Před 88 lety začalo vznikat naše výsadkové vojsko

Nešlo však o blesk z čistého nebe, ale o rozvinutí zatím spíše jen teoretického zájmu o výsadkové jednotky.

Vzhledem k nechvalně známým událostem, mnichovské dohodě z 30. září 1938 a okupaci českých zemí 15. března 1939, mohli čs. parašutisté prokázat svou odvahu a schopnosti až prostřednictvím západního (Londýn) a východního (Moskva) zahraničního vojenského odboje. To už je ale jiný příběh, vraťme se proto na začátek.

Ve dnech 12. až 15. září 1935 českoslovenští vojenští pozorovatelé, stejně jako jejich kolegové z jiných armád, se zájmem sledují vojenské cvičení rudé armády u Kyjeva. Zejména pak úvodní seskok téměř 1200 výsadkářů, kteří se snesli na padácích a na zemi zahájili bojovou činnost. Sovětský příklad brzy následuje Německo, Francie a Itálie, kde začínají vznikat zárodky výsadkových jednotek.

A Československo? To se Sovětským svazem uzavřelo dne 16. května 1935 smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení nacistickým Německem. Naši důstojníci tak mohli získávat informace přímo v SSSR na služebních cestách. S vybudováním výsadkové jednotky se nespěchalo, protože vysazení vojáků na padácích bylo spíše ofenzivní taktikou, zatímco naše armáda se připravovala na obranné či ústupové boje a do protiútoku by přešla až po zásahu spojenců.

Výsadkovému vojsku se zatím věnoval náš odborný tisk. V roce 1936 vyšel ve Vojenských rozhledech článek Letecké desanty, ve kterém jeho autor, František Kurfürst, doporučoval pro výsadek na padáku užití termínu desant, případně snůška. Připojená redakční poznámka však namísto označení „desanty u Kyjeva“ preferovala označení výsadek (či výsadky).

Když 1. dubna 1937 vznikly ve spojenecké Francii dvě skupiny letecké pěchoty, začal i československý Hlavní štáb prostřednictvím studijně-analytické skupiny intenzivněji sbírat a analyzovat informace o výsadkových jednotkách vznikajících v jiných státech. Hlavní pozornost byla věnována sovětským výsadkářům, následovala Francie a poněkud překvapivě Itálie, naopak němečtí fallschirmjägeři inspirací pro Čechoslováky nebyli.

Teoretické přípravy začaly nabírat konkrétnější obrysy v létě 1938. Plánováním vzniku jednotky bylo pověřeno letectvo, resp. III. odbor (letecký) Hlavního štábu, který v jinak defenzivní strategii armády přece jen našel pro čs. výsadkáře úkol. Měli být vysazeni na padácích v malých skupinách v nepřátelském týlu a ničit důležitou infrastrukturu, například mosty. Do budoucna mělo dojít k rozšíření o zpravodajské a bojové úkoly.

Nyní se také dostáváme ke 2. září 1938 a poradě zmíněné v úvodu, které předsedal podplukovník letectva Václav Vlček a referoval kapitán letectva Oldřich Škop. Přítomní byli zástupci různých oddělení Hlavního štábu, resp. Ministerstva národní obrany. Jednalo se o návrhu na výcvik příslušníků pěchoty a technických zbraní v seskocích padákem. Výsledkem bylo rozhodnutí vypracovat základní směrnice budovaného výsadkového vojska, které bylo tehdy označované jako letecká pěchota. Osobnost předsedajícího si zaslouží krátký medailon.

Tehdy 43letý pplk. let. Václav Vlček byl zkušený a iniciativní letec a důstojník. Absolvoval mj. balonový kurz ve Vídni a pilotní školu v Chebu, za první světové války velel c.k. setnině dělostřelectva a vzduchoplavectva. Od prosince 1918 sloužil v československém letectvu, kde prošel řadou funkcí, např. zástupce velitele leteckého pluku. Byl také místopředsedou Svazu letců Republiky československé, od dubna 1938 předsedou mobilizační skupiny 1. oddělení (leteckého) III. odboru MNO a od 24. září do 14. října přednostou všeobecné skupiny tohoto oddělení.

Zpět k jednotce letecké pěchoty. V této první fázi se mělo jednat o vytvoření a výcvik zesílené čety o 60 mužích tvořené třemi družstvy vedenými důstojníky. Družstva se dělila na technický roj, určený k destrukci stanovených cílů, a střelecký roj, který měl ženistům zajistit lakonicky řečeno „klid na práci.“ Mužstvo měli tvořit výhradně dobrovolníci ve druhém roce prezenční služby ve výborné zdravotní i fyzické kondici, především z řad ženijního vojska, zákopníků pěchoty a jezdectva.

Z dvaceti důstojnických zájemců o službu u parašutistů (u čety jich mělo být 4 až 5) můžeme zmínit kapitána generálního štábu Jaroslava Šustra a poručíka pěchoty Gustava Loquense, kteří se za druhé světové války zapojili do budování československého výsadkového vojska ve Velké Británii. Poručík pěchoty Jindřich Vaško zase za okupace pomáhal výsadku Silver A, za což skončil na nacistickém popravišti.

16. září 1938 vydává MNO pokyn k zahájení formování letecké pěchoty v rámci letectva, přičemž plán výstavby jednotky počítal se začátkem výcviku 1. dubna 1939. V Milovicích mělo být za tím účelem vybudováno potřebné zázemí, například padáková věž pro trénování seskoků. K přepravě parašutistů měly být využívány upravené bombardéry Avia F-IX, které byly konstrukčně odvozené z dopravních letounů a měly tak vhodné parametry, například prostorný trup. V září 1938 jich bylo k dispozici deset kusů a používaly se k dopravním a cvičným účelům.

Tou dobou již v pohraničí probíhá sudetoněmecké povstání, které začalo v noci z 12. na 13. září. Mrtví a zranění jsou mezi vzbouřenými příznivci Henleinovy SdP, čs. příslušníky Stráže obrany státu i civilisty. Armáda vysílá na pomoc asistenční oddíly včetně útočné vozby a na většině míst se daří povstalce odrazit. 17. září se proto ze sudetských Němců začaly za hranicemi, ve „třetí říši“ (a s její podporou), formovat oddíly Sudetoněmeckého Freikorpsu, který měl za úkol pokračovat v teroristických akcích.

O osudu první republiky se však nerozhodovalo při těchto přestřelkách na hranicích, ale na úrovni povětšinou zákulisního jednání velmocí. Vzepětí Čechoslováků v podobě mobilizace 23. září a jejich odhodlání bránit svou vlast nekorespondovalo s politikou appeasementu Francie a Spojeného království, které po zkušenostech z první světové války vyměnily vidinu „míru pro naši dobu“ za cár papíru podepsaný (kromě premiérů těchto zemí) Hitlerem a Mussolinim – mnichovskou dohodu „o nás bez nás“ ze 30. září 1938.

Tady by mohl příběh o vzniku čs. výsadkového vojska končit, ale setrvačnost některých procesů na ministerstvu národní obrany se projevila i po mnichovském diktátu v éře druhé republiky, kdy se přípravy na obranu státu změnily na politiku ustupování Německu, demobilizaci a redukci armády a dokonce prodej (ve skutečnosti odevzdání) kvalitních těžkých děl Německu.

V listopadu 1938 tak MNO sice vydalo výnos o organizaci výcviku letecké pěchoty a byl zahájen nábor důstojníků – dobrovolníků pro vznikající výsadkovou četu, řešily se vycházkové uniformy (!) a platové zařazení vojáků, ale v ovzduší všeobecné rezignace bylo nakonec budování československé letecké pěchoty v únoru 1939 zastaveno.

14. března 1939 si Německo na Jozefu Tisovi vynutilo vyhlášení samostatného Slovenského štátu a o den později okupovalo zbytek českých zemí. Zakarpatskou Ukrajinu obsadilo Maďarsko, odkud poslední příslušníci (nyní již bývalé) československé armády ustoupili do Rumunska.

Českoslovenští vojáci a výsadkáři však ještě neřekli poslední slovo.

Zdroje:

FIDLER, Jiří. Na zrazeném nebi: encyklopedie československého vojenského letectva za branné pohotovosti státu na podzim 1938. Praha: Libri, 2015. ISBN 978-80-7277-532-3.

FUKSA, Ivan. Letecká pěchota. In: VEŘMIŘOVSKÝ, Jiří. Elitní výsadkáři. Brno: Extra Publishing ISBN 978-80-7525-804-5. S. 57–59.

JIRÁSEK, David. Historie českých speciálních sil: výsadkové vojsko v letech 1947-1969. Praha: Mladá fronta, 2015. ISBN 978-80-204-3684-9.