Článek
Raná devadesátá léta dvacátého století byla v Praze opravdu divoká.
Plakátovací mafie, jejíž členové, převážně muži, agenti KGB, se rekrutovali výlučně z řad zaměstnanců Prognostického ústavu, dokázala noc noc polepit Prahu neuvěřitelným množstvím plakátů, kterými bylo pokryto takřka vše, včetně například ikonické budovy Národního divadla.
A nejinak tomu bylo i na Praze-6, přesněji v Dejvicích, kde se tehdejší autobusové a tramvajové zastávky, kterých v Praze rozhodně nebylo málo, doslova ztrácely pod stále mohutnějšími vrstvami dalších a dalších plakátů, kterými Prahu obšťastňovala plakátovací mafie.
A právě tam, v Dejvicích, na Kulaťáku, na autobusové zastávce přímo navazující na východ ze stanice metra Dejvická, která byla tehdy ještě stanicí konečnou se všemi negativy a pozitivy, jež k tomu neodmyslitelně patří, jsem mohl měsíc co měsíc vidět nepřehlédnutelný plakát s programem legendárního klubu Na Petynce.
Při čekání, někdy i mnohaminutovém, na autobus MHD, jsem tento program nesčíslněkráte přeletěl a navždy si tak vryl do paměti názvy tehdy ikonických hudebních uskupení, které ovšem dnes už nikomu nic neříkají a snad i plným právem.
Nebo si někdo ještě vzpomene na hudební skupiny Aku-aku, či Velký tvrdý Marvin?
Tyto plakáty na mě ovšem nejspíše podprahově působily velmi účinně, což byl zřejmě i jejich hlavní účel. Jinak si nemůžu vysvětlit to, že jsem stále vážněji a seriózněji uvažoval o návštěvě tohoto legendárního klubu. A k této návštěvě, přímé a bezprostřední, jednoho zimního pátečního večera začátkem roku 1992 skutečně došlo.
Co všechno o této návštěvě vím?
Vím, že se tam jelo tramvají někam směrem na Petřiny. To vím, zcela určitě. Ovšem už nevím, na které zastávce jsem vystoupil, ale zato se mi vybavuje, že samotný klub se nacházel v takovém sympatickém dolíku a proto jsem k němu scházel po příjemně mírném svahu víceméně již za tmy.
Toho dne hrál Na Petynce Visací Zámek, jehož členové byli tehdy sotva čerství třicátníci. Sám nevím, co mě na tento koncert táhlo jako elektromagnet, když se do něj pustí elektrický proud o síle několika miliampérů. Ale když jsem dorazil až k samotnému vchodu, čekalo na mne zjištění, že je vyprodáno, což dosvědčovala i skupina lidí marně postávajících před vchodem.
Ovšem vyprodáno bylo zdánlivě. Pořadatelé, dva muži, zhruba pětadvacetiletí, se totiž ukázali být zcela v zajetí klausovského étosu oné doby.
„Dovnitř už nepouštíme, ale můžu ti prodat lupen za dvě kila,“ nabídl mi jeden z těchto mladých mužů, zcela v duchu již zmíněného klausovského étosu, vstupenku za dvojnásobek původní ceny.
Stál mi koncert Visacího zámku za tu cenu?
„Tak já to beru, šéfe,“ řekl jsem nakonec, protože ve mně zvítězil smysl pro povinnost, jež mi velel podrobit se duchu doby, abych se mohl později bez obav prohlásit za autentického pamětníka oněch časů, kdy jediným kategorickým imperativem bylo masové rozkrádání a vzájemné okrádání.
Vysolil jsem dvě kila a pořadatel odemkl vchod a se spokojeným úsměvem chytráka, který právě obral hejla, mě pustil dovnitř, kde už Visací zámek rozjížděl už svůj tradiční koncert. Ale vlastně mě to vyšlo docela levně, nemálo lidí tehdy na počátku devadesátých let přišlo o mnohem víc.
To byla moje první a poslední návštěva klubu Na Petynce, jehož přesnou polohu bych už ani nedokázal lokalizovat. Bůhví, jak to tam vypadá dnes, kdy je všechno jinak než dřív. Klub na Petynce už není, jako už není mnoho jiných věcí, jako už není ani mnoha národů, které rovněž zmizely neznámo kam a to nenávratně.
