Článek
Není spisovatelka jako spisovatelka.
Například spisovatelka Denemarková vyzvala na nedávném frankfurtském knižním veletrhu k urychlené likvidaci českého národa, který podle ní, i když to samozřejmě řekla metaforicky, nemá ve sjednocené Evropě, co dělat.
„Opravdu chceme číst knihy takovéto spisovatelky, která by nejraději psala německy, zatímco Božena Němcová, původním jménem Barbora Pankl psala česky, stejně jako česky psal Karel Klostermann a jako chtěl psát výlučně česky i Franz Kafka, kterému to ovšem zakázal jeho otec a jako chtěl psát česky i Fjodor Michajlovič Dostojevskij, kterému to zase vymluvil Karel Havlíček Borovský při své návštěvě Ruska?“ ptám se.
Ale naštěstí jsou vedle takovýchto spisovatelek i spisovatelky, v jejichž hrudi stále bije vlastenecké srdce, vlastenecké stejně tak, jako třeba srdce srbského vlastence Gavrila Principa, který rozstřílel těhotnou hraběnku Žofii Chotkovou, jejíž předci pocházeli z předních, byť nečeských, evropských šlechtických rodů, přičemž ona sama se narodila v německém Stuttgartu.
Hraběnku Chotkovou jsem nezmínil náhodou, protože jsem jednu takovou vlasteneckou spisovatelku potkal. A hned jsem poznal podle jejího obličeje, že je zle. A taky bylo.
„Nenávidím ho!“ vydechla snad až příliš afektovaně, ale to je u spisovatelek běžné.
„Koho tentokrát?“ zeptal jsem opatrně.
„Jiřího Štepničku, toho komedianta,“ vyrazila ze sebe a hruď se jí dmula ničím neředěnou nenávistí.
„Ale ten už přece nežije,“ namítl jsem.
„Tím víc ho nenávidím!“ zašklebila se spisovatelka a spustila svůj klasický monolog. „Tento zrádce litoval rozpadu Rakouska-Uherska, dokonce prohlásil, že to byla chyba!
Co tím chtěl říct?
Že český národ nemá nárok na svou existenci? Že nějaká mnohonárodnostní monarchie sjednocená panovníkem a ovládaná nadnárodní církví řízenou z Vatikánu nikým nevoleným papežem byla podle něj lepší než samostatné a suverénní Československo, které vzniklo rozbitím prastaré Rakousko-Uherské monarchie?
Chtěl tím říct, že český národ je umělý konstrukt, protože v Rakousku-Uhersku existovali jen poddaní Jeho veličenstva, že národní obrození bylo ve skutečnosti zpátečnickým krokem?
To říká, člověk, který hrál v Národním divadle, jehož první budovu zapálili agenti tajné rakouské policie, aby zlomili český národ, který se však po krejcárku složil na Národní divadlo nové?
To říká člověk, který hrál v Národním divadle, že v Rakousko-Uhersku by nám bylo líp a Masaryk je jen loutka nastrčená světovými sionisty, kteří potřebovali rozbít monarchii do zdánlivě samostatných, avšak lépe ovladatelných národních pseudostátů?
Nenávidím ho!“
Nenávist paní spisovatelky je pochopitelná. Tohle Jiří Štěpnička, představitel seriálového Klementa Gottwalda skutečně přehnal, tím odkryl svoji pravou tvář, takto velebit Rakousko-Uhersko a špinit Masaryka, který Rakousko-Uhersko rozbil, aby český národ mohl svobodně vydechnout, zatímco všichni ti, co opěvují sjednocenou a silnou Evropu by český národ nejraději viděli zlikvidovaný.
Žijeme věru ve smutné době, když nepřátelé českého národa dostávají stále větší prostor v opozičních médiích v čele s Českou televizí.
Kdy bude konec tomuto veřejnoprávnímu špinění českého národa a českých vlastenců?
Doufejme, že již brzy!
