Článek
K sepsání tohoto textu mě inspirovala diskuse na síti X, kterou vyvolal teaser na rozhovor se zpěvačkou Pam Rabbit v internetové televizi DVTV. Ta mimo jiné řekla: „Dřív platilo, že budete makat a našetříte si na krásný život ve stáří – baráček, vnoučata a tak. My tu vidinu nemáme, ani nevíme, jestli budeme mít důchod, tak chceme mít radši celej ten život hezkej. Starat se o mentální zdraví, nesedřít se z kůže“. Příspěvek nezůstal bez reakce – právě naopak. Desítky až stovky lidí tam přišli nadávat na mraky (a mladou generaci), která se přeci narodila do nejlepší možné doby, kterou tento svět zažil. Do jisté míry jistě mají pravdu, žijeme v demokracii a míru uprostřed ekonomicky i politicky stabilního regionu, nejsme přímo v žádné válce ani nám nehrozí hladomor. Tak v čem je problém?
V prvé řadě se pokusme trochu podrobněji rozebrat, co Pam Rabbit v DVTV řekla. Osobně mu rozumím tak, že zatímco dříve život fungoval tak, že po tvrdé práci během života následovala odměna až v důchodu – v podobě stabilního dožití ve vlastní nemovitosti společně s rodinou, právě tato vidina odměny na konci života plného tvrdé práce dnešní generaci může chybět. Proč? Důvodů může být hned několik a jeden z nich citovaná zpěvačka zmiňuje.
O reformě důchodového systému se mluví déle, než jsem na světě. Žádná vláda se k důchodové reformě zatím neodvážila a pokud se k ní odhodlá současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, půjde zřejmě jen o kosmetické změny v prolomení věku odchodu do důchodu, nějaké změny ve výši sociálního pojištění a podobně. Vedle toho nás však dohání demografie. Zhruba za 15 let se do důchodu začnou odebírat silné ročníky tzv. Husákových dětí. Demografie je neúprosná a výhled je takový, že zatímco na důchodce před 24 lety připadalo pět ekonomicky aktivních obyvatel, nyní je to už jen tři a půl. Za dalších 30 let budou na jednoho důchodce jen dva ekonomicky aktivní obyvatelé. Ročně bude důchodovému systému chybět 60 000 lidí. Nikdo se nemůže divit, že naše generace už tuplem s žádným starobním důchodem často ani nepočítá.
Situace s bydlením je dost specifická, proto si nezaslouží tolik generalizovat. Přesto ale jsou některé trendy zřejmé. Průměrný byt v České republice dle dat Akademie věd stojí přibližně patnáct ročních platů. To znamená, že našetřit na byt je člověk schopný tehdy, pokud by patnáct let v kuse pracoval a neměl žádné aditivní výdaje za nájem, jídlo, energie, internet apod. V této statistice jsme dokonce nejhorší z celé Evropské unie. Pro srovnání Belgičanům či Dánům stačí sedm ročních platů. Američanům dokonce jen pět. V roce 2013 byl přitom tento poměr výrazně příznivější a na koupi bytu stačilo ročních platů ani ne devět.
Svou roli taky hraje dostupnost hypotéky. Zájemce o hypotéku musí být schopen našetřit minimálně 10 % hodnoty nemovitosti – to znamená přibližně 300 až 500 tisíc. V případě, že by si student po vysoké škole chtěl vzít hypotéku na byt, znamenalo by to, že musel celých pět let magisterského studia spořit necelých 9 tisíc měsíčně, aby si na takovou hypotéku sáhl.
Vyhlídky to nejsou ideální, a proto část mladé generace (nutno zdůraznit že Pam Rabbit nemluví za celou Generaci Z) zvolila jiný životní cíl: užívat si život už od začátku a nečekat na dobré stáří jako odměnu. Upozorním jen, že to neznamená, že nebudou chodit do práce a budou se jen válet doma, jakož spíše, že si najdou práci, která jim bude dávat smysl, nesedřou se při ní z kůže a budou dávat důraz i na jiné věci jako je mentální zdraví a kvalitní work–life balance. Je na tom něco ke kritice? Je to jejich život a volba a je naprosto legitimní si takový cíl zvolit. Přesto si tento přístup své kritiky našel.
„Takže místo makání raději budeme brečet a dělat, že nic nemá smysl.“ „Ať klidně nic nedělají, ale ať pak nekňučí.“ „Bože vy jste fakt ubrečená generace.“ To je jen výběr z hroznů „konstruktivních“ komentářů, které se na toto téma objevily. Nepřekvapivě jsou v drtivé míře autory příslušníci starších generací. Nakolik je ale férové prohlašovat to z pozice někoho, kdo si v době privatizace bytových fondů mohl koupit byt za hubičku, hypotéku měl s poměrně příznivým úrokem (často bez akontace) a starobní důchod má stále poměrně jistý?
Můj text rozhodně nemá sloužit jako hejt na starší generaci. Nabízím naopak druhou stranu mince a pohled části té naší. Neexistuje-li tu vidina odměny za tvrdou dřinu během produktivního života, je preferencí mnohých si tuto dřinu odpustit a užít si život naplno už teď. Jestli je takový přístup hodný kritiky nechám na každém z vás.
