycena na kompilačním albu Mezi vlnami (Bonton/Zóna 1996). Vrcholnými skladbami tohoto tvůrčího období jsou písně Zastavím ráno nebo Hrad žlutých květů.

Janota se poté autorsky odmlčel na celých 12 let, během nichž naštěstí publikoval výše zmíněné archivní kompilace nahrávek z let 1979-84 a vydal též knížku krátkých próz Neslyšící děti (Malvern 2008). Dospěl ke katolické víře, což dobře dokumentuje následující aranžérsky bohaté album Ora pro nobis (RESPEKTedice 2009), jehož název (Oroduj za nás) i celý koncept je Janotovým uchopením mariánského kultu s akcentem na ženství a mateřství.

Janota vystupoval až do své smrti s vokální skupinou Ora pro nobis, pod jejíž hlavičkou vydal další rovněž autorské album Kojoko (vlastní náklad 2014). Další spirituální album Posvěcení Nového měsíce (Republika Nového měsíce, 2011) natočil se zpěvačkou a houslistkou skupiny Romanou Šilhavou, která se později stala i jeho manželkou a matkou nejmladšího dítěte.

Janota svolil k vydání osmialbového kompletu Ultimate Nothing (Indies Scope 2016), který však není obvyklým souborem sebraných skladeb. Reedituje pouze album Žlutě, mimo to obsahuje dvě alba archivních nahrávek z přelomu 70. a 80. let, dvě alba sólových nahrávek z let 2002-05, dvě alba hudebních improvizací a výběr z Janotovy opery Zrcadlová koza. Závěrečné období jeho písňové tvorby důstojně zachycují alba Zatlankou (Republika Nového měsíce 2022) a Vzpomínáš, Méďo? (vlastní náklad 2022), na kterých manžele Janotovy šťastně doplňuje skupina Uvidíme, uslyšíme složená ze špičkových jazzmanů Jaromíra Honzáka (kontrabas), Davida Dorůžky (kytara) a Víta Křišťana (klávesy), s nimiž Janota v posledních letech často koncertoval.

Janotovu tvorbu mnohdy není lehké uchopit, natož zařadit. On sám se tyto nesnáze rozhodně nesnažil zmenšovat. Nicméně je neomluvitelné, že Česká televize ani Český rozhlas nikdy nevysílaly Janotův koncert, o komerčních stanicích ani nemluvě. Jediným oceněním za jeho tvorbu byla cena Žlutá ponorka za rok 1999. Snad ještě větším uznáním, protože v našich podmínkách mimořádným, bylo album Janotových skladeb „Ztracený ve světě: A Tribute to Oldřich Janota“, které na počest jeho šedesátin v roce 2009 v nových úpravách nahráli čeští „indies“ písničkáři a rockeři.

Oldřich Janota byl mimořádným alternativním písničkářem. Dokázal uhranout podmanivým zpěvem svých balad, neopakovatelným rockovým drivem, mistrnou hrou na kytaru, surreálnou a minimalistickou obrazností své zpívané poezie. Dokázal šokovat nečekaným konceptuálem namísto dohodnutého písňového koncertu.

Ještě v roce 2009 jsem zažil konsternované diváky nechápavě odcházet uprostřed půlhodinové minimalistické mantry v podání hostujícího inzitního hudebníka, kterou jim Janota naservíroval jako zlatý hřeb písničkářského festivalu, na kterém mu předskokany dělali Xindl X a Lenka Dusilová.

Mnohem víc mám ale v paměti první Janotův koncert, který jsem zažil. Na písničkářském festivalu v Brně na jaře 1982 mě jeho talent zasáhl nepřipraveného na tak intenzivní, svébytný a magický umělecký zážitek.

Pokud některé čtenáře tento text inspiroval k prvnímu seznámení s Janotovou tvorbou a budou naladěni na jeho vlnovou délku, docela jim podobný první vjem závidím.