Článek
Na 28. říjen 1918 si vzpomínám dobře.
Bylo mi tehdy pět nebo šest let. Můj otec, který bojoval na italské frontě, jak mi řekla maminka, byl od léta 1917 nezvěstný a tak mužský element v naší rodině představoval můj dědeček z matčiny strany. Žili jsme tenkrát v Ostravě a dědeček pracoval jako údržbář a topič v jednom z Rothschildových ostravských domů.
28. října 1918 byl dědeček značně neklidný. Nešel do práce a pořád někam z domu odbíhal. Někdy kolem druhé hodiny mě vzal sebou do ostravských ulic. Tyto ulice byly plné jásajících lidí, kteří slavili vznik Československa.
Byl jsem dítě, tak jsem jásal taky, ale dědeček byl zachmuřený.
Když jsme se vrátili domů, sedl za stůl a řekl: „Máme svůj vlastní stát. Jen doufám, že nám k němu vítězné mocnosti nepřifaří Sudety a Horní Uhry.“
„A proč, dědo?“ zeptal jsem se svým dětským hlasem.
„Protože by se tím dopustily strašlivé křivdy na Němcích a na Maďarech. A tato křivda by byla příčinou další války,“ odpověděl dědeček.
Já už se na nic neptal, protože maminka před nás položila večeři, brambory maštěné lojem, a řekla: „Jezte, tatínku, a nepleťte tomu děcku hlavu.“
Ale děda měl pravdu. Válka s Maďarskem byla hned rok na to. Tu jsme ještě vyhráli. Ale válka s Německem, která přišla o dvacet let později, se skončila katastrofou, s jejímiž následky jsme se nedokázali vyrovnat dodnes, Československo se prostě Západu nevydařilo.
Anebo se vydařilo až příliš…
