Článek
Já vím, hudebně zábavných talk show je dnes na každém rohu bohatá nabídka, ale v tomhle případě jsem vždycky tak trochu na rozpacích, zda mohu srovnávat. Uvolněná atmosféra, dobře naladěné publikum, jehož velká část patří ke stálým divákům, a hlavně trochu netradiční formát – dva moderátoři na jednoho hosta. Jeden by řekl, že host bude v defenzivě proti takové přesile. Ale atmosféra pořadu je taková, že máte pocit naprosto otevřeného rozhovoru, jaký byste vedli se známými či přáteli u kávy ve svém obýváku. Po první otázce se jede bez scénáře, v rámci čiré improvizace, a je znát, že jak moderátoři, tak i hosté a diváci si večer opravdu užívají a baví se. A diváci nejsou jen tak ledajací. Pravidelně mezi nimi lze zahlédnout i tváře známé, třeba Evu Hruškovou, Jana Přeučila či Jaroslava Satoranského. Že Hovory W mají tak trochu evokovat kdysi velmi populární Hovory H Miroslava Horníčka, někdejšího uměleckého partnera Jana Wericha, je nabíledni. Není divu. Jedním z dvojice moderátorů je Jiří Werich Petrášek, v jehož osobě je jeho biologický otec jakoby celý večer přítomen. A já jsem rád, že jsme si spolu po představení mohli i hezky popovídat.
Sešli jsme se na půdě známé kavárny Radiocafé v budově Českého rozhlasu v Praze. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?
Můj vztah k rozhlasu byl vždy vřelý. Tak trochu se i za rozhlasáka považuji. Tři roky jsem z Českého rozhlasu v Praze vysílal noční Mikrofórum, kde jsem potkával řadu zajímavých hostů. A občas jsem budil národ svými ranními glosami. A moje spolupráce s tímto médiem neskončila. V současné době se objevuji poměrně pravidelně na vlnách Českého rozhlasu Sever, kam přispívám glosováním do pořadu Dáme řeč. Vyjadřuji se tak k různým stránkám našeho žití a díky tomu se stále cítím příslušný k rozhlasu. No a výhodu cítím i v tom, že se člověk do rozhlasového vstupu nemusí nijak extra oblékat, což mně jako lenochovi vyhovuje.
Ve studiu před vysíláním nočního Mikrofóra.
Jak se změnil váš život, když jste se dověděl o svém skutečném původu?
Možná se to bude zdát jako trochu neskromné, ale byla to změna nikoliv překotná, nicméně vcelku příjemná. Do té doby jsem v klidu působil jako ředitel obchodní akademie a vysokoškolský pedagog. Sice jsem poté ještě v pedagogické dráze nějaký čas pokračoval, ale vstoupil mi do toho úplně jiný svět, který známe jako šoubyznys. Ano, to byla změna značná a postupně mě zcela pohltila. Ale protože mám rád lidi, srovnal jsem se s tím poměrně brzy. Najednou začal zájem médií, rozhovory plynuly jeden za druhým, začal jsem hrát v televizních seriálech, točil filmy, vystupoval v rozhlase a televizi, napsal knihu, moderoval zajímavé akce a tak dále. Zamiloval jsem si to a cítím se v tomhle prostředí jako ryba ve vodě.
Tuhle kresbu Ondřeje Suchého i s věnováním Jiří Werich Petrášek opatruje jako oko v hlavě.
Cítíte v sobě něco, co byste mohl označit jako dědictví svého biologického otce?
Samozřejmě pokud jde o herectví, tak ať bych se snažil, co to jde, otec byl prostě jiný „level“, jak se dnes moderně říká. Co však v sobě pociťuji, je jeho smysl pro humor. A možná i taková přirozená prostořekost. Prý když promluvím, tři čtvrtiny lidí zatleskají a čtvrtinu třeba naštvu. Možná, že součásti dědictví je i vlastnost vytvářet bonmoty a rychle slovně reagovat na situace, což doceňuji i jako moderátor. A moudrost Jana Wericha? Ta mě teprve čeká, a to budou potom lidi koukat (smích).
Se svým otcem jste se prý nikdy nesetkal. Nemrzí vás to?
Nemám moc v lásce takové to „kdyby bývalo bylo“, protože to vlastně vůbec nic neznamená. Prostě to tak bylo. A kdyby to bylo jinak? Třeba by se i můj život vyvinul trochu jinak. Možná bych rychleji vplul do toho uměleckého světa. Možná jsme mohli hrát i v jednom filmu, kdo ví? Stoprocentní výkon mistrův by sice utrpěl mým působením, ale i tak by film mohl mít alespoň padesátiprocentní úspěšnost, a to není zase tak zlé.
V rozhovorech pro média jste uváděl, že jste původně pracoval ve zcela jiné profesi. Jste povoláním pedagog. Přesto vás osud zavál na jeviště. Jak se to stalo?
To je vcelku jednoduché. Už jako student jsem hrával divadlo, dokonce i režíroval. Pravda je, že i kantořina je kus herectví, a mezi herci je i hodně pedagogů. A tak k prknům znamenajícím svět mě to táhlo vždycky. Jsem na volné noze, a to skýtá nesmírné výhody. Je pravda, že jsem značně vytížen mnoha akcemi, kdy jsem zván do různých pořadů, máme s kolegy vlastní hudebně zábavný pořad, moderuji spoustu akcí, věnuji se četbě pro posluchače, křtím krásné knihy a stálou scénu jsem našel v pohádkovém divadle Prima divadlo, kde jsem zdědil role po Václavu Upírovi Krejčím. Ale kantor ve mně zůstává, vyučuji mimo jiné rétoriku. Literárně jsem se „vyřádil“ na knize svých glos a vzpomínek s názvem „Kapka do žil“, která se tak líbila Janu Přeučilovi, že jsme společně natočili ve studiu Českého rozhlasu její audioverzi. No a ještě zcela nedávno jsem působil jako průvodce na Staroměstské radnici, za což může nejspíš moje láska k české historii.
Ještě coby ředitel děčínské Evropské obchodní akademie se studenty na jevišti.
Diváci vás znají také z několika filmových i seriálových rolí. Byla to pro vás velká výzva, nebo jste se v nich cítil jako doma?
Velká výzva? Tak to úplně nevím, ale bylo to moc fajn. Poznal jsem postupně hodně hereckých kolegů i skvělé režiséry. A tak se zrodily třeba filmy Cirkus Maximum a Píseň pro Rudolfa I. A zahrál jsem si i v několika televizních seriálech, například Stopy života, Modrý kód, Kriminálka Anděl, Případy prvního oddělení, Profil zločinu a další. Občas hraju hajzlíky a opilce, někde mě zabijou, ale mám za sebou i velkou postelovou scénu s mladou kolegyní, kde jsem prý byl až moc živý. Takže vše je v rovnováze, jak to ve filmu i v životě má být. Mám rád dokumenty o historii. Natočil jsem film Potomek, historický film pro Národní divadlo, doprovodný film k výstavě Rudolf II. ožívá, kde jsem si zahrál vysněného Rudolfa II. Práce je dost a baví mě. A co dělám nejraději? Moderuju a k tomu mám díky bohu během roku příležitostí opravdu víc než dost.
Tento rozhovor vznikl jen chvíli po vašem představení Hovory W v rozhlasové kavárně Radiocafé. Přiznám se, že tu nejsem poprvé, a také vím, že pořad Hovory W je pojmem už skoro desetiletí, takže předpokládám, že k němu máte osobní vztah. Navíc v něm nevystupujete sám. Jak tohle specifické talk show vzniklo?
Asi před deseti lety jsem se na společné besedě v Ústí nad Labem potkal s nakladatelem Pavlem Mészárosem a pianistou Karlem Štolbou. A protože beseda se vydařila, řekli jsme si, že zkusíme s takovým pořadem jezdit po vlastech českých a moravských. Byla to tehdy spíše taková jednorázová událost, ale nakonec tahle spolupráce vyústila v krásné přátelství a pořad, s nímž přivážíme radost a humor publiku po celé republice, a v poslední době velmi často i seniorům. No a proč Hovory W ? Inu, jde o jakousi reminiscenci na slavné Hovory H Miroslava Horníčka, který byl svého času taky uměleckým kolegou mého táty. Pavel Mészáros kromě moderování taky krásně zpívá, stal se naším manažerem, a bývalý pianista Marty Kubišové Karel Štolba stálým pianistou. Nejčastěji vystupujeme v Praze a v okolí. Ale máme krásná představení i v jiných místech naší země, kam zajíždíme s úžasnými hosty. V prvopočátcích jsme vystupovali pouze ve třech, ale postupně se do našeho pořadu začali sami hlásit hosté často opravdu zvučných jmen, z čehož máme radost. Máme s nimi na kontě více než sto padesát představení a pořád nás to baví. Není to typická talk show, ale spíše hudebně zábavný pořad, který stojí na humoru a rozhovoru bez nějakého pevného scénáře, jde z velké části o improvizaci, kdy do pořadu mají možnost vstupovat i diváci. Proto je vlastně každé představení trochu jiné. A Pavel Mészáros a Karel Štolba naše povídání prokládají krásnými českými i zahraničními hity z období 30. až 60. let minulého století, které většinu pamětníků chytí za srdíčko. Největší odměnou nám je, že o diváky stále nemáme nouzi. I tady musíme poděkovat spolupráci s Českým rozhlasem, jehož stanice ČRo Pohoda je naším mediálním partnerem a pravidelně vysílá sestřihy z našich představení v Radiocafé.
Nerozlučná trojice protagonistů Hovorů W: někdejší dvorní pianista Marty Kubišové a muzikálový autor Karel Štolba, Jiří Werich Petrášek a zpívající nakladatel a současně manažer pořadu Pavel Mészáros.
Jak už bylo zmíněno, ve vašich Hovorech W se často objevují opravdu atraktivní hosté slavných jmen. Je těžké takové osobnosti do vašeho pořadu získat?
Zpočátku, kdy ještě Hovory W nebyly tak známé, to vyžadovalo přece jen trošku úsilí. Dneska můžeme s radostí konstatovat, že řada osobností se do našeho pořadu hlásí sama a my si toho nesmírně vážíme. Někteří pak s námi jezdí víceméně pravidelně. Když se ohlédnu nazpátek, musím říct, že jsme na scénu přivedli řadu zajímavých hostů nejen z umělecké branže, ale i z jiných profesí a sfér našeho života. Ve spolupráci s Radioservisem dokonce vyšla kniha s výběrem rozhovorů s našimi hosty, která se jmenuje „S láskou a humorem“, stejně jako projekt, který v posledních čtyřech letech zastřešuje naše aktivity pro seniorské publikum a s jehož podporou nám pomáhají někteří naši partneři. Zkrátka, když „porodí“ tři chlapi jedno dítě, je to zázrak. No a proto si to naše dítě, které se jmenuje Hovory W, tolik hýčkáme.
Mezi vzácnými hosty Hovorů W nemohl chybět ani Jiří Suchý.
Nedávno náš svět opustila paní Eva Tůmová, poslední žijící rodinná přítelkyně a hospodyně rodiny Jana Wericha, s níž jste měl úzký vztah. Jak jste se poznali a co z toho vzešlo?
Byla to úžasná žena, kterou jsem poznal při otevření Werichovy vily na Kampě. Objala mně a nazvala Jeníčkem, i když jsem již mnoho let Jiřím. Ale viděla prý ve mně od počátku Jana Wericha. Stali jsme se přáteli, a protože měla i ve svém věku skvělou paměť, dozvídal jsem se od ní spoustu nových informací z Werichovy rodiny i z prostředí vily. Velmi brzy jsem ji seznámil s Pavlem Mészárosem, který společně s ní napsal a vydal knihu „A taky jsem vařila u Werichů“. Ta zachycuje opravdu neobyčejný život této úžasné dámy, o níž jen málokdo ví, že byla dcerou slavného československého legionáře, generálmajora Karla Střelky. Se ctí se mi podařilo splnit její poslední přání a hovořit na jejím pohřbu. Evička už tu s námi není, ale krásné vzpomínky zůstanou navždy.
Nedlouho před svým odchodem z tohoto světa byla hostem Hovorů W i Dana Drábová, která měla k moudrému humoru opravdu blízko. Možná právě proto u diváků opravdu zabodovala.
Vaši přátelé o vás říkají, že svého otce nezapřete, a kam přijdete, jste středem pozornosti a bavíte lidi. Cítíte to stejně?
Je pravda, že spousta lidí mě dnes už poznává a rádi si popovídají, někdo se chce fotit, jiný chce třeba jen podpis. Mnozí hovoří o fyzické podobě, ale to pro mě není tak důležité. Přiznám se, že nemám moc rád takové to: „…přijede syn… atd“. Vím, že jakési srovnávání tady bude vždycky, ale být něčí syn není žádná zásluha. Raději si pozici vybojovávám sám, rád rozdávám lidem úsměv a radost. Bavit diváky je pro mne motivace, velmi mě to nabíjí. Bez lidí a publika bych brzy umřel.
Legenda kytarové hry, virtuos Štěpán Rak, také jako host Hovorů W nemohl chybět.
Už několik let užíváte zaslouženého důchodu. Z vašich aktivit je ale zřejmé, že se jako penzista necítíte a váš diář je stále plný. Jste šťastný?
Ano šťastný opravdu jsem. Prožívám klidný rodinný život, raduji se z vnoučat. To, že jsem důchodce, si uvědomuji pouze jeden den v měsíci, kdy mi na účet přijde důchod. Jinak se tak vůbec necítím. Dokud mi zdraví dovolí, musím a budu pracovat. Diář už je plný na celý rok a já se těším na úsměvy a potlesk vděčných a milých diváků.
Hovory W hostily také hraběte Františka Kinského.
Foto: Archiv J.W.P., Hovorů W a Jaroslava Raunerová
