Článek
V poslední době se skoro roztrhnul pytel s články, knihami nebo jejich filmovými adaptacemi, které se týkají alkoholové abstinence, případně celého procesu, který se odehrál předtím.
Pro mne samotného, kdo tímto procesem prošel, napřed různými terapeutickými skupinami až nakonec natvrdo pobytem v pavilonu 35 v Bohnicích, je zajímavé číst si poznatky jiných, kteří tím prošli, nebo procházejí. Nechci moc hodnotit filmové zpracování, protože třeb film Úsměvy smutných mužů absolutně neodpovídal skutečnosti v léčebnách a byl asi jenom kvůli atraktivnosti sledování upraven (tedy aspoň doufám), protože návraty opilých pacientů z vycházek bez kontroly testerem, atd. nejsou obvyklé.
Asi nejvíc mne zaujalo, jak někteří závislí jsou schopni po jednom roce hodnotit svůj stav, radit jiným závislým, případně sami sebe označovat za vyléčené. Ani skoro po 20 letech bych si nedovolil radit někomu jinému, protože jsem asi měl štěstí na skutečné terapeuty Nešpora a Jílka, jehož asertivita byla sice opravdu tvrdá, ale alespoň u mne funkční.
Zkusím příště popsat trochu víc můj vlastní proces, a také můj vztah k organizaci AA, která je přijímána i odmítána lidmi, kteří léčbou prošli.
